2. Black Hill 1/2

25. května 2012 v 18:29 | ElfMaya |  PN - Shin Lao - Po stopách vlka
Ach jo, dlouho jsem se zase neozvala. Pravdou je, že začalo zkouškové období a mě už za týden čeká písemný závěrečný test. Z těch důvodů není ani chuť na psaní. Z těch písmenek se mi už postupně začíná točit hlava. Ale aby Dračí Doupě neleželo ladem dodám alespoň první část druhé kapitolky Shina.
Tato část je bez extra velké kontroly proto výskyt hrubek a nesmyslného spojení je více než jenom možný. Asi až bude tato část kompletní tak bude opravena.


Black Hill je na první pohled obyčejný diskotékový klub sídlící na průmyslovém předměstí. Díky své strategické poloze tento klub jenom prosperuje. Už delší dobu byl rozdělen na dvě části, ta první byla veřejně přístupná i pro lidskou rasu do druhé poloviny pečlivě umístěnou pod hlavní diskotékou mohli vejít jenom zástupci nesmrtelných.
Sabin se Shinem postávali u hlavního chodu klubu Black Hill. Sabin si nervózně poupravil sako. Dnes zde bylo víc lidí než obvykle. Upírovo hrdlo se stáhlo. Tolik lidských pachů ho tak silně lákalo. Chuť okusit byť jenom kapku rudé tekutiny byla nezvykle silná. Uvolnil si vázanku. Vlkodlak se zákeřně ušklíbl. Mladý vlkodlak se nad touhle situací pokaždé skvěle bavil. Konečně přišla řada i na ně. Vyhazovači u vchodu ukázali své vstupenky a mohli vstoupit do jámy lvové.


Spěšně prokličkovali kolem tančících těl. Pot návštěvníků teď už vadil i Shinovi. Vlkodlak pohledem zavadil na svého společníka. Povšiml si, že Sabin ztěžka dýchá. V pootevřených ústech zářily vysunuté špičáky. To ho znepokojilo. Doufal, že se z té mačkanice upocených těl rychle zmizí. Jinak Sabin ač se nedávno krmil, by mohl propadnout pudům a na někoho zaútočit.
"Je tu nějak narváno, co?" prohodil Shin na uvolnění napjaté situace. Nepovedlo se. Jedinou záchranou byly dveře s modrým neonovým nápisem V.I.P.
"Radši vypadnem." Sabin chytil vlkodlakovu ruku a až surově odtáhl Shina do VIP sekce. Vpluli hned do následujících dveří. Sešli staré kamenné schody v úzké chodbě bez oken. Otevřeli další dveře. Konečně se dostali do požadovaných míst. Klub pro nesmrtelné. Sabin si při zaklapnutí dveří viditelně oddechl. I dech se uklidnil.
"A, konečně jste tu." Sabin i Shin pohlédli a uvítací výbor. Před nimi stále žena středního věku. Alespoň podle pohledu. Hnědé kadeře se jako hadi elegantně vlnili kolem štíhlého krku a drobných ramen. Trávově zelené oči si dokázaly podmanit každého muže. Plné rty, zvýrazněné rudou rtěnkou se protáhly v šibalský úsměv.
"Jo konečně, pan jsem dokonalý se nejdříve musel namalovat."
"Zas tak dlouho to netrvalo." Obhajoval se upír.
"Jenom půl hodina viď?" nenechal se odbít vlkodlak. Uraženě našpulil rty a zkřížil ruce na prsou. Pohlédl na ženu a pak na mladého satira po jejím boku. "Koukám, nový mazlíček." Zhodnotil Shin satyra.
"Koukám, nová jizva." Oplatila žena stejnou mincí a prstem přejela po Shinovi levé líci, kde se rýsovala tenká růžová linka.
"No jo, jedna potyčka s jednou hladovou kočkou." Žena se usmála. Prohrábla si husté kadeře, až ukázala drobné růžky rostoucí z jejího čela. Elegantně nabídla dvojici posezení u jejího stolu.

Sabin vešel s vyděšeným Shinem v závěsu do monstrózního tanečního sálu. Každou stěnu zdobilo kolem tuctu svícnů. Fresky na stropě vypadaly tak opravdově. To Shina vyděsilo ještě více. Upír přistoupil až ke skupince debatujících démonů. Uctivě se uklonil. Jazykem, který Shin neznal, něco probíral s postarším mužem. Jeho jantarové kočičí panenky se zaujetím sledovaly malého chlapce za Sabinovy zády. Ukázal na něj prstem a opět se na něco zeptal tou neznámou řečí. Sabin pohotově odpověděl.
Když se Shin rozhlížel kolem, sebe udivilo ho, proč nikde nenašel někoho odpovídajícího jeho věku. Nikde žádný dítě nebo dospívající.
"Kdopak je tento mladý džentlmen?" stará paní si přiklekla k Shinovy. Při úsměvu ukázala vystouplé špičáky.
"Tohle je Shin. Před půl rokem jsem se ho ujal. Vždyť jsem ti o něm vyprávěl."
"Jemináčku, drahoušku, tak to je on? Je roztomilí." Stará upírka štípla Shina do tváří. Nelíbilo se mu to, tak se ji snažil odehnat.

Sabin se pohodlně posadil do mohutného křesla. Z každé strany se k němu přisedla sukuba. Zdejší pracovnice a nejenom jako obsluha. Zrzka a bruneta se přitrouble usmívaly. Prsty s pěstěnými nehty zářivých barev ovinuly kolem Sabinových paží. A upír si to patřičně užíval. Vlastně si užíval každičkou chvilku opečovávání. Vlkodlak naopak seděl v protějším křesle sám. Možná za to mohli jeho geny. Ostatní nesmrtelní nemají totiž vlkodlaky příliš v lásce. A pokud s nimi vycházejí, chovají se k nim jako ke zvířatům.
Zvykl si. Nic jiného mu nezbylo. Seděl tiše a v duchu záviděl svému jedinému příteli. Tvář však neodrážela žádnou emoci. Za ta léta se mistrně naučil ovládat emoce. A hlavně nedával najevo smutek a vztek. Už od útlého dětství se setkával jenom s opovržením jak ostatních nesmrtelných tak i zástupců jeho vlastního rodu. Od začátku byl sám, nemilován a nenáviděn.
"Nechceš toho psa někam zavřít? Možná se mi to zdá, ale snaží se mě zabít pohledem." Shin v duchu zaklel. Měl se toho výrazu okamžitě zbavit. Zrzavá démonka nepřátelsky promluvila, dostatečně nahlas aby to bylo slyšet na celý klub i přes hlasitou hudbu.

"Stále sebou taháš toho psa. Mnoho upírům to začíná vadit. Tak ti říkám jako přítel, udělej s tím něco." Tón neznámého upíra byl nepřátelský. Každé slovo jakoby vyplivl. Dával tím najevo svůj odpor. Se stejnou nenávistí jako v hlase pohlédl na chlapce schovávajícím se za Sabinem.
"To co dělám je moje věc. A nezapomeň, že i matce se líbí. Tak mi tu přestaň poroučet, Lukasi!" světlovlasý upír se nenech zahanbit. Využil svoji výšku v prospěch. Sabin byl o hlavu vyšší než upír před ním. Shin zděšeně upíral fialkové oči na oba dospělé muže. Neodvažoval si troufnout, kdo by v případné tělesné potyčce vyhrál.
"Nezapomeň, pes vždy zůstane psem."

"Asi se půjdu projít, je tu na mě moc zatuchlý vzduch." Shin při vyřčení věty sklopil zrak k zemi. Jeho dlouholetý partner vždy dokázal určit, kdy lže. A dnes se mu to nechtělo vysvětlovat. Když s vypětím sluchových smyslů zaslechl slabé hm, nečekal na nic a zamířil si to směrem ven do chladné náruče noci. Až venku na ulici se dokázal plně nadechnout. Nesnášel ty Sabinovy časté pokusy seznámit ho s životem ostatních nesmrtelných. Vždy to dopadlo stejně: buď se popral jak hormony poblázněný pubertální středoškolák nebo stáhl ocas mezi nohy a utekl. Ostatně jako v tuto noc. Pozvedl zrak na noční oblohu. Bar se nacházel na předměstí, kde výhled na nebesa posetými miliardami hvězd kazilo přílišné osvětlení. Nejvíce ho však znepokojila luna, zítra nastane tří noční běsnění vlkodlaků. Úplněk se na spadnutí.
Mladý poloviční vlkodlak se rozběhl ulicí rovnou za nosem. Nestaral se o cestu, nestaral se o směr. Chtěl jenom ze sebe dostat ten vtek a lítost. S tím mu pomáhal běh. Zběsilé střídání nohou doprovázené zrychlených dechem - to bylo pro Shina vysvobození. Zastavil se, až pálení ledového větru v plicích bylo hodně nepříjemné. Hluboký nádech, hluboký výdech. Krev tepající v uších. Zběsile bijící srdce. Shin se pro sebe usmál. Byl spokojený a příjemně vysílený.
"Bože co chceš?" Zvedl zvonící mobilní telefon a přiložil si ho k uchu. Pak začal litovat, měl ho raději vypnout.
"Kam ses poděl, už tě tu minimálně půl hodinu sháním." Z přístroje se ozval Sabinův hlas. Bože jak on nesnášel jeho ustaraný tón.
"Jak jsem ti říkal, šel jsem se projít. Nedalo se tam dýchat."
"Hele… Jestli tě ti sukuby nějako…"
"Neřeš to, je to dobrý jo? Užívej si. Uvidíme se doma." Zavěsil. Nechtěl poslouchat Sabinovy omluvy. Nesnášel je. Shin si povzdechl. Jedno už věděl jistě. Do klubu Black Hill se alespoň pro dnešek už nevrátí.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | 12. července 2012 v 9:44 | Reagovat

Zbavili sa ho veľmi rýchlo... A nemyslela som si, že sem zapojíš aj sukuby a démonov. zaujímavé, idem ďalej! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama