Akt 2 - Part 3

26. listopadu 2011 v 12:00 | ElfMaya |  KAP - Lucien
Za chyby v textu se předem omluvuji.


Dvanáctý listopad devět hodin ráno. Dnešní vizitu řídil doktor Maveric, mimochodem ten tlustý páprda příjemný jako osina v levé půlce zadnice mě operoval oko. Ne, nejsem proti němu nijak zaujatý. A dnes měl ke všemu ještě dobrou náladu. V jeho závěsu stálo stádečko sestřiček učnic. Soudě podle toho, že jsem ani jednu neznal a ony by rudostí mohly konkurovat čerstvě vařenému humrovi. Shlukli se do hloučku. Nepříjemně štěbetali, řešili můj neodolatelný jednooký inkubí šarm. Vsadím na to svoje boty. Pohlédnu na své chlupaté papuče modré barvy - dárek od mamky. Víte co? Zapomeňte na to. Nic jsem neřekl.
"Tak, jak se Vám vede, pane McDorman?"
"Vede se mi celkem skvěle. Už se nemohu dočkat, až odtud vypadnu." Doktor se usmál. Pokynul jedné ze sester, aby mi sundala obvazy jak z ramene, tak i z oka. Z doktorova výrazu jsem usoudil, že byl spokojen. Opatrně prohmatával okolí rány na rameni - stejně to bolelo jak sto čertů, ale jsem odvážný chlapeček, nebrečel jsem. Abych to ujasnil Do masa se mi zasekl kus čelního skla zanechal po sobě škodu širokou jeden centimetr šest dlouhou a pět hlubokou. Pak se doktůrek přesunul k oku. Pokynul další učnici, aby mi očistila hnis, aby se neušpinil citlivka jedna. Copak neviděl, že všem těm děvčatům bylo na omdlení. Hádejte, kdo za to mohl. Ano já. Zase. Dívka, která se o mě teď starala, neustále rudla.


"Antibiotika zabrala. Rána na rameni přestala hnisat a konečně se na ni vytvořil souvislí strup." Ano to vidím, slepej nejsem a taky vím, co znamená pojem zrcadlo. "Ale to oko. Nechce se mi to líbil pořád musí někde být infekce jinak si to nedokážu vysvětlit. Ještě chvilku počkáme, snad si s tím organizmus sám poradí."
"Jistě doktore." Maminka vždycky říkala: Buď slušný i na lidi, kterým bys nejraději omlátil hlavu o stěnu.
"Nemusíš děkovat tohle je práce doktorů. Máme v popisu práce zachraňovat životy." A obtěžovat okolí smradem z dezinfekce. Mrknutím oka zmizeli, jen zašustil doktorský plášť a zaskřípaly dveře.
Zase jsem osiřel. Jenom čtyři stěny a já. Opět zavládlo ticho. Ach, opět bude nuda. Celých pět hodin než přijde Kate. Kde je ta kniha. Hledám, hledám. A našel jsem ji mezi… co tam kruci dělala, mí spodky nejsou zas až tak zajímavý.

***

"Hele Kate, tohle mi tu nechala mamka. Nechala mi u ní vzkaz, že se bude hodit. Ale nevím mám z ní takový divní pocit." Podal jsem té malé nezbedě knihu. Pár fialkových oči nevěřícně hleděl na koženou vazbu. Atmosféra zhoustla. Drobounké prstíky patřící zemní nymfě obkreslovaly kontury názvu. Stále dokola a dokola jako kdyby chtěla zlaté opět navrátit svůj bývalý lesk.
"Víš co je to za knihu?"
"No musím uznat, že tohle je opravdu kousek mezi kousky. Musí být opravdu hodně stará." S výrazem sedmileté holčičky, která dostala právě vytoužený dárek k vánocům, ji otevřela. "Tahle kniha je něco jako učebnice angličtiny pro vyšší fae, mýtické, nelidi, elementáli, no prostě říkej si nám, jak chceš. "
"Jo, jo jasně. Chápu." Ale výraz tomu moc nenapovídá.
"Poslouchej, vysvětlím to. Ta kniha obsahuje formule kouzel psaného v pradávném jazyce." Jo tak proto jsem ji vůbec nerozuměl, ale byla prča to číst a hlavně se koukat na obrázky. "Téměř každý vyšší ovládá kouzla, a každý má talent na něco jiného. Takhle kniha je sbírkou kouzel a po jejich přečtení získáš moc kouzlo použít. Jako kdyby se ti vrylo do paměti." Jo to se mi u některých stalo. Docela zřetelně si je vybavuji.
"A ty taky patříš mezi vyšší?" Kate se zasmála.
"Ty o nás téměř nic nevíš co?" Zakroutil jsem hlavou, pravda je, že jsme s mamkou celou žili v obklopení lidí tak jsem neměl potřebu se zajímat o fae? Jo fae líbí se mi nejvíce. Teda až na strejdu baziliška na starého hada umí dobře hrát poker. Kate si zhluboka povzdechla. Jo jo tupá blondýnka já vím. Slýchám to pořád.
"My nymfy patříme do takzvané střední třídy, nejsme slabí tak jako nižší fae, ale nejsme takový machři jako vyšší fae. Taky my se kouzla neučíme, my se s nimi už narodíme. A abys měl menší představu náš nevědoucí. Nižší fae jsou například skřítkové, pár druhů elfů nebo obři, do střední třídy patříme my nymfy, satyrové, nagi či entové. Poslední vyšší třída to jste vy inkubové, sukuby, upíři, nebo vlkodlaci, ale ti kouzla neovládají. Chápeš?" Tak trochu jsem tupej jak puk, male co s tím naděláme. Že by plastika mozku? Jo to by šlo.
"Neboj se Kate, všechno chápu." Konečně zmizel ten křečovitý výraz z nymfý tvářičky.
"To jsem ráda. A být tebou doporučuji si ji přečíst."
"Už se stalo. Jsem v polovině."

Už se vám někdy stalo, že když se bavíte s určitou osobou všechen stres z vás opadne a rázem zapomene na všechnu bolest? A když ta osoba odejde, vše se vrátí jako tsunami akorát dvakrát tak větší? A když se vám to už stává, měli jste nutkání se dobrovolně přihlásit na léčení do nejbližší psychiatrické léčebny v místě bydliště? Tak aspoň že nejsem jediný. Vzpomínky na Kaie se vrací jako bumerang. Odhodíte je a stejně se dříve nebo později vrátí. A pak si člověk uvědomí, co ztratil. Musím poděkovat místní psycholožce, aspoň už nemám chuť si podřezat žíly jako v době před dvěma týdny. Zavrtám frňák co nejhlouběji do knihy. Snad to pomůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama