Akt 3 - Part 4

23. září 2012 v 12:56 | ElfMaya |  KAP - Lucien
Tak trochu se posouváme v ději. Lucien zavede neochotně nováčka do svého bytu. A to by nebyl Lucien kdyby se tam něco nekalého nepřihodilo...


"Hele Same, kdo to vlastně je?" Nálada v baru se trochu usměrnila a prořídla. Dokonce i nováček se rychle zorientoval a obsluhuje už obstojně. S Jolie jsme seděli v koutě už asi dvě a půl hodiny. A tomu malýmu capartovi to vůbec, ale vůbec nevadilo. Vesele si povídala s majitelem baru a vyprávěla různé trapné historky. Ani moje lekce sexuologie nebyla ušetřena. Až půjdem dom, uškrtím ji.

"Podle toho co z něj Taro vymámil, tak vím, že je zde nedobrovolně. Poslala ho sem FBI." Při vyslovení těch tří slov jsem se viditelně ošil. Když jsem malý, šli po mé mámě jako vosy po shnilém ovoci. Nemám je rád, vůbec.


"A?"

"A už nic. Kromě jména a toho, že je vlkodlak a umíral hlady, nic nevíme." Tak to byl asi ten důvod, proč mi sebral tašku. Chtěl se jenom najíst. Zatřepal jsem hlavou tak silně až mi z culíku vyklouzlo několik pramenů a ty mi nafackovaly. Ve svých dvaceti letech začínám senilnět. A ještě do toho načali hrát pomalé písně pro páry. Za co? Snažil jsem se nenápadně dívat po Alexovi. No vzhledem k tomu, že si toho Jolie téměř okamžitě všimnula, tak jsem si moc nenápadný nebyl. Zbývala hodiny do zavíračky a pak jsem si musel toho mladého vlkodlaka chtě nechtě nastěhovat domů.

Sledoval tančící páry uprostřed místnosti. V rytmu pomalé hudby se pohybovali v malých kruzích. Těsně přitisknutá těla k sobě. Ruce obtočené kolem krku, boků či přiložené na pozadí. A já si začal uvědomovat hořkou pravdu. Žárlil jsem. Už dlouho jsem byl sám. Neměl jsem nikoho, koho jsem mohl obejmout. Nikoho kdo by pro mě byl oporou. Nikoho jenom Jolie, jenomže ona byla dítě. Musel jsem se sám sobě zasmát. Jen se podívejte, poloslepý inkubus co nemá partnera je sám a sexuálně abstinuje. No znáte lepší příklad ztracené existence, než jsem já sám. Přede mnou přistál další panák alkoholu. Pozvedl jsem zrak s úmyslem seřvat Samsona, že se mě snaží opít. O to byl větší šok, když místo šéfa tam stál nováček. Díval se na mě pohledem tak dost známým. Smutným, bez života stejným pohledem, který jsem vídával každé ráno v zrcadle.

"Na mě." Ten hlas, ten hlas byl tak příjemný. Zděsil jsem se svých pocitů a radši do sebe ihned alkohol kopl. Utopit všechno v alkoholu, jo to mi vždy šlo dobře. Opít se do němoty a na vše zapomenout. A Alex se na mě stále díval. Propaloval mi do čela díru. A asi mu to ani nevadilo.

"Omlouvám se." Když to z něj vypadlo málem jsem se udusil dalším panákem. To by neměl. Vlkodlaci se nikdy neomlouvají. Vlkodlaci jsou hrdá stvoření, co mi jdou na nervy. Musím se co nejrychleji domů a vyspat se z toho. Alkohol a zdejší přeslazená atmosféra plná chtíče mi lezla na mozek. A inkubí pud se ozýval čím dál tím silněji. Jestli se co nejrychleji neschladím tak někoho brzo zneuctím.

"Za jak dlouho končíš?"

"Samson mi řekl, že až se ti bude chtít domů, mám taky odejít." Fajn aspoň tohle mi hrálo do karet.

"Výborně. Tak se sbal, jdeme domů." Bylo to zvláštní říkat to: Jdeme domů. Úplně cizímu člověku. Alex houkl na Samsona, že se odcházíme.

******

"Je to tu… malé." Promiň Alexi, nečekal jsem, že mi Taro na krk pověsí nějaké vlkodlačí mládě. Kdybych to věděl tak se přestěhuji do většího. Zničeně jsem si povzdechl. Alkohol si začínal vybírat svoji daň a já začínal cítit, jak jsem vláčný.

"Pro dva to vždy stačilo. Spíš na pohovce v obýváku." Ukázal jsem na předmět doličný. "Táhle je koupelna se záchodem, tady kuchyň, pokoj Jolie a můj pokoj." Postupně jsem mu ukázal všechny místnosti. Jolie se mi z nějakého neznámého důvodu zavřela ve svém pokoji a odmítala mluvit s okolním světem. V duchu jsem se ptal, co jsem ksakru udělal špatně.

"Jo nájemníka jste nečekali." Byla pravda, z nás obou to úděsně táhlo. A možná to bylo i dobře, ne bylo to špatně hodně špatně. Tak nešpatněji jak to jenom špatné mohlo být. Stál jsem v pokoji pár kroků za Alexem a čichal jeho zvláštní kořeněnou vůni.

"Jdu ven a potom za Jasmin." To bylo jediné, co jsem slyšel od Jolie a pak zmizela do odeznívající noci. Jen by mě zajímalo, za co se zase na mě naštvala.

"Já… asi bych měl jít spát." Inkubus ve mě toužil po uspokojení a to nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré. Pár kroků jsem odstoupil. Co se to kruci se mnou děje. Tak rychle jsem ještě nikdy neztrácel kontrolu. V krku mi vyschlo, musel jsem několikrát polknout, abych zažehnal ten nepříjemný pocit.

"Jo, jistě. Dobrou noc." Alex asi vycítil moji vnitřní nervozitu. Začal se zběsile rozhlížet po malém bytě a asi si to ani neuvědomoval, tiše vrčel. Rozhodl jsem se proto vyklidit pole.

******

Zkoušeli jste se někdy vyspat za doprovodu vlkodlačího chrápání? Je to nepředstavitelný kravál. Jako kdyby někdo ve tři ráno zapnul sekačku a snažil se posekat přerostlý trávník. Ani zavřené dveře a polštář přes uši nepomohly. Začínám svůj dosavadní život pěkně nenávidět. Ležel jsem v posteli a civěl do stropu. Pod tím chrápáním se ani oči nedaly zavřít. Dvacet minut, dvacet minut mi trvalo, než mi přetekly nervy. Tohle je můj byt, a já tu mám právo na spánek.

"Přestaň chrápat." Zařval jsem u Alexova ucha. Hrubě jsem uchytil deku, kterou měl omotanou kolem sebe a trhl. Zákony fyziky opět nezklamaly a tak velectěný vlkodlačí zadek odporoučel na podlahu. A ten dřevěný obklad pěkně studil.

"Co si to proboha dovoluješ." Pravidlo číslo tři: Nikdy nebuďte vlkodlaka. Dopadá to zle. A ani tento případ nebyl výjimkou. Z temně modrých očí sršely blesky. Vrčel a dost hlasitě. A já se jako ta největší trubka musel smát. Vztek mě málem přešel. Málem.

"Se vší laskavostí co dokážu nalézt tě žádám o to abys přestal chrápat. Je to tak nepříjemný zvuk jako punk-rockový festival z první řady." Bravo Luciene povedlo se ti to, naštval si vlkodlaka ještě více. Tak schválně kdy po mě skočí a zakousne mě jako králíka.

"Do toho jak spím ti je kulový."

"Fajn, tak jinak. Budeš chrápat ještě dalších pět minut a Alfa ne-alfa a letíš ven z bytu. Chci se vyspat."

"Abys mohl plnit svoje inkubí povinnosti co?" Dost. Já mám taky svoji hrdost. Překoval jsem vzdálenost mezi námi, přeskočil gauč a chytl toho nadutého vlkodlaka pod krkem. O co, že mi i zežloutli oči.

"Tak hele mladej. Je mi úplně u prdele jak jsi vychovanej, ale jedno si pamatuj. Mě tu nikdo urážet nebude. Jasné?!" Syčel jsem jako klubko hadů. Prskal, vrčel, prostě jsem dělal všechno co slušně vychovaný inkubus nedělá. Alex byl tou změnou nálady dost zaskočený. Nezmohl se ani na jedno slovo. Jenom heknul nad nečekanou vahou na hrudi. Musel jsem to vyřešit rychle. Vnitřní démon potřeboval ukojit. Ne ten zmetek neviditelný má po ptákách. Nic nebude. Žádnej sexy zadech blonďatého vlkodlaka. Nic nebude, žádné líbání těch tenkých růžových rtů. Žádné plenění dutiny ústní. Žádné okusování opálené kůže. Počkat? Co to proboha melu. To nejsem já. Já nemám žádné úchylné myšlenky. Já si vůbec nepřestavuji, jak by mě Alex přetáhl na kuchyňském stole. Zlej inkubus, zlej inkubus, tohle se nedělá.

Vlkodlak pode mnou se nad tím vnitřním bojem pekelně bavil. Tiše se smál a nespouštěl z mé pomatené tváře oči. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. A ani to vědět nechci nebo dopadnu bledě. Musel to být opravdu komický pohled. Pobavený vlkodlak a vyděšený inkubus. Fakt supr dvojka.

Jenže následující vývoj situace nešel podle plánu. Měl jsem se sebrat a odejít do koupelny na menší rozhovor se svým malým já. Místo toho mě Alex popal za hlavu. Přitáhl si obličej blíže k sobě. Chvíli si takhle hledíme z očí do očí jako v nějakém béčkovém románu či v té červené knihovně co čtou nadržené paničky. Pak mě začal líbat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rhea Rhea | Web | 29. září 2012 v 10:24 | Reagovat

Tak tohle je hodně zajímavý. To bude asi hodně zajímavé soužití. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama