Part 4

14. srpna 2011 v 20:36 | ElfMaya |  KAP - Lucien
Blížíme se ke konci tohoto aktu.
Má milovaná maminka mě přišpendlila k madraci, válečkem na nudle. Od kdy je proboha tak brzo vzhůru. Toho rána už nic více nestalo. Však jsem dostal dosti dlouhé kázání o tom, jak mi mám touhu nechat v kalhotách a neděsit Kaie. Pak poučila Kaie o tom jak se má co nejefektivněji bránit a nakonec mi přinesla sáček ledu, který se vší hrubostí přirazila ke slabinám. Nakonec oznámila, jako kdyby se nechumelilo, že v jednu odpoledne přijede sociálka s policajty vyslechnout Kaie. A pak, že rána jsou strašně nudné.



Po skončení výslechu byl Kai naprosto vyčerpán. Ani se nedivým, i já bych s největší pravděpodobností psychicky na dně. Pak nastal problém číslo dvě. Máma za celé odpoledne neodlepila ucho od mobilu. Mě bylo přikázáno přivést Kaie na jiné myšlenky. Přibližně o půl páté mamka s úlevou prohlásila.

"Tak, sice mi to dalo trochu zabrat, ale Kai může u nás zůstat. Stopro mu bude u nás lépe než doma." Lucien ležérně se opírající o kuchyňskou linku se málem udusil douškem koly. Sukuba se nad neplánovaným sebevražedným počínáním svého syna ani nepozastavila. Přestoupila rovnou k černé lednici dominující celé kuchyni.
"Doufám, že klouček rád rizoto. Musíme si tě trochu vykrmit. Nic proti ale vypadáš děsně."

Bylo celkem komické. Mamka se rozzářila jako sluníčko. Jo vykrmit někoho jako prase na porážku to je její. Kai seděl opodál u stolu a divil se všemu, co jenom šlo. Počítal jsem vteřiny, než mu vypadnou oči z důlků. I tak mu viditelně spadl kámen ze srdce. No já být na jeho místě taky bych nechtěl jít domů.

"Ale já tu nemám nic na sebe."

"Tak hold budeme muset jít k vám pro věci." Kai zbledl. A to dost. Asi se snažil hrát na chameleona, protože jeho tvář v tu chvíli splývala se zdí. "Neboj, půjdu tam s tebou." Jednoduché gesto, položil jsem mu ruku na rameno. A on se uklidnil. Funguju líp jak lízátko.

"Tak dobrá, ale měli bychom si pospíšit, nechci je tam potkat." Jen ohnivá čára byla za námi vidět. Kai neztrácel ani sekundu. Prostě to chtěl mít rychle za sebou. A měla mě ta podšívka jedna varovat.

Byl jeho rodičů byl, naprosté smetiště. Všude se váleli plechovky od piva, lahve od levného alkoholu, špinavé prádlo a, a něco co na mě asi brzo mrkne nebo v horším případě rovnou zaútočí. Jediný uklizený prostor byl paradoxně Kaiův pokoj, i když pokoj se té malé místnůstce říct nedá. Do prostoru se jenom tak tak vešla madrace, která sloužila jako postel - už vím proč na mé letiště tak zíral - malá knihovna, skříň o stejné velikosti a klec s králíkem. Božíčku to vyzáblé zvířátko ještě žilo. Potově jsem odkousl kus jablka, co jsem měl v kapse od rána a dal ho tomu malému chlupáčkovi. Bylo roztomilé sledovat to stvořeníčko, jak nedočkavě hltá každé sousto. Mezi tím co já krmil hladovou zvěř, si stihl Kai zabalit svých pár věcí a stepoval u dveří od bytu.

Smetiště jsme opouštěli těžší o jeden batoh oblečení a klícku s králíkem těžší.

"Všiml sis, že Rabi má stejnou barvu kožíšku jako ty vlasy po proměně?" Lucien se zastaví v půli kroku. Nechápavě pohlédne na mladíka po své levici. Kai ukáže na klec s králíkem. "Rabi tak se jmenuje, mám ho už tři roky. Vím je trochu pohublí, ale poslední dobou to bylo doma s jídlem trochu na štíru. Doufám, že tvoje mamka nebude proti. Je to můj jediný kamarád." Inkubus zuřivě zakroutí hlavou. Sleduje to malé chlupaté stvoření, jeho šedá srst září v zapadajícím slunci kovovým odleskem.

"Neboj, mamka to určitě pochopí."

Následující týden stál za starou bačkoru. Hned v pondělí započal shon sociálka policie. Vyptávali se všech. Kaie, jeho rodiny, spolužáků i učitelů. To, že se Kai nechtěl dlouho domu nikomu svěřit to ještě zkomplikovalo. Sledoval jsem, jak se z těch nádherných čokoládových očí vytrácí jas. Kai propadal do depresí. Ve třídě se na něj začali koukat tak nějak jinak. Nedokážu to asi nikdy popsat, ale i já se z těch pohledů cítil pod psa. Uzavíral se do sebe, mluvil čím dál tím méně.

"No tak Kaii otevři. Já ti tu umrznu." Blonďatý mladík stojí u dvěří svého pokoje. Marně klepe, proklíná, lamentuje a prosí. Kus dřeva mahagonové barvy se ani nehne. Ale nevzdává se, trpělivot růže přináší.

Zámek cvakne. Dveře se pootevřou. Inkubus na nic nečeká. Proklouzne do pokoje. Hromádka neštěstí marně připomínající člověka sedí schoulena v peřinách.

"Proč si poslední dobou připadám jako ten nejhorší na světě?" Promluví hromádka roztřeseným hlasem. Lucien si k němu přisedne.

"Tak co jsem teda potom já?" lucien se promění do své inkubí podoby aby dostál svým slovům na důrazu. "Jsem dvacet čtyři hodin nadržený monstrum, co vypadá jako vyzáblý bezdomovec. Ty za to nemůžeš. Tví rodiče jsou prostě. No prostě jsou fuj. Ty za ně nemůžeš." Kai se mlčky přivine do inkubovi náruče. Ruce přiloží k místům, kde končí blanitá křídla.

"Toho bezdomovce odvolej. Zas tak špatně nevypadáš." Zakňučí hnědooké stvoření.

"Klidně plač, uleví se ti." Zašeptá hrubí hlas inkuba. Druhý mladík provede nečekanou věc. Roztřesenou rukou chytne roh. Slabě táhne k sobě, aby se inkub sklonil blíže k němu. Člověk spojil své rty s mytickým stvořením. Ruku z rohu nesundává. Bojí se, že jeto jenom sen.

Na chvíli mě vyvedl z míry. Takovou reakci jsem nečekal ani v tom nedivočejším snu. To jak mě obejmul, jak chytil roh, jak se přisál na mé rty. Vše se seběhlo tak rychle. A jak mě políbil, tak naléhavě, toužebně. Ihned mnou projela vlna vzrušení. Natiskl jsem si ho blíže k tělu. Polibky se prohlubovali. Bože mé nitro šílelo. On to chtěl a já taky. Zajíkl jsem se, když mi prsty zajel za okraj spodního prádla.

"Počkej. Ne tahle." Přistihl jsem, se jak mi selhával hlas. Z posledních kousků rozumu jsem se proměnil zpět do lidské podoby. Touha zatemňovala mozek. A zbytky sebeovládání utekly rychlostí světa do Egypta za pyramidami. Iniciativu převzaly kalhoty.

Ráno jsem se probudil jako první. Pohled jsem stočil vedle sebe. Pořád nitro doufalo, že to byl jenom sen z nedostatku sexu. No a tam fakt Kai ležel, ještě spal. Vypadal jako nevinné děťátko. Celím tělem se mi tiskl k ruce. Božíčku maminka ze mě udělá sekanou.

"Dobré ráno." Zašeptá černovlasý mladík. Místo slov se dočkal polibku na čelo. "Připadám se jako v nebi a ty jsi můj rohatý anděl."

"Tak si to užívej. Až to zjistí máti tak mě ugriluje." Kai se zasměje.

"Nesýčkuj. Kdo by mě pak zachraňoval." Lucien pokrčí rameny.

Než den skončil jsme se milovali ještě dvakrát. Já ta to nemůžu. To Kai si začal. Čestně. No fakt. Fajn, tak mi nevěřte. Ale, cítil jsem, že jsme si souzeni. Jako jedna duše ve dnou tělech. No jo ale bohužel nic netrvá věčně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama