02 | Taro 2/4

9. prosince 2012 v 16:08 | ElfMaya |  KAP - Měsícem prokleti
Taro, první odvážlivec, vypráví svůj bolestivý příběh. Byl vyzván samotnou bohyní Hatasu. Vlkodlaci v trochu jiném světle v mém pojetí.


Rybí trh nepříjemně zapáchal na velkou vzdálenost a tím Tarovy a Jese zničil i ty malé šance na vystopování bestie. Když se taro přiznal ke svému ne moc zrovna čistému řemeslu, bylo mu dovoleno pohlédnout na mrtvolu, než ji podle zdejších zvyků spálí na hranici. Takže neměli naprosto nic. I z toho co zbylo z napadaného se nedalo určit, kdo přesně nešťastníka napadl. Podle dvou částečných otisků mohl jenom tušit.

Jesa pobíhal kolem stánků s různými potravinami a snažila se ve směsici mnoha pachů nalézt ten správný. Jenomže ani jí se moc nedařilo. Ani náznak. Taro to proto zkoušel uspět vlastní pusou. Optával se obchodníků. Jenže ani ti nic neviděli. Taro začínal být zoufalí. Nic se nedařilo.
™˜™˜™˜
Slunce zapadlo za obzor. Rychlé ochlazení mělo za příčinu vytvoření husté mlhy. Jenom mdlá záře měsíce v úplňku se úspěšně probojovávala skrz mléčný závoj. Taro procházel vylidněnými ulicemi na severním okraji města. Odpoledne doporučil obyvatelům, aby se následující dvě noci nejlépe zabednily v domě a nevycházeli ven před svítáním. Jak se zdálo, poslechly rady. Venku neštěkl ani pes. Jenže Taro nebyl naprosto spokojen. Při procházení neměl přesně určené cíle. Proto bloudil na prázdno doufajíce, že nalezne to co hledá. Jesu sebou nebral. Bylo to příliš nebezpečné. Nevěděl, proti čemu stojí a tak nehodlal riskovat její život pro nic za nic.

Každý jeho krok se odrážel jako nepříjemná ozvěna od kamenných zdí domů a dílen. Jeden pár kroků od těžkých bot brzo začaly doprovázet další. Ale zvuk byl jiný. Byl jedinečný zvuk mohutných drápů klapající o kameny.

Takže už jsi se ukázal. Taro se musel pro sebe usmát. Bloumání ulicemi vyneslo konečně nějaké výsledky. Zastavil se a rozhlédl se po okolí, jak mu to jenom mlha dovolila. V této končině byly domy hustě nalepeny jeden ke druhému s těžkými kachlovými taškami neskýtaly mnoho šancí k útěku. Taro mohl při případném nebezpečí prchat jenom dopředu nebo dozadu. Vedlejší uličky se tu vůbec nevyskytovaly. K Tarovým uším dolehlo hrdelní vrčení.

Pak se konečně ukázal. Obrovský tvor, přibližně dva metry vysoký v kohoutku s temně šedou srstí. Včel na Tara a tím ukázal řadu obrovských zubů. To je ale macek.

Taro vytasil svoji zbraň. Těžký meč vyroben z ocele a stříbra dostal od svého mistra, dalšího lovce monster. Byl zatím jediný člověk, který ho měl rád takového jaký je.

Nastal čas boje. Taro nehodlal pustit vlkodlaka jenom tak, bez boje. Hodlal mu alespoň uštědřit několik vážnějších zranění aby ho mohl ve dne identifikovat a po sléze zabít. Jestli by měl přesto hodně štěstí mohl by ho zabít hned tady, na téhle zapáchající ulici.

Mohutný náraz dvou těl, jednoho lidského a druhého vlčího.
™˜™˜™˜
"A kdopak byl ten zlobivý vlček? Vsadila bych se, že ten Agi…Agi…" Žena nedokázala správně vyslovit jméno. Bylo pro ni a pro její starodávný jazyk náročné.

"Agiemus." Dokončil za ni Taro. "V tom byla ta potíž, nebyl jsem si jistý do doby, než jsem s ním střetl podruhé. Celá vesnice až na pár výjimek byla podezřelá. Neměli jsme s Jesou jedinou stopu. Že holka?" Tato podrbal vlčici mezi ušima.

"Povídej dál." Lákala svým sametovým hlasem. Byla jako malé dítě. Toužila vědět víc a víc. V očích ji hrály pobavené jiskřičky. Lákala Tara k dalšímu vyprávění. Musí ji to dopovědět.

Hostinská přinesla další džbán piva. S bouchnutím ho položila na stůl a dál se věnovala jiným hostům.

™˜™˜™˜
Taro vztekle zaklel. Ztěžka dopadl na zem. Ten vlkodlak byl opravdový oříšek. S takhle silným jedincem se ještě nikdy nesetkal. Musel patřit k hodně starému rodu. Rozhlédl se kolem sebe. Nepřítel zmizel.

Ksakru. Dovolil si Taro opětovně zaklít. Když si šáhl na zátylek, ucítil na ruce něco teplého a divně mazlavého. Podíval se na onu věc. Krev. Jeho vlastní krev. Musel se ošklivě poranit o nějaký kámen. Z toho se bude chvíli vzpamatovávat. Bolest hlavy přehlušila ostatní rány na těle, a že jich nebylo málo. Při zběžném prohlédnutí si všiml několika ošklivých škrábanců na rukou a hrudníku. Díky bohům žádný kousanec. Ač pro něj bylo kousnutí vlkodlaka dávno neškodné, co se proměny týče, ve vesnici by ale to asi ani nedokázal vysvětlit.

Mlha byla každou chvílí hustší a hustší. Nebylo už nadále možné vlkodlaka pronásledovat. Pro dnešek končil. Bode na to mít ještě jednu noc. Při neúspěchu nechá vesnici vlastnímu osudu.

Nohy byly jako z olova. Při každém následujícím kroku musel Taro namáhat více síly. Ztráta krve, nepříjemné zranění hlavy a nevolnost oslabovaly jeho tělo. Lovec stál na nohou už jenom z vlastní pevné vůle. Ploužil se kolem cihlových domů do hostince. Jenže začínal pochybovat. Síly se rychle vytráceli. Bez pomoci se možná složí k nějaké zapáchající odpadnímu kanálku, kde zdechne jako krysa nakažená morem.

Ne, nesmím to teď vzdát. No tak Taro vzpamatuj se. Už je to jenom kousek. Vstávej.

"Ne pane, neomdlévejte."

™˜™˜™˜
"A to byla poslední věc, kterou jsem slyšel. Začínal jsem si myslet, že začínám být paranoidní. To co následovalo potom, mě trochu vyvedlo z míry. Nebyl jsem zvyklý na lidskou obětavost. Bylo to pro mě něco úplně nového." Taro se nervózně porozhlédl po okolní zábavě. Čím déle se zde nacházeli, tím byla zábava bujařejší a hlasitější. Jenomže nebyl ani v polovině svého vyprávění.

"Okolí si nevšímej, vyprávěj."

"Ale…"

"Vyprávěj."

"Jistě má paní. Jak si přejete."

™˜™˜™˜
Taro sebou polekaně trhnul. Otevřel oči a posadil se. Následně však okamžitě oči zase zavřel. Zavrčel, ranní slunce prosvítalo před obrovské okno pří naproti posteli. I když svit neměl svoji obvyklou sílu, přesto z něj oči pálily. Taro se opět zhroutil do peřin.

Kde to jsem? Místo nepoznával. Pokoj, ve kterém se nacházel, byl o mnoho větší než ten, který si pronajal v hostinci. Postel byla měkčí a hlavně, okno se nalézalo na jiné straně. Na malém stolku stál džbán. Taro ho vzal dychtivě do rukou a zhluboka se napil. Ledová voda příjemně osvěžila vyprahlé hrdlo. Vypil vše, jako kdyby se týden vody nedotknul.

Až o notnou chvíli později si dovolil prohlédnout rány. Šíleně bolely, jako kdyby se v nich rojili mravenci a s chutí okusovali okraje ran. Prsty pohladil plátno zakrývající ty nejhorší z nich. Někdo se je snažil ošetřit. Soudě podle neodborně uvázaných obvazů. Na některých místech stále prosakovala karmínová krev. Jinde zase nažloutlý hnis jak se musely rány zanítit z prachu a špíny z ulic. Taro si v duchu pokládal spoustu otázek: Kde je? Jak dlouho byl v bezvědomí? Kdo ho ošetřil? Pokousal ho ten vlkodlak? Zahloubal se natolik hluboko do svého nitra, že ani nepostřehnul dalšího příchozího.

"Už jste se probral? Nečekala jsem to tak brzy. Rány vypadaly opravdu ošklivě. Tvář jste měl bledou, když jsem vás našla. Nemáte žízeň? Nebo hlad?" Do pokoje vešla mladá dívka. Nervózně se rozhlížela po okolí, jenom aby nemusela pohlédnout do těch tmavých očí. Sama nevěděla, proč ji ten muž tolik znervózňoval. Připadala si jako vylekaná srna.

"Ještě vodu prosím." Tarův hlas připomínal sypajicí se štěrk. Za to mohlo přetrvávající sucho v krku. Ovinul mozolnaté prsty kolem hrdla, jenom aby zmírnil nepříjemnou bolest. Dívka přikývla, vzala džbán a odběhla.

Dívka se vrátila okamžitě. Džbán, teď už po okraj naplněn vodou, položila na původní místo.

"Mám na těle stopy po zubech?" Optal se Taro vyděšeného děvčete. Ta jenom poplašeně zakroutila hlavou. "Vážně žádné kousance?" dívka ztěžka polkla. Nechápala, proč tolik naléhal. A tak se mu rozhodla pro jistotu odpovědět obsáhleji.

"Ne, žádné kousnutí. Jenom škrábance a několik řezných ran. Budou po nich ošklivé jizvy." Taro si od srdce oddechl. Takže žádné jizvy.

"Jak dlouho jsem byl mimo?"

"Jenom pár hodin. I matka se divila jak to, že jste se tak rychle probral." Jenom pár hodin, takže má před sebou poslední noc úplňku. Bude si muset pospíšit, aby mohl bestii zabít. Ztěžka se zvedl. Musel odejít, musel najít Jesu a hledat stopy. Musel vymyslet plán.

"Pane, co to děláte? Musíte odpočívat! Jinak se Vám ty rány zase otevřou."

"Ne, já musím jít. Musím jít a zabít tu bestii." Opakoval si Taro pro sebe stále dokola. Ale slyšelo to i děvče. "Zapomněl jsem poděkovat. Jak se jmenuješ?" Prohodil Taro směrem k dívce, když si zrovna oblékal to, co zbylo z oblečení.

"Iliam."

"Iliam, hezké jméno. Iliam děkuji ti za záchranu života. Ale te´d budu muset jít…"

"A zabít tu bestii, že? Tu co tu zabíjí." Taro přikývnul.

"Ano, přesně tak." Zraněné svalstvo při každém pohybu nepříjemně pálilo. Ale bolest musela stranou. "Doufám, že se ještě setkáme Iliam a já budu mít možnost ti pořádně poděkovat."

™˜™˜™˜
"A setkal ses s ní ještě?" žena zvídavě naklonila k vyprávějícímu muži hlavu. Zkřížila prsty před obličejem. Napjaté vlčí oči dychtily po dalším vyprávění. Taro se musel nad tím roztržitým chováním pousmát. K ní se tohle chování naprosto nehodilo. Ona by měla být vážná. Muži by ji měli ležet u nohou.

"Nechte se překvapit, má paní. Tohle je mé vyprávění. A tím bych rád pokračoval jako doposud. Nerad bych přeskakoval v ději," na chvíli se odmlčel. Musel nabrat tolik potřebný vzduch. "Tedy pokud mi to dovolíte, má paní."

"Jistě, jenom pokračuj." Vybídla. I přes hluk v okolí slyšela tichý mužský smích. "Co je ti k smíchu? Mluv."

"Ale ni, má paní. Jenom tvé chování. Je jiné než jsem si představoval. Mělo by být vážné, a ne rozmarné. Je to zvláštní, opravdu zvláštní."

"Jsem taková, jakou mě ostatní přejí mít. Je pro ně vyprávění potom uvolněnější. Je to pro ně lepší. A navíc, neuškodí si čas od času odpočívat." Hatasu mrkla na muže před sebou. Podrbala vlčici mezi ušima. Vyprávěním pokračovalo pozvolným tempem. Proto přisunula k chlupatému stvoření ležící pod stolem hliněný talíř s kousky masa. Aby Jesa pošla hlady.

Hatasu je bohyní měsíce a vlků, musí se přeci o své dětičky postarat.

"Jistě, omlouvám se za svou troufalost, má paní."

"Vše odpuštěno Taro, ale teď už pokračuj. Vyprávěj."

"Ano, ovšem. Kde jsem jenom skončil?… Ano už si vzpomínám.

Iliam, byla to milá dívka. A abych nelhal, byla i krásná. Trávově zelené oči nepatří zrovna mezi tradiční barva. A ty vlasy, jako lesní med. Abych nezapomněl i ten plachý roztomilý úsměv. Já bych to nazval láskou na první pohled. Ale vím, že vztah je pro mě tabu. Přísahal jsem, že nikdy nezplodím potomka. To zas, odbočuji od tématu.

Po rozloučení s Iliam jsem se vydal zpět do pokoje, který jsem si pronajal v hostinci. Jednak proto, že tam na mě čekala Jesa, ale i proto, že jsem si musel jít převázat rány a ošetřit si je podle svého. Lidi byly hodní, že se mi snažili pomoci, jenže některé pro ně léčivé bylinky jsou pro mě jed. Jenomže malé město je malé město. Zprávy se šířily neskonale rychle. A než jsem si stihl převázat všechny rány a měl jsem v pokoji nakvartýrovaného rozzuřeného starostu. Ten chlap mi byl od prvního pohledu nepříjemný."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama