3. Hon na škodnou začíná

30. června 2012 v 13:00 | ElfMaya |  PN - Shin Lao - Po stopách vlka

Sedm nula nula místního času ranních hodin. Slunce se dávno vyšvihlo na oblohu. Na dnešek počasí opět slibovalo horko k zalknutí. V jednom suteréním bytě, tam kde okna jsou bezpečně zajištěny začerněnými žaluziemi, sedí jeden poloviční vlkodlak u spuštěného větráku. Shin zaúpěl, nesnášel horko, a to bylo teprve ráno. Bědoval, prosil o přestěhování na severní či jižní pól, tam by mu alespoň bylo příjemně. Vlk vlivem tepla ignoroval kromě větráku celé okolí jak zapnutou televizi tak mluvícího Sabina. Ignoroval i přerostlého švába šťastně pobíhajícího po podlaze v jejich bytě.
"Shine, buď tak laskav a poslouchej mě, když s tebou mluvím."
"Jo jasně co jsi říkal?" Pohled stočil na upíra sedícího na pohovce. Zrovna upíjel z hrnku kávu. Poloviční vlkodlak se ušklíbl. Upírův hrnek zdobila fialová kravička Milka. On upír celkově je poslední dobou vysazený na fialovou a jí podobné barvy.


"Říkal jsem, že máme práci a máš být opatrný, protože sem Aliance lovců chystá poslat jednoho ze svých lidí."
"No jo no." Shin se opět pohledem přetočí od do ruda naštvaného upíra k bílému větráku zapnutém na plné otáčky. Studený vzduch má na něj blahodárné účinky. Upír sedící na pohovce se jenom ušklíbne. Nač se namáhat, že. Opět usrkne černou tekutinu.
"Městská i státní policie prosí a pomoc při hledání osmácti osob nezvěstných jenom tento týden. Fotografie a jména Vám budou později ukázány. Dále policie vyzívá všechny občany k opatrnosti. Podle policie může mít zvýšený nárůst pohřešovaných osob na svědomí rozepře gangů." Kdyby mohl už tak bledý Sabin zblednout ještě více udělal by to. Převážná většina pohřešovaných patřila k nesmrtelným, které znal a byl s nimi za dobře. Jistě by se vytratil. Zcela zaražen položil hrnek kávy na konferenční stolek. Oči rozevřené děsem. Vždy říkal, že už ho v životě nemůže nic překvapit, protože žil strašnou dobu. Ale s tímhle snad ani v nejhorších nočních můrách nepočítal. Otočil se na Shina.
Mladý vlkodlak seděl, teď zády k větráku. Bez mrknutí vyděšených očí sledoval televizor před sebou. Nikomu by v tu chvíli neušlo, jak se třásl. Fialové oči odrážely ten nejčisčí strach co dokázaly.
"To, to, tohle…" Shin nedokázal vyslovit smysluplnou větu. Jenom seděl a zíral před sebe. Ramena se třásla směsí strachu a zhnusení. Byl jakoby v transu. Fialkové oči ve vteřině ztratily svůj lesk. A Sabin se začínal obávat budoucnosti. Upír vypnul televizi. Pomalu přešel k Shinovi, chytl vyděšeného mladíka za ramena.
"Klid Shine, bude to v pořádku." Donutil ho aby na něj pohlédl. Nevěděl co dělat, byl naprosto bezradný. "Na nás si nikdo nepřijde. Jsme sehraný tým. Jo?" Plácal jedno přes deváté. Mlel nesmysly. Ale pomohlo to. Vlkodlak se pousmál. Věřil Sabinovi, a věřit jenom tak nepřestane.
"Jo, jistě. Radši mi znova řekni, co máme za práci?" Shin se snažil odvést téma jinam. Je to tak lepší. Nechtěl tu zprávu rozebírat, ještě by se musel strachovat jak o svůj tak i o Sabinův život.
"No jak to jenom vysvětlit tvému zakrnělému mozečku."
"Aspoň mi nehnije zevnitř."
"Ha, ha fakt vtipné. Seď a poslouchej. Protože jestli bych to musel znova opakovat, taky ti ušmiknu kulky, aby se tvoje demence náhodou nerozmnožila." Vlkodlak zasalutoval. Upír se usmál. Na tohle nešlo reagovat jinak.
Upír se zhluboka nadechl. "Volal mi Lucifer. Jistě ho znáš, jeden z arci-démonů. V našem revíru se objevila jedna nežádoucí škodná. Moc nebezpečná prý není, ale však to znáš. Máme ji najít a zlikvidovat. A podle tónu jeho hlasu to nešlo odmítnout."
"To byl tak naštvanej?"
"Věř mi, kdyby mohl hlasem zabíjet, už jsem dávno stažený z kůže a to jsem mu nikdy nic neudělal."
"Ou."
"To je všechno co na to řekneš?"
"Ne asi. A co mám jako podle tebe udělat?"
"Potřebuji, abys zašel za Jaredem Starkem, vlastní zlatnictví u náměstí svobody. Řekni mu, že tě posílám a on ti už předá informace. Dohodl jsem se s ním totiž po telefonu." Vlkodlak horkokrevně přikyvoval. Při práci ve dne musí Sabin na něj spoléhat a on ho nehodlá zklamat.
"Jo jasně, venku svítí sluníčko a ty chceš zůstat miss bílá kůže. Spolehni se. Zajdu tam hned po obědě."
"A dej si pozor Shine na ty lovce."
"Budu opatrný, neboj."

Pomalá píseň, okouzlující melodie. Dlouhé bělostné prsty tančící na klávesách kouzlily notu za notou. Oči hráče byly zavřené. Spoléhal se jenom na svůj sluch. Hrál srdcem pro malého chlapce tiše sedícího před mohutným piánem. Zaujatě pozoroval černý nástroj před sebou. Píseň hladila na duši.
"Sabine? Ty nepotřebuješ noty?" Upír na otázku malého chlapce zakroutil hlavou.
"Marie, má učitelka, byla slepá. Ona nepotřebovala noty, já je taky nepotřebuji." Sabinovi při vyprávění hrál upřímný úsměv. Oči neotevřel. Stále hrál. Vzpomínal na časy dávno zapomenuté. Vzpomínal na bezstarostnou Mariinu tvář. Vzpomínal na lásku v jejím hlase. Udivovala ho. Neviděla, ale prosto dokázala číst v duších jako v otevřené knize.
"Naučíš mě taky hrát?"
"Aby ses naučil hrát je potřeba hodně trpělivosti. Myslíš si Shine, že bys to dokázal?" Otevřel oči. Pohlédl na chlapce teď se zvědavě opírajícího o piáno, sledujíce klávesy.
"Myslím, že to dokážu. Chci hrát tak krásně jako ty."
Upír se zasmál. Mladý vlkodlak mu připomněl jeho mladé já. To bezstarostné já, které si rádo hrávalo pod slunečními paprsky. To já, které by nikdy ničemu neublížilo. To já, které bylo člověkem.
"Tak dobrá, ale až budeš starší, ještě ti musí trochu povyrůst prsty."
"Já si počkám."

Mohutné šedivé mračno potáhlo oblohu. To co se ráno zdálo, jako krásný den se v poledne proměnilo v klid před bouří.
"A kde nám tu slunko svítí? Fakt přestanu věřit televizi a ty její stoprocentní předpovědi." Shin spočinul na náměstí Svobody. Jednalo se o menší parčík přestavěný teprve před třemi lety, dříve tu vážně stálo něco jako náměstíčko, ale starostové a ty jejich přitroublé nápady, však to znáte. Mladý vlkodlak se posadil na nejbližší lavičku, aby si v klidu mohl dojíst svoji zmrzlinu, jahodovou tu měl ze všeho nejraději. Pohledem přitom mapoval okolí. Případné únikové cesty se vždycky hodí.
Zlatnictví, které Shin hledal, bylo šikovně zastrčené v jedné boční uličce. I přes svoji nevýhodnou polohu bylo vkusně zařízené a nebyly viditelné ztráty z malých prodejů. Uvnitř bylo prázdno, žádný zákazník, žádný prodávající. Shin opatrně přecházel z jedné vitríny. Dnes neměl náladu vletět dovnitř jako tajfun a řvát na lesy. Možná za to mohla zpráva z rána. Možná ne. Dnes chtěl všechno vyřešit v naprostém klidu. Bez zbytečného tříštění skla a ničení hlasivek.
"Mohu Vám nějako pomoci?" Ze služebních prostor vystoupil malý stařík. Tichounce přešel k zákazníkovi.
"Posílá mě Sabin Duvert, prý pro něj máte nějaké informace." Až tehdy si Shin dovolil pohlédnout na majitele obchodu. Neměl to dělat jenom tak tak zabránil vyprsknout smíchy. Stálo ho úsilí nesmát se. Stařík totiž hodně připomínal Dobbyho ze série o kouzelníkovi Harrym Potterovi.
"Och jistě, ty budeš ten jeho vlček. Slyšel jsem už o tobě. Víš, není moc obvyklé aby si upíři jako své kolegy vybírali jiné druhy nesmrtelných. A ty ještě k tomu nejsi čistokrevný." Stařík, Jared Stark si mlel svoji, ignoroval Shinovi odpovědi či strohé oznámení nezájmu. Nevšímal si toho. "I když… Kolem roku tisíc osm set třicet žila upírka jménem Lilian a ta si vydržovala několik inkubů. Byla to milá žena. A hlavně milovala šperky… tak kdepak to jenom je? To víš mládě, nejmladší už nejsem tak paměť už tolik neslouží. Kampak jsem to jenom dal." Z jedné z tajných zásuvek pečlivě schovaných v prodejním pultu vytáhl menší obálku.
"Rád bych s tebou povídal do nekonečně, ale mám i důležitější věci na práci." Shina ztrácel svoji chladnou hlavu.
"Jistě, jistě, tady to je. Moc toho není. Ani goblin nedokáže zázraky za pár hodin." Předal obálku do rukou mladého vlkodlaka. Shin si s nedůvěrou prohlédl obsah. Jaredův rukopis byl příšerný. Shinovi dalo značnou chvíli přelouskat alespoň první odstavec. Muselo mu to stačit. Právě neměl náladu na luštění.
"Děkuji, předám to ihned Sabinovi."
"Dávej si na sebe pozor vlčku, mnoho nesmrtelných je poslední dobou nervózní. A ještě k tomu ti zmizelí. Začala hektická doba plná krve."
"Jo jistě, dám." Nerozloučil se. Nesmrtelní se nikdy neloučili. Loučení pro ně představovalo zbytečná dutá slova. Při odchodu rozezvučel starý bronzový zvonek. Ze dveří vyklouzl jako myška. Goblinův pohled ho pálil o pět ulic dále.
S obálkou pečlivě uchovanou v tajné kapse u kalhot procházel mezi houfy nic netušících lidí. Srazil se s jednou maminkou s kočárkem, málem pošlapal nějakému úředníkovy obrovské nohy v naleštěných lakýrkách. Chtěl se držet rad svého přítele a procházet jenom rušnými ulicemi. Ale on byl z části vlk, divoké zvíře toužící po svém soukromí. Vedlejší ne moc přeplněné ulice ho jakoby volali. Aby se vyhnul pokušení skenoval všechny vitríny, na které dohlédl. Zastavil se u jedné z nich. V pravém dolním rohy bylo vystaveno odvážné pánské prádlo. Připomínalo spíše tři nitě než pohodlné trenýrky. Shin se naprosto nevhodně rozesmál. V mysli se ihned vyklubal obraz Sabina v těch růžových tangách. Uvažoval nad myšlenkou koupit mu je. Stejně by měl být v blízké době narozeniny a on pro něj ještě neměl vymyšlený dárek. Takhle upíra solidně naštve a on se skvěle pobaví. V duchu však následně zaklel. Zapomněl sebou vzít peněženku a tak neměl u sebe větší obnos peněz.
Při odcházení od obchodu se spodním prádle hodil nepříjemný pohled na hlouček pochichtávajících se středoškolaček.

"Dlouho jsme se neviděli Shine Lao." Mladý vlkodlak zaúpěl. Měl poslechnout Sabina a vedlejším uličkám se vyhnout. Teď byl v kaši. V pořádný kaši. Spočinul před ním sám arci-démon Belfegor. Shin se na démona nervózně usmál.
"Eh, ahoj. Co ty tady?"
"Ale, práce, sháním dobré místo na rozjetí nového kasina." Ryšavý démon se při tom zákeřně usmál. Čímž Shina ještě více znervózněl.
"Jo, aha. Tak se měj." Mladý vlkodlak se snažil zavelet rychlý ústup čelem vzad. Démon ho však nechtěl nechat zmizet.
"Ne tak zhurta. Když už tě tu vidím. Jak se má vůbec ten tvrdohlavý upírek?"
"Sabin? Jo, má se dobře. Však to znáš, chlast a ženský a je spokojený."
"He? Tak to jsem rád. Asi bych mu měl někdy zavolat. Co myslíš?"
"Myslím, že by to byl dobrý nápad." Shin se snažil o úsměv. Však ze sebe vykouzlil pouze křečovitý škleb. Nesnášel jeho přítomnost. Nesnášel jeho dech, který byl pokaždé cítit silným alkoholem. Pod tím odérem se Shinovi nozdry cítili jako v plamenech. Nesnášel jeho upocené ruce.
"Moc rád bych s tebou povídal, ale spěchám." Očima klouzal ze strany na stranu a hledal byť sebemenší skulinku vhodnou k proklouznutí. Jednu věc se za ta léta po Sabinově boku. U nesmrtelného, kterého nelze porazit je nejlepší útěk. Zmizet mu z dohledu. Jenže tohle byl arci-démon, nejvyšší z nejvyšších. A jak bylo na první pohled jasné, nechtěl ho pustit.
"Stejně se divím, že někdo jako Sabin se s tebou vůbec zahazuje."
"To bys nepochopil Belfegore."

Ze začátku to nebyl příjemný pohled. Drobné chlapcovo tělo se protahovalo. Postupně se obalovalo černými chlupy. Sabin nečinně přihlížející té nepříjemné podívané mohl i na vzdálenost deseti kroků zřetelně slyšet praskání kostí. Zde nemohl nijak pomoci. Co se dozvěděl tohle byla Shina v pořadí třetí proměna, a už z dřívějška věděl, že vlkodlakovi trvá několik proměn, než se jeho dvě těla ustálí a vytvoří mezi sebou určitou rovnováhu. Každá z těch prvních proměn byla nesnesitelná a bohužel v těchto proměnách byla i velká úmrtnost. Prostě mladé vlkodlaky roztrhala jejich vlastní druhá podoba. Chlapcova drobná čelist popraskala. Kůže okolo kosti jednoduše upadla. Jak se čelist měnila tak ji postupně pokrývala kůže nová. Trvalo to deset minut, pro Sabina i pro Shina to však byla věčnost. Proměna doprovázená vzlyky, bolestným kňučením slzami. Upír při proměně litovat, že chlapce k tomuto kroku donutil. Ale kdyby to neudělal pozdější proměny by ho mohly zabít. Což byl vlastně paradox, tato proměna by ho mohla zabít a ta pozdější taky.
Kňučení ustalo. Místo chlapce teď leželo na zakrvavené podlaze štěně. Černá chlupatá kulička. Fialkové oči jenž se majiteli nezměnily upřeně hleděli na upíra před sebou. Se zděšením čekal co se bude dít. Shin se v této podobě cítil nejistý. A ta bolest co ho doprovázela, byla nesnesitelná. Upírova ústa se však zkroutila do obdivného úsměvu.
"Teda, první čistě černý vlkodlak, kterého mé oči spatřily." Korigovat čtyři packy než dvě nohy bylo o mnoho složitější. Proto Shinova chůze spíše připomínala kolébání. Přešel těch několik kroků k upírovy. Hlavu natáhl k jeho pravici. "Krásný."
Sabin ho lezce pohladil mezi ušima. Pro něj byl nádherný. Nejenom že se měnil za slunečného dne, ale i pro svoji černou srst s krvavým odleskem jak si stačil později všimnout. Se svoji hustou srstí spíše připomínal Belgického ovčáka než krvelačné monstrum. No aspoň bude později lepší ho propašovávat mezi lidmi. Upír pokorně poklekl předtím zděšením roztřeseným stvořeníčkem. Paže ovinul kolem krku. Přitáhl si hlavu blíže k rameni - upírské gesto důvěry. Upíři tím odkrývají totiž druhému své nezranitelnější místo - hrdlo.
"Nemusíš se Shine bát. Jsi nádherný, nikomu nedovolím, aby ti ublížil. To ti zde já Sabin Ilias Duvert slibuji. Budeme přáteli, napořád." Pohladil přitom vlka před sebou. Prsty hravě zabořil do husté srsti černé jako havraní peří. "Nikdo ti nesmí ublížit." Zašeptal upír. Chtěl tím přesvědčit jak sebe tak i Shina. Asi sám nevěděl, kdy se mu ten malý chlapec tolik vpil pod kůži. Byl úžasný, chytrý a dokázal každému v okolí zvednout náladu. Někdo jako on si zaslouží žít ať se děje, co se děje.

"Proč myslíš, že bych to nepochopil?"
"Protože proto, Belfegore. To pouto je jen mezi mnou a jím." Chvilka nepozornosti. Skvělá šance na útěk. Belfegor byl zaskočen. Shin se ladně protáhl pod silnými pažemi arci-démona a už si to utíkal nejrychlejší cestou k jejich bytu. Moc dobře věděl, že ho Belfegor nebude sledovat. Na to byl ten démon až moc líný. Hold mu moc stoupla až moc na mozek.

Dodatek Autora: Zde používám počeštělé jméno démona Belphegora (zde Belfegora) jednak protože se lépe píše a jednak se to lépe čte.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama