Ze školního diáře 01

22. listopadu 2012 v 16:37 | ElfMaya |  Mikro povídky a drablata
Ze školního diáře je soubor krátkých drablat psané ve škole o škole. Dnes přináším dvě scénky. Pro zachování soukromí svého a svých spolužáků jsem pozměnila jména. Ale stejně se tohle už určitě každému zvá aspoň jednou ve škole stalo.




1. Pan vypravěč

"Normálně představte si to. Jdu takhle ráno na záchod. Procházím kolem pokoje rodičů, slyším divné zvuky tak nakouknu dovnitř. Čistě jenom ze zvědavosti. No asi jsem to dělat neměl málem mi vypadly oči z důlků."

"A cos tam viděl?" Seděla jsem opodál ve své školní lavici a naslouchala vyprávění spolužáků. Zrovna Marek vyprávěl jeden ze svých úžasných historek z domova. Tyhle typy vyprávění vždy dokázaly zpestřit velké přestávky. Svačiny se už nezdály tak nudné. Marek nechával své kamarády chvíli napjaté. Asi pro efektivitu situace.

"No představte si…" zase nechával dramatickou odmlku. A ti, kteří vyprávění ignorovali, teď netrpělivě poslouchají.

"No?" Roman, nejlepší Markův kamarád asi neměl moc trpělivosti. Musela jsem se zasmát. Jako malý kluci. Už jenom chyběla natahovací autíčka.

"No mamka ležela přes celou postel tudíž i přes tátu a nehorázně chrápala. A aby toho nebylo málo, hned vedle spal náš vlčák, na zádech. Roztažený jako nějaká děva z E 55." Vyprávění opět nezklamalo, rozesmálo celou celou třídu, mě nevyjímaje. A proč taky ne.

"Hej slečno zasněná, proč nejdeš k nám a taky nepovídáš něco z domova?" Roman zvýšil hlas a hodil po mě svoji zmuchlanou písemkou z matiky. Za pět, jako obvykle.

"Ne děkuji. Můj život by unudil i lenochoda a radši příběhy poslouchám takhle z povzdálí. Aspoň mi nehrozí poprskání od Jardy." Ukázala jsem na dalšího spolužáka. Jarda se naoko urazil, ale bral to sportovně. Třída už dávno pochopila, že já jsem ta tichá vrba, která poslouchá i poradí. A Marek, to je náš pan Vypravěč.


2. Svačinová přestávka

Chovat se jako dospělí lidé? Asi osmdesáti procentům studentů takhle věta nic neříká. Velká přestávka - ta na svačinu vždy promění unuděné studenty v bandu uřvaných děcek. Ječí, lítají a drobí všude možně po okolí. No prostě mňamka.

"Stando! Padej si to žrát někam jinam. Prskáš mi to do ucha." Zase se nějaká slečna rozčilovala. Jana Jančarová ta vždy dokázala při křiku zvýšit hlas do nepříjemného pištění, které dokáže roztříštit huštěné sklo. Pak mlaskla facka. Standa jednu schytal. Nešlo to. Třída se rozesmála.

"Bože co to tu páchne?"

"Intráci vyfasovali rybičkovou pomazánku."

"To je hnus. Chce se mi zvracet." Milan seděl na jedné z předních lavic a nevěřícně hleděl do sáčku se svačinou patřící Pavlovi. Ten jediný z nás bydlel přes týden na internátu. Chudák. Zrovna byl pryč, asi šel na záchod. Proto prohrabávání svačiny bylo tak snadné. Ale nikdo nikdy mu nic nevzal. Spíše sem tam přidal. Jablko nebo mandarinku, měl je rád.

"Tak to hlavně vyklop co nejdál odsud. Nejlépe na chodbě." Zavrčela jsem od své svačiny. Aspoň, že nerozebírali rozmnožovací zvyky tučňáků jako minulí týden.

"Hele kluci. Co takhle otevřít okno?" Zase se ozvala Jana.

"Co takhle kdybys otevřela to okno ty? Jsi blíž." Což byla pravda. Zvláště proto, že Jana měla okno přímo za zády.

Zvonilo. Konec volna a začátek učení. S rukou na srdci a čistým svědomím mohu prohlásit, že se nikdo na hodinu netěšil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama