3. Kapitola

20. prosince 2012 v 17:36 | ElfMaya |  KAP - Tak trochu naruby
Trocha romantiky ala ElfMaya. Při téhle části jsem musela mít určitě nějaký skrat. Tohle se mi tedy vážně nepodobá.
Mika se snaží dostat ze spárů deprese. Co myslíte? Podaří se jí to?





6. srpen 2008; 15:12
Ze začátku příjemná tma.
Potom světlo, bolest hlavy a neznámá žena.
"Na maličká, vypijte to." Psycholožka Elizabeth Lektorová položila před Miku hrnek s kouřícím čajem. Byla to její tajná bylinková směs na uklidnění pocuchaných nervů. Chuť sice příšerná, ale účinek zaručen. Čaj měl zvláštní nazelenalou barvu a nasládlou vůni.
Mika nedůvěřivě upila z květinového hrnku. Čekala hořkou chuť, ale čaj při překvapivě sladký, přesto odporný. Chutnal po neznámé směsi bylinek. A bylo tam ještě něco.
"Přidala jsem trochu medu." Zodpověděla, žena na nevyřčenou otázku. Sledovala dívku před sebou, hledala sebemenší náznaky psychické nestability. Zdála se být silná a vyrovnaná, navenek, ale jenom bůh ví, co se odehrávalo uvnitř, v její mysli. Čekala až Miko začne vyprávět. Nemusela čekat dlouho. Hrnek položila na konferenční stolek. Pro jistotu. Mohla by ho při vyprávění převrhnout.
"Připadá mi to všechno jako zlí sen. Nic, jenom noční můra. A čekám, až se probudím."
"Není to nic špatného. To se jenom mozek snaží chránit. Tak to aspoň tolik nebolí. Neříkám, že tohle myšlení je špatné."
"Myslíte?"
"Já to vím drahoušku, a nikdo tě za to nebude obviňovat."
"Co se mnou bude?" Zoufalství odkapávalo z každého slůvka. Mika si připadala nadobro ztracená.
"Popravdě… nevím. To se uvidí v dalších dnech." Ani Elizabeth nevěděla co se stane v budoucnu. Mika přitakala. Budoucnost je nejistá. A hodně strašlivá. Mika ucítila ženiny ruce na svých. Bylo zvláštní, jak toto drobné gesto dokázalo být tak uklidňující. Vděčně jej přijala.
Miko dovyprávěla podrobně celou dobu čekání na své rodiče. Každý pocit, jakoukoliv drobnost nevynechala, snad jenom kromě setkání s černým přízrakem. To by ji asi neuvěřila. Elizabeth byla výtečná posluchačka. A hlavně se zbytečně nevyptávala.
Mice se ulevilo.
Aspoň na chvíli se život nezdál být tak černým jako na začátku.
Asi za to mohou ty bylinky. Kdo ví z čeho se ten čaj skládal.
17:00
"Tak já teda odcházím maličká. Zítra přijdu a přinesu nějaké novinky. Zatím se měj. A drž se. Jsi silná dívka, zvládneš to." Elizabeth se loučila. Pěvně tiskla dívčiny ruce. Po odpoledne stráveném v její společnosti už věděla, že se jenom tak nesesype. Byla to statečná mladá dáma. Rodiče ji dobře vychovali.
Mluvila způsobně. Sice sem tam používala sprostá slova, ale snažila se ovládat. Což na ni obdivovala.
"Nebojte se. Žádná sebevražda se konat nebude." Mika ani netušila, proč začala tak morbidně žertovat. Nikdy před tím to nedělala. Vlastně nikdy se takhle nechovala.
"Jistě." Elizabet, ale nebyla zcela přesvědčena. Jistě ji později zavolá a zkontroluje její stav. Jenom pro jistotu. "Budu ti věřit Miko. Přesto se nediv, až ti zavolám. Je to klasický postup."
Mika to věděla.
Úředníci a jejich postupy.
Nesnášela je. Do jednoho.
"Jistě, telefon budu mít u sebe." Elizabeth se povzbudivě usmála. Stiskla děvčeti ruku.
"Zítra maličká."
Ano zítra.

7. srpen 2008; 13:00
Mika zasedla za psací stůl. Aby nemyslela na smrt svých rodičů, pořád něco dělala. uklízela, kreslila si, četla. Ze začátku se dařilo. Jenže postupem času už nebylo co uklízet, ze čtení ji bolely oči, a kreslení ji přestalo bavit. Proto si vybrala další možnost zabavení dlouhé chvíle. Sice to nikdy neděla ve volném čase, jenom když měla domácí úkol z češtiny, ale všechno je jednou poprvé. Zkusí se z deprese vypsat.
Kruci! Kruci, kruci, kruci. Sakra! Každou chvíli by měla přijít Elizabeth Lektorová, psycholožka a sociální pracovnice. Ta milá stará paní by měla přinést rozhodnutí od nějakého soudu či co. Pravdou bylo, že si ze včerejšího rozhovoru si téměř nic nepamatovala. Nechápala z těch odborných žvástů ani ň. Protřela si tváře. V noci nemohla vůbec usnout. Tmavé kruhy pod očima byly jasným důkazem.
Z prvního šuplíku vytáhla štos papírů a propisku. Možná, když bude psát, uleví se jí. nebude to tolik bolet.
Doufala.
Než stačila napsat první řádek, upoutalo její pozornost něco jiného. Na dně šuplíku ležel malý černý notýsek. Vzala jej do ruky. Tvrdé desky byly potažené černým semišem a zafixován páskou stejné barvy. Vzpomněla si na něj. Dostala ho od matky k desátým narozeninám. Na zapisování myšlenek je přímo stvořený. Říkávala jí matka. Notýsek byl prázdný. Až na první stránku.
--- Věř jenom sobě. Protože to co vidíš, to je skutečné.
S láskou. Máma. ---
Na úvodní stránce se vyjímalo elegantní písmo.
Poslední vzkaz od matky. Mika se rozbrečela. Už neměla sílu hrát si na silnou holku. Co je špatného na tom se rozbrečet. Připadala si jako malé dítě. V ruce svírala notýsek. Jako kdyby věděla o jejím velkém malém tajemství. Ale ona to nikdy od osmého roku života neřekla. Tak jak by to mohla vědět. Nevěřila jí, když byla malá. Záhada.
Uklidila notýsek zpět na své místo. Bude to takový malý poklad. Vzpomínala na krásné chvíle s rodinou.
Co jenom budu dělat? Přešla k oknu. Při pohledu na zahradu se jí vybavil nedávný rozhovor s tátou. Chtěl na zahradě postavit bazén. Musela se pousmát, když si vzpomněla jeho lamentování při počítání nákladů.
Náhle mezi stromy proběhl černý stín.
Pár rudých očí.
Byl to ten kočičí démon z dřívějška. Byl o něco větší, ale stejně vyzáblý. Opět hleděl Mice do očí. Dívce přeběhl mráz po zádech. Nechápala chování toho stvoření. Všechny, které doposud spatřila, byly plachého chování. Nelíbilo se jí to. Zavánělo to problémy.
Nehnul se z místa. Stále sledoval děvče.
Pohledy z očí do očí.
"Maličká? Jsi tady?" Starší žena vstoupila do Mičina pokoje. Našla ji, jak sedí na okenním parapetu. Pozorovala dění venku. Jako kdyby byla v transu. Ani neodpovídala na pozdrav. Přišla k děvčeti. Vzala ji za rameno. Snad bude reagovat. A reagovala.
Mika ucítila něčí dotek na rameni. Leknutím napjala svaly. Trhavě pohlédla na narušitele. Byla jím Elizabeth. Omluvně se na ženu usmála. Pak přesunula zrak opět ven. Démon byl pryč. Zmizel jako pára nad hrncem.
"Jsi v pořádku?" U Miku čekala známky únavy. Kruhy pod očima čekala, ale obrovské pytle ne. Mohla jenom typovat, jak dlouhou dobu nespala. Možná ani vůbec neusnula.
Děvče přikývlo. Neslyšela sociální pracovnici přijít. Pak si uvědomila, že ji dala klíče od domu.
"Jde to." Mika se snažila ukrýt stopy po pláči. "V jistých mezích." Vlastně ani nelhala.
"Mám nové zprávy. V poslední závěti ti byl přidělen poručník, do doby než odstuduješ. Jedná se o dohodu při nečekaných událostech. Už jsme ho i kontaktovali. Měl by dorazit co nejdříve." Poručník, Mika nevěděla, jestli má být ráda nebo ne.
"Řekněte mi. Mám být šťastná nebo ne?"
"No svým způsobem ano. Jelikož ti osmnáct ti bude, až za tři měsíce nebudeš muset na tu dobu odejít do dětského domova. A nebudou tahanice se soudy."


"Miko, mohla by jsi mi říct co chceš dělat, až dostuduješ?" Elizabet se snažila přenést rozhovor k méně drastickému tématu. Seděli v jejím pokoji na huňatém koberci. Dnes se tajný bylinkový čaj nekonal. Místo toho si udělali šálky horké čokolády.
Miko se zamyslela. Vlastně ani pořádně netušila, co chce dělat v budoucnu. Sice chodila na hotelovou školu, ale už si dávno nebyla jistá, zda to bude ideální zaměstnání.
"Popravdě ani nevím. Dříve jsem chtěla vést malý hotýlek někde na horách nebo na vesnici. Jenže jak to tak studuji tak si nejsem jistá, zda to pro mě bude zrovna vhodné."
"Náhodou. Mě se to zdá jako krásný sen. A ty jsi chytrá holka Miko. Myslím si, že to je pěkné, vlastnit hotýlek."
"Myslíte?"
"Ano. Za tu dobu co pracuji na sociálním úřadě, jsem se setkala s mnoha nadějnými mladými lidmi, co neměli tak vypracované sny jako ty."

7. červen 2010; 23:33
Mika vešla do domu. Ze začátku chvíli zápasila se zámkem. Jelikož díky chybějícímu osvětlení nebylo za mák nic vidět.
V kuchyni se svítilo. To znamená problémy. Hodně velké problémy.
Vešla do domu.
"Už ses uráčila vrátit domů? Kdes byla?" Robert seděl u kuchyňského stolu s rukama výhružně zkříženými na prsou. Scéna by se zdála vážná, jako vystřižená z hororu. To by ale Robert nesměl mít na sobě bleděmodrý župan. Usrkl z hrnku už studenou kávu. Byla příšerná. Neubránil se zašklebení. Zrak přesunul na děvce stojící ve dveřích. I na dálku deseti kroků byl jasně cítit zápach cigaretového kouře smíchaným s alkoholem. Mika se nadechla k odpovědi.
"Ne, neodpovídej mi. Nejdříve se běž umýt. Smrdíš hospodou." Změnil své rozhodnutí Robert. Prstem vykázal děvče ze svého dosahu. Ten zápach byl opravdu nepříjemný.
Mika bez odmlouvání souhlasila. Sama si byla vědoma zápachu z oblečení. Určitě ji načichly i vlasy. Loudavým krokem vycházela schody vedoucího do prvního patra, kde se nacházela koupelna. Dřevěné schodiště se pod každým krokem mírně prohnulo a zaskřípalo. Takže byl každý krok jasně slyšitelný. Mika si připadala jako spráskaný pes. Špatný spánek za posledních pár dní si začínal vybírat svoji daň. Bolel ji každý sval v těle a hlavně i hlava. To po čem toužila v poslední řadě, bylo hádat se s Robertem. Tóniny jeho hlasu v rozčílení nabíraly závratných výšin. Bolest hlavy, pokud by nebyla, je zaručena.
Cvakl zámek ode dveří. Koupelna nepatřila zrovna mezi velké místnosti. Když v ní byly oba zároveň, doslova si šlapali po nohách. Mika nikdy neoplývala pořádku-milstvým. Svršky nedbale poházela po podlaze. Bílé kachličky nepříjemně studily do bosých chodidel. Přešla k malému sprchovém koutu. Spustila vodu.
Proud horké vody dopadající na studený povrch koupelny vytvářel oblaka páry. Voda příjemně hladila dívčí tělo. Stékala v malých pramíncích po černých vlasech.
Zabouchání na dveře.
"Miko, volal mi Arty." Dívka ve sprše se zarazila. Hlas přes proud vody byl slyšet tlumeně. Málem by ho i přeslechla.
Tak to bylo rychlý. Nevěděla, jestli má odpovědět nebo předstírat, že nic ve skutečnosti neslyšela. Druhá možnost se jevilo jako menší zlo. Ráda by ten rozhovor přesunula na později. Byla unavená a potřebovala se vyspat. Ať jde k čertu. Prskala vztekle jako kočka.
"To nepočká aspoň do doby, než se vykoupu?" Mika připomínala devítihlavou saň. Jenom plivat oheň.
"Tak teda dělej." Mika vypnula vodu. Následně uslyšela tlumené kroky. Vzdalovaly se. Zaskřípalo schodiště. Vážně by ho měli nechat opravit.
Napěnila si šampónem vlasy. Šampón příjemně voněl po limetce a mátě.
Robert počká. Koupel ne.
Takže se rozhovoru stejně nevyhne.


| « Předchozí | Zpět na info | Další »|
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama