01 | Taro 1/4

5. prosince 2012 v 19:40 | ElfMaya |  KAP - Měsícem prokleti
První část prvního příběhu. Rozhodla jsem se tenhle příběh do čtyr částí. Taro patří ještě k prvotnímu příběhu. Nechtělo se mi ho předělávát. Jenom konec je překopaný, ale na ten si ještě chvíli počkáte.
Taro je lovec a za život se setkal s mnohými nesnázemi, ale tehle příběh, který se rozhodl vyprávět se mu usadil hluboko v paměti.


Starý hostinec na okraji vesnice jménem Niore. Potulný zpěvák vešel dovnitř. Při otevření dveří ho ihned uvítal šiplavý zápach tabákového kouře. Veselí tuto noc bylo na hlavní scéně. U jednoho stolu sedělo v kruhu několik mužů vášnivě hrající karty. O kus dál servírka s bujně vyvinutými vnady koketovala s několika vojáky. Jenom u jednoho stolu jest prapodivně ticho. Sedí u něj muž zahalen v černém kabátci s kápí přes obličej. U pravé nohy mu věrně ležel stříbrný vlk. Oba tiše pozorovali dění kolem sebe, jeden zlatavýma očima, druhý čistě černýma jako polární noc.

Kdo ví, jaké myšlenky se honily v jejich hlavách. Možná vzpomínali, možná přemýšleli nad budoucností či snad smrtí? Život jim doposud nadělil pouze samé utrpení a bolest. Tu dokazovaly mnohočetné rány různé hloubky, závažnosti nebo stáří. Ke dvojici přistoupila žena. Potichu si k nim přisedla. Svýma nádhernýma vlčíma očima se rozhlédla po okolí. Žena, jež si přišla poslechnout jejich příběh. Muž netušil proč, ale moc dobře si uvědomoval, kdo si k němu přisedl. Jaké nadpozemské stvoření věnovalo svůj čas k navštívení jeho nicotné osobnosti.

"Asi bych měl začít od začátku." Mužův hlas zněl poněkud dětinsky. Pozvedl hlavu. Představil se a ukázal svoji tvář znetvořenou mnoha jizvami.
"Už jsem se jako prokletý narodil. Má matka byla znásilněna jednou z těch krvelačných bestií. Při porodu zemřela. A tak jsem vyrůstal jako sirotek, bez rodiny a přátel. Každý z malé vesnice, odkaď pocházím, ve mně vyděl monstrum. Ze začátku jsem nevěděl proč, byl jsem přeci jenom malé dítě. Postupem času, jak jsem stárl, mi starší prozradily to hrůzostrašné tajemství. Když mi navršil šestnáctý rok, odešel jsem. A lidem se viditelně ulevilo. Nohy mne nesli sami od sebe, neznal jsem cíl své cesty. Mé srdce toužilo být někde daleko, tam kde bych mohl žít nový život. Trmácel jsem se přes úpatí hor, procházel hlubokými lesy." Na chvíli se odmlčel. Pohledl na svého společníka přátelsky hladíce ho po hlavě. Žena se ani nepohnula. Seděla tiše, snad ani nedýchala.

Muž se napil piva, které před okamžikem přinesla hostinská. Pivo příjemně osvěžilo.

"Jesu jsem potkal v jednom z těch hlubokých lesů. Tehdy byla ještě malé štěně. Osláblé a hladové. Snažila se mi ukořistit vak s chlebem. Jenže jak sil měla málo, dostihl jsem si rychle. Od té chvíle už nejsme ani jeden sám. Je jedna z mála, které nevadí můj pach. Za co jsem opravdu rád. Kolem mého osmnáctého roku se začalo projevovat dědictví po té bestii. Oči jsem míval zelené, zčernaly, vlasy dostaly nádech šedé a celkově se mi zbystřily všechny smysly." Odmlčel se. Kolem nich zrovna procházela hostinská.

"Pak mě nalezl Rovan. Lovec bestií, v té době už začínalo sil ubývat. A když zjistil, že nejsem nebezpečný, vzal mě do učení. Ukázal mi jak se postavit svému strachu. Jak neúčinněji zabít vlkodlaka. To období bych mohl nazvat jako nejkrásnější v životě. Jenže i to jednou skončilo. Roven padl v jednom boji. A já byl zase sám."

"Řekni mi Taro, jaká byla tvá první proměna." Žena promluvila svým sametovým hlasem: "Neboj se, povídej." Dychtila po příběhu. Toužila po vědění. Připadal si jako malé dítě. Nemohla se dočkat. Přisedla si blíže k muži.

Taro jakoby hledal správná slova. "Nikdy jsem se neproměnil na úplnou bestii. Ale i částečná proměna byla nesnesitelná. Každý sval bolel, jako když k němu přiložíte rozžhavený pohrabáč. Ale nejsem zde, abych vyprávěl o proměně. Mám tu vyprávět úplně jiný příběh. A náš příběh, který chci vyprávět, začíná v přímořské vesnici jménem Inos…" Vyprávěl tiše. Jenom tak aby slova dolehla k ženským uším a žádným jiným. Stříbrná vlčice pokorně ležela pod deskou stolu.

™˜™˜™˜
Vlk a jeho pán putovali hustými lesy už po několik týdnů. Jejich cesta prozatím končila v menší přímořské vesničce. Oba společníci, jak stříbrná šelma, tak i muž zahalen do černého kabátce se na noc ubytovali v jednom menším hostinci.

Vzduch nasáklí solí vyvolával u vlka silné kýchání. Muž se zahleděl na nedaleké pobřeží. Několik rybářských lodí leželo na břehu s dobře viditelnými poškozeními. Na písčité pláži leželo několik uhynulých ryb.

Nedávno se musela krajem prohnat nepříjemná bouře. Což nasvědčovala i rozbředlá půda. Mazlavé bláto, které dříve bývávalo cestou, znepříjemňovalo každý krok. Proto muž děkoval bohům, když nohou konečně spočinul na kamenné cestě. Vlčice sklopila slechy k tělu a pronikavě zakňučela. Dávala tím jasný odpor nad daným místem.

"Neboj se Jeso brzy z tohoto místa zmizíme." I jemu se tichá vesnice a těžký mořský vzduch nelíbily. Vlídně pohladil vlčici po hlavě. Pokoj pronajatý pro přespání byl jednoduše zařízen. Jedna postel, stůl a menší truhlice. Mladík díky svým vyvinutým smyslům slyšel, jak v nižším patře započala vášnivá debata několika místních opilců. Vyprávěli si právě o nich. O cizinci doprovázeném vlkem. Hostinský je po chvíli s hubováním odehnal od sebe. Zase zavládlo ticho, ticho před bouří.

Taro po cestě slýchával o krvavých zvěrstvech páchané po celém východním pobřeží. Rozhodl se proto ty zvěsti prověřit. A jako lovec monster i případnou škodnou či škodné sprovodit z povrchu zemského. Tohle přímořské městečko mělo zatím být odpočinkovým místem, kde naberou síly a nakoupí zásoby jídla.

Taro se posadil na skromnou postel. Dřevěná konstrukce postele pod nečekanou vahou zaskřípala.

Podlaha bude přece jenom pohodlnější. A tak si Taro připravil spaní hned vedle své věrné společnice Jesi. A měl pravdu. Po mnoho nocích strávených jenom na podložce z trávy či spadaného listí se postel zdála být příliš měkkou. Na ni by už nedokázal usnout.

Ještě před ulehnutím vytasil z pouzdra jeden ze svých loveckých nožů. Byl malý, tenký přesto nezvykle těžký. Rukojeť byla vlastně jenom prodloužením čepele pevně omotaná koženým páskem. Zastrčil nůž pod polštář. Byl to zvyk, který si vypěstoval dlouhým cestováním po cestách za prací. Spalo se mu tak vždy klidněji. Chlad z ocele mu vždy dodával aspoň malý pocit bezpečí. A nejednou se to vyplatilo. Už si ani nedokáže vybavit, kolikrát dokázal díky němu zahnat zloděje.

Teď si konečně s Jasou mohou dovolit delší odpočinek. Naberou dostatek sil k pokračování jejich cesty. Hlavní město Manna se nacházelo pět dní cesty na sever. Čekalo je ještě dlouhé a náročné putování. Dnes si odpočinou. Dalšího dne půjdou nakoupit zásoby a třetího dne se vydají opět na cestu

™˜™˜™˜
Noční zvonění ohlašuje půlnoc. Úplňkový měsíc září jako právě vycházející slunce. Jesa i její nejlepší a jediný přítel Tyro spí. Schouleni na podlaze schouleni jeden ke druhému. Zděšení křik linoucí se z nočních ulic oba naráz probudil. Jesa vztyčila své sluchy a zavětří. Oba ihned věděli, co se stalo. Pach krve nesoucí se z otevřeného okna je štípal v nose.

"Jenom nějaký mord Jeso. Tohle nás nemusí zajímat. Mají tu královskou stráž, ta se o ně postará." Taro se nijak nevzrušoval. Přímořská města byla vždy plná vražd a znásilnění. Ulehl proto zpátky na zem. A pokračoval ve spánku. Jenom Jesa už nemohla usnout. Se strachem poslouchala všechny zvuky, jenž dolehly k jejím citlivým uším.

Hrubé mozolnaté prsty hladily hebkou srst. Automatické uklidňující gesto.

"Jenom klid holka." Huhlal Taro ze spánku. Hladit srst nepřestával. "Jenom klid, jenom klid. Nic se ti tu nemůže stát. Jsem tu s tebou."

™˜™˜™˜
Dalšího dne ráno. Malý chlapec vyprávěl v hostinci hrůzostrašný výlev z předešlé úplňkové noci. Hlas se mu zadrhával a ruce se třásly. Připomínal hromádku neštěstí. Seděl za masivním stolem se džbánem horkého mléka. Šaty měl umazané od černé krve.

"Nevypadalo to jako stvoření z tohoto světa. Hlava vlčí, tělo podobné lidskému… Místo nehtů měl mohutné drápy. Srst, která pokrývala celé to stvoření, byla černá, ale když ji ozářil měsíc, zářila jako stříbro. Rozsápal dvě dívky. Bože! Všude bylo tolik krve." Chlapcovo tělo se otřásalo pod náporem opětovaného strachu. Tyro i Jesa taktéž vše slyšeli. Seděli u krbu, kde se zrovna oddávali rannímu jídlu. Díky skvělému sluchu jin neuteklo ani jedno slovíčko. Tyro si nevědomky šáhl na vlasy. Na vlasy stejné jako ta bestie.

"Takže v noci to přeci jenom nebyl mord." Zašeptal muž směrem k vlčici.

"A to ji jako nikdo nechytil?" Hostinský podal chlapci džbánek vody.

"Ne nikdo." Odpověděl chlapec na otázku. "Honila ho celá četa a stejně se jim nad ránem ztratil. Prý jakoby se proměnil ve stín." Stejně tiše jako Taro a Jesa sledoval toto dění i Aigeus. Muž s výraznými rysy. Ostře řezaná tvář mu propůjčovala nebezpečný vzhled. Jasně modrýma očima už uhranul mnoho dívek. Plavé vlasy si svázal koženým řemínkem. Jeho oči pořád tančily od hloučku k lidí k osamocené dvojici, měli nezvyklou barvu s nebeským nádechem. Jesa pohled cítí. Je jí nepříjemný. Jako bodání díky do srdce.

"Klid Jeso, i mě se nelíbí." Uklidňuje tiše vrčící vlčici. Upil ze džbánku s trpkým vínem. "V noci se po tom vlkodlakovi podíváme." Vlčice souhlasně zavrčí. Lehne tiše pod stůl. Oba moc dobře věděli, že si musejí pospíšit. Na vypátrání netvora mají pouze dvě noci.

"Třeba o něm něco ví náš cizinec. Není to tak pane?" Aigeus pohlédl na Tara. Sledoval ty dva celou dobu. Místo toho aby pozorně poslouchal a bál se jako ostatní se věnoval jenom svému jídlu. A ty vlasy. Ještě nikoho s takovým odstínem neviděl. "Určitě pochází z daleka." Provokoval dál vážený pán.

"Je to tak pane?" Hostinský připomínající vykrmené prase přestoupil k Tarovi. Nedůvěřivě sledoval vlka ležícího u nohou stolu. Jesa varovně zavrčela. Už ani o krok blíže. Taro odložil džbán vína.

"Je pravda, že pocházím z daleka. Ale podobné příběhy slýchávám už delší dobu a z tohoto pobřeží. A kvůli ní jsem také přicestoval." Taro se pro sebe usmál. Ještě by mohl vytřískat z občanů města nějaké zlato. Finance se vždycky hodí.

"Promiňte mi, pane, ale nevypadáte na badatele." Aigeus se zašklebil. Doslova se vyžíval ve shazování ostatních lidí. Jenže Taro se nenechal tak snadno vyprovokovat. Odložil nedojedenou porci zpět na talíř.

"Ne pane," Zavrčel Taro nebezpečně. "Já nebádám. Já zabíjím." Aby dodal svým slovům důležitou vánu, hodil na stůl náhrdelník z obrovských špičáků. Každý zub znázorňoval jedno ulovené monstrum. Vystavil náhrdelník na obdiv. A povedlo se. Tak nakonec přeci jenom získá nějaké peníze.

Hostinský s obdivem sledoval obdivuhodnou sbírku zubů. Jen pozoroval, bál se na ně sáhnout. "A Vy pane? Dokážete bestii zabít?" Taro přikývl.

"Ale není to snadné." A poprvé za dobu co je ubytován ukázal svoji tvář. I jizvy odvedly svoji práci dokonale. Jen jediného člověka nechaly v klidu. Aigeus, musel se u někdy seznámit s podobnými zabijáky. A jak pak by ne, když patřil k vyšší šlechtě v tomto bohem zapomenutým městě.

Taro si prohlížel pozorně všechny návštěvníky taverny. Typoval povahy lidí, aby později mohl zúžit okruh podezřelých osob. Zatím nemohl vyloučit nikoho, kromě paní domu. Tu totiž v noci zaslechl, jak nepříjemně chrápala. Nejvíce zvláštní osoba byla však drobná žena, seděla vedle vojáků a byla nezvykle zticha. A vzhledem k podobě s jedním z vojáků, byla asi jeho sestra. A vzhledem k střídmému oblečení se musela prodávat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama