Akt 2 - Part 2

12. listopadu 2011 v 12:00 | ElfMaya |  KAP - Lucien

Přál jsem si být mrtví, nebo aspoň v bezvědomí. Vzpomínky se neustále vraceli a trhali mi myšlenky na kousky. Bezmoc a beznaděj k sobě moc nejdou, to se pak vážně člověk cítí mizerně. Hodně mizerně. Jediným zpestřením jinak nudných dní strávených tak, že jsem jak nějaký postižený chovanec nedaleké psychiatrické léčebny civěl na bíle vymalovanou zeď, se stala máma a sestřička jménem Kate.
Kate, celým jménem Kate Kira, vlastně taky nebyla člověk. Byla to zemní nymfa. Drobná dívenka měřící sotva metr šedesát a vážící tak padesát kilo víc ne. Vypadala jako panenka. Pokaždé jakmile vešla do pokoje, vzduch se naplnil vůní čerstvě posečené trávy. My bájní - tak si s oblibou říkáme - se poznáme ihned a to bez výjimky. Vystřídala v ošetřování hodnou babičku, která jak se mi doneslo, si teď užívá zaslouženého důchodu. Ze začátku se chovala trochu rozpačitě, asi před tím nikdy neměla možnost mluvit s inkubem. Asi po třetím setkání ji otrnulo. Dokázala mě tím svým jemným hláskem pokárat za každou maličkost typu: Zase jsi nesnědl oběd, málo piješ, měl bys více cvičit, aby ses rychleji uzdravil. I přesto, byla velice milá. No to jsou nymfy pokaždé - pokud neznečisťujete prostředí, to se potom máte na co těšit.


"Kontrola." Vůně lesa, závoj vlasů netradiční barvy, kde ji jenom sebrala? Taková platinová s nádechem do fialova. Zářivý úsměv, lepší přivítání by si člověk jenom těžko přál. "Tak jak se dnes vede našemu pacientovi?" Tahle malá nymfa se řídí heslem: Pokaždé s úsměvem.
"Dneska jsi tu nějak brzy." Nymfa přede mnou ozářila celý nemocniční pokoj svým úsměvem. Doslova přitančila k jedinému lůžku - tomu mému.
"Máš pravdu. Jelikož je tu málo pacientů tak budu mít víc času ti tu dělat společnost. A teď se otoč, musíme převázat to oko a rameno." Poslechl jsem. Z polohy ležmo bylo mé tělo donuceno se přesunout do sedu čelem ke Kate. Začala sundávat obvaz přes levé oko. Zranění střepu dokázalo oko oslepit, ale podle doktora nebylo natolik vážné, aby ho museli odstranit. Přesto na něj není pěkný pohled. Duhovka se jakoby roztekla a vytvořila tím nepěkný flek, panenka zanikla úplně. Další přišlo na řadu pravé rameno, jeden střep proklouzl hodně hluboko a i přes léčení antibiotiky rána neustále hnisala. Má mnohočetně zraněná ruka - taky pravá - nyní odpočívala v ortéze, které o dost pohodlnější než sádra.
"A jak jde cvičení perspektivy?"
"No ujde to. Ta sestřička co to se mnou cvičí je příšerná. Ani bych se nedivil, kdyby to byla baba Jaga. Ale děsně se tu nudím." To bych nebyl já. Prostě si postěžovat musím. Nuda začínala být čím dál tím více nesnesitelnější. Ale nejhorší bylo. Nemohl jsem ven. Když bájného uzavřete na delší dobu mezi čtyři stěny začne strádat, jakoby duševně umírat. A to se dělo se mnou. Duše toužila aspoň na malý okamžik opustit sevření - z čeho ta budova je? Cihly? Vlastě vždyť to je jedno. Vyjít aspoň na chvilku ven. Poslední týden jsem až moc často přistihl, jak koukám z okna déle, než je nutné. Je listopad a stromy v parku na, které mám výborný výhled, hrály snad celou paletou odstínů žluté, rudé i hnědé.
"Tak to mám pro tebe zprávu, která tě jistě potěší. Půjdeme na procházku. Sice jenom sem dolů před budovu, ale i tak ti to prospěje." Ta holka mi snad čte myšlenky. Než jsem stihl cokoliv kváknout i otevřít pusu už stála u okraje postele s nemocničním vycházkovým kabátem v ruce.

"Je prýma být venku." Seděli jsme na lavičce v parčíku areálu nemocnice. Vzduch byl osvěžující s vůní spadaného listí. A já pokračoval v mluvě. "Je tu tak příjemně. Miluji čerstvý vzduch. Je o mnoho lepší než být v tom děsným bílím pokoji. Brzo mi snad z té barvy oslepne i to druhé oko." Otráveně jsem procedil mezi zuby. Je hrůza být zavřený v místnosti, kde páchne dezinfekce. Prstem jsem ukázal na pravé relativně zdravé oko.
"Neboj, už jen čtrnáct dní a jsi svobodný. Pokud teda nenastanou nějaké komplikace."
"Jako jedinou komplikaci tu vidím svoji matku, která chce mít svého synka už doma."
"I když je Hellen silná sebevědomá žena, vlastně ukázkový příklad pravé sukuby málem přišla o syna. V tomhle ji musíš pochopit." Chápu a moc dobře. Mamka nikdy nedala před nikým sebemenší náznak slabosti. V mužském světě se pohybovala s naprostou jistotou. Vždy si dokázala prosadit svou. A pak jsem ji viděl. Teda neviděl v tu dobu se mi vše smívalo do jedné šmouhy. Byla zlomená, strach z ní jenom zářil. Asi poprvé v životě plakala upřímně. Nechtěl jsem tom přemýšlet. Jenže pokoj myšlenky nedaly. Dokola se hlásily o slovo. Potvory jedny.

***

Při příhodu do pokoje mě přes oko praštila stará kniha. Ne nenapochodovala ke mně a nevrazila mi pravý hák, prostě do prostoru naprosto nepasovala. Asi ji tu nechala mamka. Sestra na informacích mi totiž oznámila, že se tu stavila, prý jenom na skok. Přistoupil jsem blíže. Kniha byla stará - asi jako Metuzalém - potažená hnědou asi kravskou kůží. Nejsem kožešník, nevyznám se v tom. Nápis, původně zlatý, dnes oprýskaný hnědo žlutý hlásal nápis: Stará kouzla božských. Byla i stejně těžká jak vypadala. Kousek od ní ležel přehnutí lístek papírů zářivě růžové barvy. Teda ta růžová na bledě modrém povrchu stolku připomínala pěst na oku. Vzkaz byl jednoduchý, na mamku nezvyklí.
"Budou potřeba? Co tím k čertu myslíš mami?" No co je půl páté, aspoň nějak zabiju čas. Otevřu první stránku. Papír zežloutl stářím každý i já by se bál stánku ohnout aby se nerozpadla. Naštěstí nápor udržela. Text psán rukou působil uhlazeně, ale zároveň nebezpečně. Varoval před silou ukrytou na stránkách. A já nemohl odolat. Dychtivě jsem četl řádek po řádku. Některá kouzla mi vůbec nic neříkala, jiná mě k sobě rovnou volala. Lákala k přijetí náruče umění.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MM MM | 16. listopadu 2011 v 16:34 | Reagovat

Příště trošku pravopisu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama