Akt 2 - Part 8

23. ledna 2012 v 15:09 | ElfMaya |  KAP - Lucien

Vyvěste vlajky, otevřete šampaňské. Lucien končí! Teda spíše je konec druhého aktu. Třetí část pokud půjde vše tak jak má začne vycházet někdy koncem jara.
Lucien odjíždí a nechává za sebou minulost.




Jenom pět krátkých dní mi zbývali na rozloučení se všemi přáteli a mou jedinou rodinou. Ve škole jsme to zařídili následovně. Řediteli školy jsme s mamkou oznámili, že vzhledem k mé tělesné dispozici mi bylo nabídnuto stipendium na škole pro tělesně indisponované.

Bolelo to.

Ale přežít se to dalo.

Dvojčata mě samozřejmě nejdříve seřvala, že jsem jim to neřekl mnohem dříve. A já se rozhodl v lži pokračovat.

"Je mi to líto. Ale ani já sám jsem nevěděl, jestli mi to stipendium dají. Je mi to líto. Vážně." Pak se rozbrečeli. Dva páry čokoládových očí plakaly. A náhle nitro zapochybovalo o správnosti rozhodnutí. Však ony budou žít poklidným životem, a možná za několik desítek let až se vrátím do světa lidí budou mít rozkošné děti a hodné manželi. Jo, jo tak jsem se utěšoval.

Loučení s mamkou bylo o mnoho hektičtější. Stále se semnou odmítala bavit. Chodili jsme kolem sebe jako dva duchové. Tiše, bez jakéhokoliv byť jenom zavadění pohledu o sebe. Nevěděl jsem co si mám o tom myslet. Žil jsem v domnění, že mě nenáviděla. A nikdy jsem se nedozvěděl pravdu.

Nastal den odjezdu. Stál jsem na smluveném místě před nemocnicí jenom s batohem a kufrem plným věcí a - přiznávám se - s několika vzpomínkovými serepetičkami. Mrazivé prosincové počasí nebylo zrovna nejvlídnější. Po hodině čekání - byl jsem moc akční a přišel s hodinovým předstihem. Nudle u nosu změnili skupenství z kapalného na pevné. Řasy i obočí pokryla slabá vrstva jinovatky. Čekal jsem a počítal minuty před umrznutím. Jenom ze zvědavosti zrak sklouzl k hlavnímu vchodu nemocnice, kde velkým písmem zářila venkovní teplota. A v tu chvíli jsem myslel, že se nacházím na Sibiři a ne v Americe. Bomba, dvacet pod nulou.

Záchrana na sebe nechala dlouho čekat. Dvouhodinové zpoždění. Ten elf mě málem odsekával z chodníku. Však také přivítání tomu odpovídalo.

"Nazdar inkube. Těšíš se?"

"Co myslíš, elfe." A nic víc. Konec konverzace. O bože, jak záživné.

Dále jsem mlčky byl odveden na nedaleké parkoviště. Tak už na mě čekal odvoz. Jo, jo uznale jsem hvízdl. Armádní vozidlo bych teda v sebemenších pochybnostech nečekal.

Řidičem byl nakonec nějaký nadporučík Waley, šedesátiletý muž akorát tak před důchodem, který prý čirou náhodou do Abelu cestoval. Byl jsem nemilosrdně nasoukán do vojenského jeepu. Poslední rozloučení s Kate, poslední objetí a poslední nadechnutí jako člověk. Hned jakmile se automobil rozjel po popraskané silnici jsem přestal existovat.

První hodiny jízdy byly ty nejhorší v mém životě. Ne jenom proto, že se neskonale táhli, ale také kvůli tomu času. Celou dobu jsem přemýšlel nad vrácením se zpět. Začal jsem toho litovat hlavně kvůli mámě. Ale nakonec jsem docílil stejného názoru jako před tím. Beze mě jí bude lépe a navíc psát ji přes speciální poštu taky budu moci.

Po neskonale dlouhém cestování jsem před sebou v písku spatřil první obrysy budov. Abel leželo kdesi v poušti a mě je dodnes záhadou jak město tak obřích rozměrů dokázali skrýt před světem. Kolem dokola bylo město obehnáno pětimetrovými zdmi. Jak jsem se od nadporučíka dozvěděl jsou tu od chvíle kdy Abel bylo založeno a sloužila jako město pro ubytování vědců a podobné kancelářské chamratě. A díky těm zátarasům na první pohled vypadalo opuštěně.

Dojeli jsme k vrátnici, kterou k mému údivu hlídal pouze obtloustlý policista pohodlně uveleben v měkkém křesle. Pak už jsem jen viděl, jak nadporučík vystupuje a pomalu přichází k policistovi. Vyměnili si pár zdvořilých slov a několik různobarevných složek.

"Tak mladej, vystupuj." Byla to bomba zpráva. Zadek po těch několika hodinách jízdy začínal dřevnatět. Vyskočil jsem z auta a málem se skácel k zemi. Nohy na okamžik přestaly poslouchat. Než jsem se stačil rozkoukat, dostal do rukou nějakou složku tmavě modré barvy. Spíše čtěte, byla po mě hozena.

"Tady máš povolení k pobytu a adresy pro přidělený byt a pracoviště. Vítej v Abelu." Mluvil takovým nepříjemným tónem, asi neměl mytické moc v lásce. Dále mlčky vyházel mou bagáž ven z auta a bez dalšího rozloučení odjel do hlouby města.

Otevřel jsem složku. Díky bohům byla ke všem těm dokumentům přidělena i mapa města s pečlivě vyznačenou cestou. A kruci. Bydlel jsem na opačném konci města. No, nemohl jsem nic nadělat. Procházka mi neuškodí. Pokynul jsem policistovi a prokličkoval mezi prvními budovami. Na první pohled na vymlácená okna jsem usoudil, že byly neobydlené, asi jako kamufláž. O dalších pět ulic dále se Abel konečně začalo podobat městu. Objevili se první obyvatelé.

K přiděnému bytu jsem dorazil až se zapadajícím sluncem v zádech. Jednalo se o patrový dům připomínající komunistické panelové domy. Jen tak ze zvědavosti jsem prohlédl na zvonky. A bylo tam příjmení McDorman. Asi se město připravilo na nově příchozího.

Byt byl skromný. Ale pro nový začátek postačil. Sbohem lidský živote. Vítej živote démonský.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rhea Rhea | Web | 15. srpna 2012 v 18:49 | Reagovat

Tak kdepak je to slibovaný pokračování? Mělo být na jaře, už léto končí a ono nikde.... máš tu výzvu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama