KLJ - Part 5

3. července 2011 v 14:28 | Scuroen |  SC; KLJ
KLJ byla plná síly, hlavně po snídani, skládající se převážně ze sněhu. Její náklad, který nesla přes rameno, se pohnul a zťukal jí na záda. "Můžeš mě pustit dolů?" ozvala se otázka. Chvíli přemýšlela. "Prosím."
Znenadání ho pustila na zem. Sklonila se nad ním. "Teď mi ještě můžeš třeba poděkovat - vláčela jsem tě sem asi osm mil." řekla.
"Děkuju." řekl zdvořile. Podala mu ruku a pomohla mu vstát.
"A teď mi udělej laskavost - nechoď za mnou!" dodala a rozběhla se pryč. Po chvíli se otočila. Pořád tam stál. Když se obrátila znovu o chvíli později, byl pryč. Oddechla si, jako kdyby jí jeho přítomnost svazovala ruce. Teď si připadala konečně volná - přestože ji zavazovala jedna věc: nenechat umřít nikoho dalšího. Po chvíli běhu spatřila první zrezivělé vagóny. Zrychlila.


"Josi?!" stála nejistě u vlaku. Nevěděla, jestli přišla pozdě, nebo včas. Všechno ovšem nasvědčovalo té první variantě. Rozběhla se podél vlaku a otevřela dveře na jeho konci. Josi ležel na zemi s prostřeleným ramenem. Vedle něho ležela rošláplá cigareta. Klekla si k němu k prohlédla ho. Oddechla si. Čistý průstřel. V rychlosti vyházela různé věci z malé skříňky, kde by měla být lékárnička. Chyběhla v ní ovšem podstatná věc - obvazy.
Vyběhla ven. "Lizbeth! Lizbeth!" proběhla podél vlaku, otevírala dveře do jednotlivých vagónů. Lizbeth byla pryč.
"Nepotřebuješ pomoc?"
Prudce se otočila. Byl to zase on - ani neznala jeho jméno. "Jak ses sem dostal?!" zeptala se.
"Nejsi jediná, kdo umí rychle utíkat." odpověděl. "Můžu ti s něčím pomoct?" zeptal se.
"Najdi Lizbeth, uzdrav Josiho a zabij toho parchanta, co nechal zavraždit Marllene! A když už budeš v tom, udělej to samé se mnou!"
"Uklidni se." napomenul ji. "Můžeš mi říct, co se přesně stalo?"
"Ne!" Na chvíli zavládlo úplné ticho. KLJ se rezignovaně opřela o vlak. "Raději si promluv s někým jiným!"
"Cože?"
KLJ zavřela oči. Zcela jiný pohled upřela na neznámého. "Ty... ty!"
"Uklidni se!" řekl a chytil ji za ruce. "Co se stalo!" zeptal se.
"Josi - je ještě naživu..." řekla zaskočeně.
"Kde?"
Mávla rukou k lokomotivě. Rozběhl se tam. Josi byl na tom zřejmě hodně špatně, ale ještě žil. Obrátil ho na záda. Vedle něj se objevila Kala. "Pomůžeš mu?" zeptala se.
Chvíli uvažoval, ale nakonec přikývl. Pomalu strčil prsty přímo do rány. Pak udělal to samé, co i s Kalinou rukou. Rána se začala stahovat. Pomalu při tom vytahoval prsty ven. Pak se zhroutil vedle Josiho.
KLJ si k nim přiklekla. "Už zase nevím, jak se jmenuješ," řekla směrem k neznámému. "ale takhle tě snesu mnohem líp." Zadívala k ovládacímu pultu, na kterém se povalovaly střepy. Na něm ležela Lizbethina bunda. KLJ ji prohledala. Našla přesně to, co očekávala.
"Co budeš dělat?" Kala byla sice poslední dobou zbavena vůle ovládat své vlastní tělo, ale alespoň si vypracovala roli flustrujícího hlasu.
KLJ neodpověděla.
"Chceš se s ním vypořádat sama, že? Otázka zní - odejdeš teď, nebo počkáš až se probudí?"
"Měla bych Josimu nechat alespoň vzkaz, co říkáš?"
"KLJ?"
"Co?"
"Nikdy ses mě neptala na můj názor - vlastně jen jednou, aby sis mě usmířila. A taky, ty neumíš psát."
"No, právě jsem tě chtěla požádat, jestli bys ho nenapsala ty?"
"Nebudu za tebe dělat špinavou práci." zamítla Kala.
"To není kvůli mě, že? To ty chceš počkat, až se vzbudí, hmm?"
"Kalo?"
Otočila. Josi se probudil. Jenom doufala, že ji naposlouchal moc dlouho. Asi mu bylo divné, kdo je ten neznámý blonďák vedle něj, kde na něm vzalo tolik krve a proč má díru v košili, ale všechny tyto otázky odsunul do pozadí.
"Ty víš, kde je Lizbeth, že?" řekl.
"Tuším..." řekla děsivě neurčitě. Kdyby Kala mohla používat ruce, zakryla by si oči.
"I on to ví?" zeptal se.
"Samozřejmě, že ne!" řekla naštvaně. "Je to ta nejotravnější osoba v okolí, ale to je jedno- hlavně že tě vyléčil."
"Kdo to je?"
"On? Ani nevím... Při jeho odhodlaném zachraňování mé osoby usnul asi padesátkrát!" Na chvíli se odmlčela. "Ještě spí?"
Přikývl. "Podívej, nevím kam jdeš, ale chci jít s tebou..."
KLJ se tomu zasmála. "Jít se mnou? To co chceš je sice tvoje věc, ale už jeden člověk se mnou šel a teď je zřejmě někde hluboko pod zemí."
"To je mi jedno - nic o tom nevím. Ale mám Lizbeth rád, od doby co jsem ji potkal. Když jsi odešla, řekl jsem jí něco, co bych chtěl napravit." vysvětlil.
"Osobní záležitosti si s ní vyřiď až se vrátí!"
"Ty to nechápeš! Co když už bude pozdě?"
"Teď není čas na hrdinství! Mrtvý jí budeš stejně k ničemu! Já ji prostě přivedu - živou, zdravou a hlavně sama!"
"A co, když umřeš?"
"Když umřu, tak...!" Zaskočil ji. A uvědomila si to až teď. Nikdy nepomyslela na to co bude dál s ostatními živými, když ona bude mrtvá. Dřív ji tu nic nedrželo - tentokrát to byla Lizbeth. A nejen ona. Pomalu si začala přiznávat, že je s Josim tak trochu sešpendlená a odtrhnout se od něj je čím dál tím težší. "..., když umřu, tak se svět nezhroutí. Naopak - myslím, že si dost oddechne." KLJ se mu pomalu ztratila z očí.
"Ehm, promiň, ale nesdílím s tebou jiný názor." Kala si uměla najít tu vhodnou chvíli. "Já chci žít..."
KLJ tiše rázovala rovnou do obilného pole.
"KLJ! Kam to jdeme?"
KLJ vylovila z kapsy papírek. Zmačkala ho a upustila do trávy. "Zachránit Lizbeth."
"Jsi unavená."
"Já vím." KLJ si pomalu přidřepla.
"Mám hlad."
"Já vím."
"Jsi v pořádku?" Objevil se přímo za ní, skoro si ho ani nevšimla. Věnovala mu letmý pohled a pak se obrátila zpátky. KLJ nemívala hlad, ale cítila z něj dotírající únavu. Kalu to bolelo.
Zalovil kapse bundy a vytáhl konzervu se sardinkami. "Dáš si se mnou?"
"Kde jsi to vzal?" KLJ vstala.
"V jednom z vagónů jich bylo docela dost. Asi zásoba na horší časy..." Jedním trhnutím ji otevřel.
Kala se bleskurychle natáhla a vylovila jednu z rybyček. Roztrhané šaty jí potřísnil olej. "Díky. Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se. KLJ byla pryč. Nechala ji v tom.
Usmál se."Jsem Arth." Podal jí ruku.
Otřela dlaň o kalhoty a přijala ji. "Kala. Máš nějaké příjmení?"
Zavrtěla hlavou a usmála se, když si brala druhou sardinku.
Zamyšleně ji sledoval. "Co se to s tebou vždycky stane?"
"Co?"
"Vždycky se nějak změníš..."
Kala byla vždy ta mírnější, ale tentokrát necítila potřebu se mu svěřit. "Co tvoje léčitelské schopnosti?"
Zvážněl. Zbytek jídla dojedli v tichu.
"Je čas jít." ozvala se KLJ uvnitř Kaliny hlavy a Kala souhlasila. Pomalu odcházela pryč.
"Kam jdeš?" zavolal za ní.
Zastavila se. "Mám pár dluhů, který musím splatit dřív, než bude pozdě a... vyřiď mu, že se vrátím i s Lizbeth." Rozběhla se pryč a přemáhala se, aby se ani jednou neohlédla. Nebyl to její domov, ale už za tu krátkou dobu byla k tomu místu nějak vázaná, nějak se s ním spojila.
***
Marllene si zapálila jointa. Vtáhla kouř do plic a podala ho Kale. Obě byly už dva roky v centru, kde tránovali budoucí agenty, a které kryli jako dětský domov. Ale ani za ty dva roky se Marllene nedozvěděla nic o KLJ, přestože s ní mnohokrát mluvila. Zuřila válka a předpokládalo se, že potrvá ještě hodně dlouho. Děti zestárnou a narukují jako dokonalí vojáci. Ale teď jim bylo patnáct, když seděly na svém oblíbeném místě, na okraji velkého útesu, pod kterým se rýsovaly obrysy nepříliš vzdáleného města. Bylo to to nejrozbořenější smetiště a zároveň hromada kamení, dřeva a skla, která kdysi bývala budovami. Teď z nich zbyly jenom ruiny a trosky.
"Víš co bylo tohle za místo?" řekla Marllene, když se podívala kolem.
"Ne - nejsem zas tak dobrá v dějepise..." odpověděla KLJ a vydechla se slastí kouř.
"Jmenuje se to tu Gwerrith. Dřív to byla součást města."
KLJ se zasmála. "Tak to se nedivým, že už není." Podala jointa Marllene.
"Bydlel tu jeden člověk - Gwerrith. Říká se, že byl taky něco jako agent. Měl spoustu nepřátel. Když se mu chtěli pomstít, raději skočil tam dolů..." Marllene upustila jointa a dívala se, jak pomalu padá po strmém svahu. "..., ale tohle místo zničili stejně. Ten člověk musel být odvážný."
KLJ se opět zasmála. "Řeknu ti, kdo byl: pěknej zbabělec. Měl bojovat a ne raděj spáchat sebevraždu! Pak by tohle bylo ještě teď součástí města!"
"A ty bys raděj zemřela umučením?" zeptala se Marllene. Za ty dva roky už jí nepřipadala tak malá a její hnědé vlasy byly světlejší.
"Jo! Nejlíp, když to odnesu jenom já a ne ti, co tady bydleli nevím kdy." Kala v duchu zaprotestovala.
"Nemluv tak!" okřikla ji Marllene. "Nevíš, jestli se to někdy nestane."
"I kdyby se to stalo třeba teď - myslíš si, že nás tam dole budou postrádat?"
"Já nevím. Asi ne..."
"Jo - nebudou! Maj tam pět tisíc děcek, na světě je asi miliarda děcek a každej den se vyrábí další! Tisíc by jim možná chybělo, ale my dvě? To se mi nezdá!"
Marllene se zasmála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama