Akt 2 - Part 6

23. prosince 2011 v 18:56 | ElfMaya |  KAP - Lucien


Na sraz jsem přišel přesně, to Kate měla půl hodinu zpoždění. Venku vládl opravdu chladný podzim, ani teplá bunda nepomohla proti vlezlému ledovému větru. Do tváří se nahrnula krev v marné snaze zahřát obličej. Uši na tom byly podobně, i když jsem si pohrával s myšlenkou, že kdyby se někdo těch uší dotkl, roztříštily by se na prach. Nehodlal jsem se však vzdát, to nemám v povaze. Ale kdyby, jste stáli třicet minut na autobusové zastávce a čekaly, než se uráčí jedna nejmenovaná zemní nymfa dorazit, by snad každý zahodil ručník do ringu a odcupital do nejbližší hospody na horký svařáček. Nakonec jsem se přeci jenom dočkal. Zase přitančila. Pomněnkově modrá bunda dokonale ladila s barvou očí.
"Tak jdeme?"


Zavedla mě do soukromé autodílny nedaleko železničního nádraží, jež sídlilo u autobusové stanice. Skládala se ze dvou starých garáží a jedné menší přístavby. A všude doslova vládl bordel. No no, nepořádek je vážně slabé slovo, a bordel byl mnohem výstižnější. Umaštěné nářadí se válelo všude možně, po zemi, na stole v regálech, nechtěl bych tu uklízet. Ostrý zápach barev a ředitel nepříjemně štípal v nose. Ale to co se do téhle špinavé nory nehodilo, byl on. Ne že bych chtěl s takou tyčí na rande, ale prostě tam vážně nehodil. Vysoká postava oděna do čistých montérek. Platinové vlasy po ramena měl svázané rudou stuhou. Červená stuha, zelené montérky ještě aby chytil žloutenku, byl by z něj fajn semafor. Co ale upoutalo moji pozornost byly špičaté uši. A od té doby jsem cítil malér.
"Patriku? Dovol mi, abych ti představila svého přítele Luciena. Luciene tohle je Patrik Flynn." Mladík v montérkách si mě nepříjemně prohlížel. Inkuba v rajónu moc mýtických neuvítá, patřil mezi nás - ne nebyl inkubus. Patrik byl elf, věk jsem odhadoval mezi dvacátým a pětadvacátým rokem. Ty jantarové oči co mi v břiše propalovaly pomyslnou díru, byly tak nepříjemné.
"Co potřebuješ Kate?" K ní mluvil tak vlídně, láskyplně. Mě by nejraději uškrtil.
"Ale máme tu menší existenční problémek spojenou se začínající fobií z lidí. Prostě klasika." Elf se viditelně zamyslel. Začal si hrát s vlasy.
"A nechceš tím náhodou něco naznačit?"
"Ty mě vždycky dokážeš odhadnout."
"A?"
"Potřebujeme ho přestěhovat."
"Abel?"
"Jistě zlato." Konverzace probíhala neuvěřitelnou rychlostí. Jen s vypětím všech sil jsem jakž takž jim rozuměl. Proto jsem raději sledoval mouchy na stropě. Kolik jich ta vůbec bylo? Pět, šest, už ani nevím. Od oné zábavné činnosti mou maličkost vysvobodila Kate.
"Luci, pojď s námi dozadu." Ohledy ne ohledy chytla rukáv mé nové kožené bundy a bez dalších protestů rovnou odtáhla do kanceláře. Místnůstka o něco málo větší než veřejné WC byla na první pohled příjemnější než dílna. Nevládl zde takový chaos, ale chtělo to tam vymést pavouky. A ta plíseň u stropu na mě mrkla.
"Patriku, myslíš, že to půjde zařídit?" Elf se pohrdavě zasmál.
"Myslíš Kate, že toho prašivýho inkuba pošlu do Abelu? Nebuď směšná." A tehdy se svět s největší pravděpodobností zbláznil. V tento den se poprvé - asi - zemní nymfa opravdu rozzuřila. Viděli jste někdy rozzuřeného draka. Třeba když jste ho vzbudili nebo vyhráli nad ním v kartách? Tak tohle bylo stokrát horší. Co stokrát? Rovnou tisíckrát. A že já to znám ne jednou mě chtěl strejda bazilišek sežrat k večeři. Jinak křehká dívenka v tu chvíli se podobala Rambovi v sukni až na to, že Kate měla oholený nohy. Čekal jsem zemětřesení, které se díky bohu nedostavilo. I elf viditelně ustoupil. Věděl, s kým měl tu čest.
"Dobrá, dobrá pošleme ho tam. Jen nic neboř." Zemní nymfa versus elf, jedna nula. Dobře Kate, jsi borec. Zahnat elfa do kouta během deseti minut je nominace na medaili za statečnost. Měli jsme se posadit. No jo ale kam to už neřekl.

"Šlo to celkem hladce co?" Den se chýlil ke konci a Kate se stále usmívala. Obdivuji dodnes její neskonalý optimismus. Jak to jenom dělá. To moje nálada se ten den dala srovnat s venkovní teplotou, pod bodem mrazu.
"A myslíš kterou část? Tu před tím nebo po tom co jsme se porvali?" Pravdou bylo. Vzájemné antipatie přerostly od poštuchování a narážek k tělesnému střetu. Hned potom co ten ušatej trotl prohlásil, že moje máti pracuje jako prostitutka. Prostě jsem to nevydržel a skočil po něm. Zasloužil si to. Nevychovanec.
"Fakt vtipný. Proč vy chlapi se musíme jenom prát?" Měla pravdu, proč se musím jenom prát? Od té nehody má agresivita vzrostla. Psychiatr to nazval přirozenou obranou proti vnějšímu světu. Dost jsme se navzájem potloukli a já měl kolem mrtvého oka monokl.
"No jo promiň." Omluva, jediné co jsem mohl udělat. Cítil jsem se hrozně, byla to chyba, to už vím. Ale nemohl jsem si pomoci.

***

"Jsi si tím jistý? Vážně to chceš udělat? Není to unáhlené rozhodnutí? Luci, prosím, promysli si to." Vidět mamku zničenou mi vždy trhalo srdce na kusy. Seděla v křesle bledší než obvykle. Ranilo ji to. Hodně. A já ji zase ublížil.
"Mami, musím to udělat. Poslední dobou ti jenom ubližuji. Je na čase abych se osamostatnil, a ty by sis zase měla začít užívat života."
"A co bude potom. Víš, že když odjedeš do Abelu tak ztratím syna na vždy?"
"No… počkej, jak o tom víš? Vždyť jsem jméno neříkal."
"Luci, taky jsem bývávala mladá a tohle město duchů existuje už několik desítek let. Způsob vlády jak ututlat naši existenci."
Jedna a jedna jsou dvě, začalo tohle všechno dávat smysl. Mé přesvědčení však nikdo nezmění. Chci vypadnout a ani Minotaurus mi v tom nezbrání. Po chvíli ničivého ticha si mamka povzdechla.
"Prosím, pochop mě." Znělo to dosti zoufale. A i dosti zoufale jsem vypadal, bledá tvář, vystouplé lícní kosti, kruhy pod očima - hotová troska. Politování hodný inkubus.
"Co s tebou nadělám. Hold, musím se smířit s faktem, že můj malý synáček už dospěl." Moc přesvědčivě to však neznělo. Bude to tak lepší. Byl jsem si naprosto jist.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama