Bojím se svých snů

24. června 2012 v 20:00 | ElfMaya |  SER - Pod plameny svíčky
Už od mala si připadám jiná. Neměla jsem kamarády, jenom rodinu, která si stejně o mě myslela, že jsem blázen. Proč? Kvůli mým snům. Snům, kterých se neskutečně bojím. Každý večer když usínám, mám obavy o své blízké. A přitom to začalo tak nevinně.
První sen, vizi, předzvěst - říkejte si tomu, jak chcete, já to nazývám noční můry, jsem měla v pěti letech. Seděla jsem v sadech nedaleko babiččiny chalupy. Zrovna pod velkou starou jabloní. Slunce svítilo a ovoce už dávno bylo uzrálé. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Snažila jsem se dosáhnout na jedno velké rudé jablko. Bylo nádherné a jistě mohlo být i lahodné. Chvíli jsem se na zemi pod starými zrádnými větvemi vztekala. Najednou jsem ucítila čísi ruky na rameni.
"Copak cácorko? Co bys ráda." Za mnou stál Radek můj starší brácha. Já jenom se slzami v očích ukázala vzhůru, na to velké červené jablko. Brácha se usmál, tak jak to uměl jenom on. Poplácal mě po hlavě a už lezl pro to jablko. Obratně jako veverka šplhal výš a výš. Pak už si pamatuji jenom křupnutí větve a svůj vlastní křik. Vlastním křikem jsem se zbudila ze svého snu. Mamka mě musela po zbytek noci utěšovat.


Pár dní na to jsme už celá rodina vyráželi za babičkou na venkov. Požádala maku s tátou, aby jí pomohly při sklizni ovoce. Na ten děsný sen jsem už dávno zapomněla a se vší dětskou radostí jsem otravovala rodiče s dotěrnou otázkou: Už tam budem? No dováděla jsem je k šílenství a pořádně se u toho bavila. U babičky při příjezdu na nás už čekal čerstvý jablečný závin.
Později odpoledne téhož dne jsem procházela - no spíše proskákala - sadem až ke staré jabloni. Babička na ni byla právem hrdá - každý rok měla ty největší jablka z celého sadu. Stačilo si jenom vybrat. Stála jsem pod větvemi a hleděla na ty lahodné plody. Chtěla jsem si alespoň jedno uzmout a zakousnout se do něj. Jenomže byly moc vysoko a já moc malá abych nahoru vylezla. Pak mě polekala ruka na hlavě.
"Larvička by ráda jablíčko?" Byl to Radek, s úsměvem od ucha k uchu mě korunoval opět novou přezdívkou. Pobaveně mi zacuchal vlasy, takže jsem tam měla větší vrabčí hnízdo než před tím. "Počkej tu, jedno ti donesu." A už skákal na první větev. Opatrně přelézal z jedné na druhou. S úžasem jsem pozorovala jeho obratnost. Jenže větev, na které zrovna stál praskla. A on se zřítil k zemi. V naprostém šoku jsem nebyla schopna ani hlásku. Jen jsem stála a zděšeně pozorovala bratra, jak leží na zemi a jednou rukou si drží kotník a v druhé ruce svírá jablko pro mě.
Radek nakonec skončil s vyvrknutým kotníkem, naraženými žebry a odřeným obličejem. Jakmile jsem viděla Radka na zemi, vybavil se mi ten sen. A po celou dobu pobytu u babičky jsem si to vyčítala měla jsem to tušit. Vždyť se mi o tom přeci zdálo.

Dalších pár let to bylo o něco lepší. Ano sice se mi zdáli ty sny, ale nebyly tak no jak to jenom říct, nebezpečné. Většinou se mi zdálo o drobných nehodách, později ve škole o připravovaných testech či hádkách se spolužáky. V tu dobu jsem ty sny měla docela ráda. Povětšinou mě dokázaly připravit, na test dostatečně, abych dostala dobrou známku, ale bohužel jsem kvůli výsledkům byla ve třídě hodně neoblíbená.
Jednoho dne - teda spíše noci se mi zdálo o našem bytě, o kouři, o mamce otevírající všechna okna, o tom jak vytahovala z trouby něco zuhelnatělehého, něco co mělo být asi naším obědem. Mamka stála nad tou pohromou a v očích pláč.
Druhého dne mi to nedalo. Vracela jsem se zrovna z internátu domů. Zavolala jsem mamce. Už z hlasu při pozdravu jsem si byla jistá, že se něco stalo.
"Neboj, mami, všechno bude v pořádku."
"Co tím myslí?" ozvalo se mi z druhého konce telefonu.
"Jenom to, že se nemusíš obviňovat nad spáleným kuřetem." A to jsem asi neměla říkat.
"Co si myslíš ty spratku, že jsi? Přestaň na nás to šarlatánství zkoušet. Už toho mám plné zuby." Její hlas se ihned změnil. Ze smutného skoro-pláče na křik plný hněvu. Mamka mě za tyhle vize vždycky nenáviděla. Nejednou o mě řekla, že jsem vhodná na pobyt v blázinci. Tak a měla jsem to, za svoji starost.
Pak mi sny dali na nějakou dobu pokoj. Nic se mi nezdálo, vůbec nic. A musím říct, že jsem si to i užívala. Začala jsem žít jako obyčejný smrtelník a z každé nehody, kterou jsem nepředvídala, měla v jistém slova smyslu i radost. Připadala jsem si jako obyčejný smrtelník. I s ostatními se zdálo vyházení zase o něco málo lehčí. Byla jsem o mnoho šťastnější. Ale osud, ta mrcha nepředvídatelná chtěla něco úplně jiného.
Bylo opět léto, s rodinou a nově i bráchovou přítelkyní jsme byly u babičky a pomáhali s opravou chalupy. Adriana - jak se bratrova přítelkyně jmenovala - byla naprosto úžasná slečna, se kterou jsme si hned padli do noty. Což se v mém případě stalo snad jenom třikrát v životě. Byla spíše klidnější povahy, ale i tak si občas neodpustila nějaký ten žertík. V té době s bratrem chodila více jak rok a co jsem se od Radka dozvěděla, chtěl ji požádat o roku. Přála jsem jim to. Byly tím nejkrásnějším párem pod sluncem. Možná jsem i v koutku duše trochu záviděla, že všichni okolo jsou šťastní s partnerem jenom já jsem na ocet, ale vážně jenom malinko. Zvykla jsem si na samotu.
"Radku, chlapečku. Potřebuji zítra pomoci s opravou střechy, takže ne že se někam vytratíš." Seděli jsme u večeře a já byla natolik zabraná do rozhovoru s Adrianou, že jsem své okolí nevnímala. Později jsem si to vyčítala, jak jenom mohla. Po večeři jsme mi mladší generace ještě seděli venku na terase u lahve dobrého červeného vína a vyprávěli si veselé historky z dětství. Něco málo po půlnoci jsem se rozhodla nepozorovaně vytratit, ať si ty dva taky užijí trochu soukromí.
Po teplé krátké sprše jsem se ukolébala rovnou do spánku. Kéž bych to nikdy neudělala.
Všude okolo byla tma. Ta nejčernější černá, která snad existuje. V okolí nic není, žádný zvuk, žádný obry, žádný závan větru, žádná vůně. Naprostá nicota. Chvílí bloumám, s nataženou rukou před sebou. Nevím, kam mířím, nevím, jestli se pohybuji. Snažím se zakřičet. Z hrdla se neozve žádní tón. Sáhnu si na krk. Nic necítím. Jako bych tu vůbec nebyla.
Přišel čas, Buď on nebo ona. Musíš se rozhodnout, kterého přivítá náruč smrti.
Cítila jsem, jak jsem křičela. Koho? Koho? Pak mi to došlo. Ne bratra ne. Křičela jsem, to vím jistě, ale neslyšela jsem se. Byl to nesnesitelný pocit. Jako kdyby mě něco trhalo na kousky.
Probudil mě Radek. Silně se mnou zatřásl. A pak mi celé ráno vyčítal, že neumím pít. Ptal se i proč, jsem ze spaní křičela jeho jméno. Neodpověděla jsem mu. Sama jsem nevěděla.

Další den ráno. Slunce svítilo na plné obrátky. Na modré obloze nebo žádného mráčku. Sem tam zachránil před usmažením chladný vítr. Já jsem s Adrianou šla dobrovolně postarat se o zvířectvo. Brácha mezi tím už od ranních hodin pracoval na opravě střechy, kterou poškodilo poslední krupobití. Ideální den. Jenom chvíli, bohužel.
"Mari, pojď, jdeme. Ať stihneme ještě uvařit oběd." Vracely jsme se k chalupě. Brácha ihned jak nás zahlédl, začal zuřivě mávat. To je celý on. Musí na sebe pořád upozorňovat. Obě jsme se zasmály a mávání oplatily.
Jeden okamžik, jeden okamžik trvající mrknutí oka změnil vše co bylo kolem mě. Jedna uvolněná cihla padala z komína. Spadla Radkovi na ruku. Zakřičela jsem na něj. Nevím, už pořádně nevím, co se tam odehrálo. Mám to zamlžené. Pád. Křik, babičky, bráchy, Adriany.
Tupá rána někde v oblasti zátylku. Šílená bolest hlavy. Vyřčení bráchova jména, ani nevím, jestli jsem ho zašeptala nebo zařičela. Pak už jenom tma.

Probudila jsem se na úrazovém oddělení v nemocnici nedaleko vesnice. Až později mi bylo oznámeno, že komín na naší střeše se zhroutil. A my měli smůlu, že jsem stáli přímo pod ním. Já vyšla z neštěstí se silným otřesem mozku a polámanými pěti žebry, bratr měl zlomené obě ruce a trochu pochroumané nohy. Adriana bohužel nepřežila.
I když mi to bratr nikdy nedával za vinu, nemohu se zbavit toho sžíravého pocitu viny. Bojím se i spát. Bojím se svých snů. Bojím se, že zase budu vědět o něčí smrti a nezabráním ji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama