KLJ - Part 3

30. června 2011 v 13:19 | Scuroen |  SC; KLJ

Byla noc. Josi spal rovnou ve vlaku, který řídil. Země v tuto chvíli stála na okraji občanské války, takže se lidské poměry posunuly zase o něco nazpět. Vlastně si ani nedokázal představit, co by se stalo, kdyby všechny boje jednoduše skončily. Možná by to bylo pořád to samé, nic by se nezměnilo.
U dveří zaslechl šramot. Pootevřel oči, ale byla příliš velká tma a on byl příliš ospalý, aby něco viděl. Po chvíli uslyšel plíživé kroky blízko něj. Než se stačil probrat, ucítil na ramenou dvě ruce, které ho přitiskly k zemi.

Pak něčí ústa, jak se dotýkají těch jeho. Cizí vlasy ho pohladily po tváři a on si uvědomil, že ty polibky opětuje. Rychle se vzpamatoval a podařilo se mu odstranit cizí ruce ze svých ramen. Rozsvítil lampičku. Ve jejím světle uviděl polonahou ženskou postavu a černé vlasy. Zvedla k němu sklopený obličej s tmavýma očima.
"Ty? Co to má znamenat?"
Pokrčila rameny. "Líbíš se jí, tohle chtěla."
"O kom to mluvíš?" zeptal se.
"Zapomeň na to." řekla a vydala se ke dveřím. Chytil ji za ruku a zabránil jí odejít.
"Chci to vědět!"
Chvíli si ho prohlížela, pak se opřela zády o stěnu. Černé vlasy si stáhla dopředu a vzala ho za ruku. Přiložila jeho dlaň přesně na zátylek. "Cítíš to?"
Ucítil něco jako hrubou kůži s něčím, co mu dost připomínalo šupiny. "Co je to?" zeptal se a chtěl stáhnout ruku zpátky. Ona ji však pevně držela a nedovolila mu to.
"To jsem já." odpověděla a přistoupila blíž. Jeho ruku pevně svírala ve svých. Připadalo mu, že se její zátylek hýbe, jako by dýchal.
"A kdo je ona?" zeptal se.
Pomalu jeho ruku pustila a odvrátila se od něj. Opřela se rukou o stěnu a zavřela oči. V té chvíli viděl její zátylek, něco jako zelené šupiny, pozvolna přecházející v normální kůži. Otevřela oči a obrátila k němu hlavu. Teď to byl úplně jiný pohled. Podívala se na něj, kolem sebe a pak na sebe.
"Ale ne." procedila mezi zuby a obrátila se ke dveřím.
"Počkej!" řekl a zastoupil jí cestu. "Co se to děje? Kdo skutečně jsi?"
Otočila se k němu. "To, co před sebou vidíš!"
"A ona je to, co máš za krkem?" zeptal se. Povzdechla si. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Kala..." odpověděla. "A taky KLJ."
"Nerozumím ti! O co tu jde?" zeptal se podrážděně.
"Já i KLJ jsme jedna osoba. Ukázala ti to?" zeptala se dřív, než se mu na tváři objevil zmatený výraz.
Přikývl.
"To je KLJ. Roztlina řádu Centarus, lanticky Centara Livica - parazit. Jen ji vzali z přirozeného prostředí a díky genové mutaci je to teď KLJ. Já jsem první zkušební objekt. Společně se s ní dělím o tohle tělo a někdy se i stane, že mě prostě ovládne."
"Počkej, to myslíš vážně?" zeptal se.
Přikývla. "Řekla jsem ti pravdu, můžu už jít?"
Neodpověděl. "Proč se jí nezbavíš?" zeptal se.
Zasmála se. "To nejde."
"Proč ne?"
Obrátila se ke dveřím. "Bez ní jsem zkrátka..." odmlčela se.
"Nic?" doplnil.
"Už jsi toho slyšel dost." pootevřela je.
"Můžu se ještě na něco zeptat?"
"Hmm?"
"Ty jsi to chtěla?"
"Chtěla co?"
"Víš, ne vždy za mnou přijde někdo v noci a začne mě líbat."
Zarazila se. "Takže ona říkala, že jsem to chtěla?"
Přikývl.
"Dobrou noc!" řekla a praštila pořádně dveřmi.
***
Žena v černém kostýmku si prohrábla hnědé vlasy. Náplast z jejího čela zmizela, ale zůstala po ní malá jizvička. Nabila svoji pistoli a obrátila se k muži v obleku. Narozdíl od něj vypadala nervózně, tak jako vždy, když měla jít někoho zabít.
"Pane? Co když tam bude?" zeptala se ho.
"Má na vybranou. Když si zvolí život, prozkoušejte ji." řekl. "Jděte."
Pevně sevřela pistoli a rozběhla se podél vlakových vogónů na starém nádraží. Rychle a tiše je míjela a dívala se do nich. Někde blízko náhle uslyšela hlasy a tak se schovala v jednom z nich. Kolem něj prošla zrzavá dívka a černovlasý muž. Moc si jich nevšímala, nebyli pro ni ničím důležití.
***
Lizbeth nesla v náručí balíček s jídlem. Občas nosila Josimu snídani a navíc ji zajímalo, co dělá ta žena. Společně s ním se zastavili u vagónu, kde přespávala. Josi si vzal balíček a pootevřel ho.
"Zkus to, ale stejně ještě spí." upozornil ji a odešel.
Lizbeth vyskočila do vagónu. Žena ležela na zemi a spala. Lizbeth se posadila opodál. Rozhodla se počkat, až se probudí. Zpod KLJ byla vidět rukojeť její pistole. Lizbeth se pomalu přiblížila a vytáhla ji. Byla dost těžká a na Lizbeth docela velká. Zkusila ji namířit na stěnu.
"Učíš se?" ozvalo se vedle ní.
Lizbeth se prudce otočila a nadskočila leknutím. "Já... já..."
KLJ vstala a sebrala jí svoji zbraň. Přehodila si ji z jedné ruky do druhé a zase schovala. "Nejsi na zbraně moc mladá?"
"Všechno je jednou poprvé." řekla Lizbeth a usmála se. KLJ si oblékla kabát a vydala se ke vchodu do vagónu. "Vy odcházíte?" zeptala se Lizbeth a vstala.
"Ano." řekla KLJ a vylezla ven.
"Vrátíte se zpátky?" zeptala se Lizbeth.
Zamyslela se. "To nevím."
Lizbeth se ocitla vedle ní a udržovala s ní krok. "Co chcete dělat? Jít zpátky k nim?"
"Možná. Ale nebude to lehké - hlavně když tě považují za zrádce... kvůli někomu koho znám." řekla.
"Co je s Josim?"
Ten dotaz KLJ překvapil. "Co by s ním mělo být?"
"Chová se divně. Dokonce ani nenadával na to, že tady jste."
KLJ se zastavila. Rozhlédla se kolem.
"Děje se něco?" zeptala se Lizbeth.
"Já nevím." řekla KLJ a přimhouřila oči. Pak instinktivně strčila Lizbeth za sebe. Místo, kde předtím stála, zasáhla kulka. KLJ ji chytla za paži a strhla stranou. Obě dvě se přitiskly ke stěně nejbližšího vlaku. KLJ vytáhla svoji pistoli. Lizbeth vypadala vyděšeně.
"Vy... vy po nich budete střílet?" zeptala se jí.
KLJ jí vtiskla pistoli do dlaně. "Já ne." Vytáhla dlouhou dýku. "Střílela jsi někdy?"
"Ne!"
"Nejpíš budeš muset - všechno je jednou poprvné." Věnovělala jí ironický úšklebek. "Teď ale musíš najít Josiho, jasné?" Lizbeth rychle přikývla a rozběhla se podél vlaku pryč.
KLJ nedalo moc práce, dostat se na střechu vagónu a po ní se rozběhnout na opačnou stranu, kudy utíkala Lizbeth. Nemusela běžet ani moc rychle, ti co po ní stříleli si dali práci, aby ji ani jedna kulka nezasáhla. Její běh byl spíš symbolický. Konečně se dočkala toho, co chtěla.
"KLJ!" Střelba ustala a zezadu na hlavu jí mířila pistole, v ruce hnědovlasé ženy.
KLJ se k ní otočila. "Taky tě ráda vidím."
"Musíš se rozhodnout." řekla žena.
"Rozhodnout? Mezi čím?"
"Jestli zůstaneš věrná."
"Oh, já ještě jsem věrná?" zeptala se. "Pokud vím, odsoudila jsi mě už na tom nádraží."
Žena zavrtěla hlavou. "Rozhodni se. Buď odejdeš se mnou a všechno bude zase normální, nebo..." odmlčela se.
"Nebo?"
"Jsi na druhé straně."
KLJ se pousmála. "Ty to nechápeš, že? Nic v souvislosti se mnou není normální..."
"Takže?" Pistolí neustále mířila na KLJ.
"Nejsem na žádné straně!" řekla KLJ a dobře mířeným kopem ji zasáhla do štíhlého pasu. Žena zaťala zuby, ruce s pistolí trochu poklesly a nohy jí po kluzkém plechu sklouzly trochu dozadu. Zůstala ale stát, pořád s pistolí v ruce. Vystřelila. Kulka prolétla KLJ pod paží. Zpomalilo ji to a to byla chyba. Žena se rozmáchla a podařilo se jí dát rukojetí pistole ránu do hlavy a taky jí podrazit nohy. KLJ spadla na zem. Jiný člověk by byl už dávno v bezvědomí. To se KLJ netýkalo, ale přesto ji to stačilo omráčit. Vzhlédla, aby se podívala do té jednotvárné hlavně revolveru, který jí mířil mezi oči.
Náhle obě zachvátila obrovská síla. KLJ se přitiskla celou svou vahou ke střeše vagónu, žena stratila rovnováhu a zhroutila se vedle ní. Pistole jí vypadla z ruky. KLJ se vzpamatovala a nedalo jí moc práce zjistit, že se vlak dal neskutečně rychle do pohybu. Vstala a vytáhla dýku. Žena vstávala ze země a pokoušela se dostat k pistoli. V tom jí ale zabránila KLJ.
"Nenuť mě to použít!" řekla.
"Teď to asi nechápeš ty." Žena sklopila hlavu. "Když se rozhodneš pro život, nechám tě. Ty ses rozhodla pro smrt. Buď ty nebo já!"
"A co když ani jedna?"
Žena k ní vzhlédla. "Vždy to bude jedna z nás, a tentokrát to budu já!"
Obě ucítily další prudký náraz, kvůli kterému se nedokázaly udržet na nohou. Vlak prorazil dřevěnou zábranu na kolejích a opustil nádraží. Žena se dostala ke své pistoli a dřív než KLJ dokázala vstát, namířila ji na ni.
KLJ se postavila. "Znám tě... nevystřelíš. Na to jsme spolu strávily až moc času..."
Žena položila prst na spoušť a přitlačila. Ozval se výstřel a KLJ se přikrčila. Neupadla, nezhroutila se. Na stehně pravé nohy měla krvácející ránu. Žena schovala pistoli a odstoupila k okraji střechy a seskočila dolů. Byla pryč. KLJ schovala svoji dýku a snažila se dostat kupředu. Po chvíli však ztratila sílu a zhroutila se na zem. To už vlak zastavoval.
***
KLJ se svalila ze střechy vagónu, rovnou na tvrdou, štěrkovitou zem. Krev z rány jí stékala po kůži a tech a barvila je. Nad sebou náhle spatřila orandžové vlasy Lizbeth. Dívka vypadala nadmíru vyděšeně: "Josi! Josi!" rozkřičela se.
Pak spařila Josiho. I on se zdál dost ustaraný: "Můžeš vstát?" zeptal se.
,,Uhh..." odpověděla. To už ji zvedl na nohy a chytil ji kolem pasu. Pak ji pomalu dostal do vagónu, kde bydlel.
"Lizbeth, sežeň vodu! Hodně vody!" rozkázal. Lizbeth přikývla a rozběhla se pryč.
"Vodu?" zeptala se KLJ a lehla si na jeho madraci. Zasténala při tom. "Neměl bys tu spíš pivo?"
"No, myslel jsem, že pro roztlinu se hodí spíš voda..." namítl.
"Hele, já to musím vědět nejlíp!" odbila ho.
Z malé skříňky vytáhl láhev vodky a podal jí ji. KLJ polovinu vypila, trochu si vylila na ránu. Hlasitě při tom oddechovala. "To je lepší." řekla po chvíli a položila láhev na ušlapanou dřevěnou podlahu.
"Kalo?"
"Hmm?"
"Neměl bych ti vytáhnout kulku?" zeptal se jí, při pohledu na zmrzačené sehno.
Zakroutila hlavou. "Není třeba..." řekla a zaklonila hlavu do zadu. Zase se zhlunoka napila. Josi se zadíval na ránu. Připadalo mu, že začala krvácet víc než předtím. Mnohem víc. Pak se mezi krví objevil kov a projektyl s cinknutím spadl na zem. Rána přestala krvácet. Josi zvedl kulku ze země a udiveně si ji prohlížel. Obrátil se k ní. "Jak jsi to udělala?" zeptal se.
KLJ přiopile zamávala prázdnou lahví.
"S tímhle to šlo... ona vnímá bolest... bolest těla... teď spí, nic necítila. Ale je vyčerpaná... obě jsme..." odmlčela se. Prázdná láhev jí vypadla z ruky a kutálela se po podlaze. Vzal ji a postavil. "Obvaž mi to něčím..."
Přikývl a vytáhl lékárničku. Když se mu v ruce objevily obvazy, otevřely se dveře a v nich stála Lizbeth s lahví vody.
"Díky Lizbeth." Vzal ji a zavřel dveře, aniž by jí cokoliv řekl. Podíval se na KLJ. Měla zavřené oči, jako kdyby spala. Dotkl se její rány. Neprobrala se, ani když jí ji zavázal. Zadíval se jí na obličej. Pochopil, že spánek je neutrální území, při neustálém boji o tohle tělo. Uvědomoval si, že by ho KLJ mohla klidně ovládat, ale schválně spí, stejně jako Kala.
***
V životě každého člověka jednou, dřív nebo později, nastane chvíle, kdy se musí pro něco důležitého rozhodnout. KLJ se musela rozhodovat každou druhou vteřinu a to taky ráda dělala. Dřív si nemohla dovolovat žádné rozhodování, všechno šlo jednoduše samo. Teď ale pochopila, jak úžasné je být inteligentní, napojit se do mozkových závitů někoho jiného a ovládat ho. KLJ byla vždy parazit. Nevadilo jí to. Využívala toho, aby mohla ovládat to dokonalé tělo a rozhodovat o jeho činnosti, jako by byla jeho majitel. Teď by však nejraději zalezla někam hluboko dovnitř a nechala rozhodování na Kale. Byla to její vina - tedy i vina Lizbeth - ale cítila, že za to může hlavně ona. Za tu svoji úchylku vidět bezbranné lidi a vědět, že je to její zásluhou. Teď by klidně zalézt mohla, ale nechtěla. Uvnitř toho zeleného, čeho se lidé obyčejně štítili, rozpoznala nějaké city, což ji vyvedlo z míry. Nikdy nebylo ořece možné, aby něco cítila! Odmítala to!
"Slečno? Slečno!" Kala zvedla hlavu od svých nohou. Ve stehně byla pořád rána. Nad ní stála Lizbeth a podávala jí láhev vody. Napila se.
"Od kdy jsem slečna?"
"Nejste vdaná."
Kala se rozhlédla kolem sebe. Pole, pole a zase pole... už byla dávno zničená, nikým nevyužívaná. "Kde to vlastně jsme?" zeptala se.
Lizbeth se posadila vedle. "Stará kolej, někde mezi Beghall ge Irlil a Beghall ge Segrit. Jestli nás někdo bude hledat, bude to trvat. Nevede tu nikde silnice."
Kala se zasmála. "Neříkej, že ten vlak nebude nikomu chybět..."
"Proč ne? Jedna lokomotiva a pět prázdných vagónů - teda, včetně nás tří. Je starý a už ho nikdo moc nepoužíval. Chtěli ho brzo vyřadit, ale vzali by Josimu práci."
"Odkud ho vlastně znáš?"
"Nevím. Jednou jsem ho prostě potkala." řekla Lizbeth, zakoukaná před sebe.
"Musí mě nesnášet co? Po tom všem... kvůli tomu, že jsme tady." řekla a hodila rukou do neznáma.
"Ne, vůbec... stejně ho nikdo neplatil, už proto, že tu bydlel."
Kala se zakoukala do štěrku před sebou, kterým si našla cestu tráva.
Lizbeth se odhodlaně nadechla. "Já jsem se chtěla jenom zeptat..." Kala i KLJ zaujatě zvedly hlavu. "..., proč vás nenechají být? Proč se vás ptají, když vás můžou hned odsoudit?"
KLJ si povzdechla a zamyslela se na odpovědí. "Měla bych jim být vděčná, že to udělali... Tady to tak chodí Lizbeth. Dnes už nikdo nikomu nechybí, nikomu na nikom nezáleží... i na pomstu jsou lidé příliš vyčerpaní. Cokoliv uděláš, za všechno tě buď nechají jít nebo dostaneš tak ubohý trest, že to stojí zato udělat. Jenom jediná věc je tak závažná, že za ni můžeš zaplatit smrtí a i hůř, Lizbeth." KLJ se odmlčela.
"A co je to za věc?" zeptala se Lizbeth váhavě.
"Zrada..." KLJ vstala a pomalým krokem se vydala směrem k lokomotivě.
Josi stál před ní a pokoušel se spravit světla. Natáhl ruku za sebe a hmatal po šroubováku. Nějaká dobrotivá ruka mu ho podala. Obvykle říkával: díky Lizbeth, ale teď byl tak zabraný do práce, že se jeho hlasivky zmohly pouze na: "Hhhm."
"Nemusíš děkovat." odpověděl známý hlas.
"Kalo?" Okamžitě nechal práci a obrátil se po něm. Spatřil ty posměšné tmavé oči. "Totiž, KLJ..."
"Je to tak překvapující?" Posadila se mezi koleje, rovnou před vlak.
"Ne, já jen myslel, že je to Lizbeth." řekl Josi a snažil se pokračovat v práci.
"Jí bys nepoděkoval?" KLJ natočila hlavu do strany.
"Poděkoval, jenom jsem byl myslí jinde." ohradil se.
"Kdo je vlastně Lizbeth? Vím o ní jenom to, že dost navštěvovala nádraží, na kterém jsi ještě včera parkoval." řekla a vytrhla stéblo, rostoucí mezi kameny.
Olízl si rty. "O Lizbeth vím jenom to, že se celým jménem jmenuje Lizbeth De Sietri a než jsem ji potkal, chodila mi do vlaku brečet..."
"Cože? Brečet?" zeptala se ho nedůvěřivě.
"Jo. Tak to dnes chodí u dětí jako je Lizbeth."
Odkousla konec stébla a strčila si ho do pusy. "A co ty?" zeptala se huhňavě, jak jí stonek nedovolil otevřít pusu.
"Měl jsem štěstí asi jako ona..." nechal ruku se šroubovákem na chvíli klesnout a obrátil se k ní. Uvolněně přežvykovala. "A co ty?"
Nebylo to moc vidět, kdyby na ni nebyl tak zahleděný, asi by si toho ani nevšiml... KLJ sebou lehce cukla. Vyplivla stéblo před sebe. Prudce vstala a vydala se pryč.
***
Žena s hnědými vlasy stála uprostřed velkého, potemnělého skladiště. Byla špinavá a po těle měla modřiny a rány. Přesto to byla ještě dlouhá vzdálenost, která ji dělalila od dna. Věděla, co ji čeká a byla rozhodnutá přijmout to hrdě, jak to má být. Nad hlavou se jí rozsvítilo světlo. Bylo to jen malá stropní lampa, visící jen dva metry nad podlahou, přesto dokázala rozeznat, že tu není sama. Vlastně, to věděla už když ji sem přivedli. Jen ještě netušila, v jakém počtu tu na ni čekají. Muž v obleku se vynořil ze tmy a postavil se naproti ní. Měla dojem, že se směje.
"Vítejte zpátky, drahá Marllene." Teď měla jistotu. Nikdy jí neřekl jménem.
"Pane." odpověděla.
"Víte, proč jste tady, Marllene?" zeptal se jí.
"Ano, pane. Mám to tušení." řekla.
"Doufám, že bude správné." řekl a na chvíli se odmlčel. "Měla jste za úkol položit KLJ otázku a podle toho i jednat. Jaká byla otázka?"
"Na čí jsi straně..." odpověděla polohlasně.
"Správně... a co odpověď?" zeptal se.
"Není na žádné straně." vysvětlila.
"Drahá Marllene - tady není na výběr. Žádná strana znamená..."
"... špatná strana..."
"A špatná odpověď má své důsledky. Vysvětlila jste jí situaci?" zeptal se. Předpokládala, že tohle je poslední otázka co dnes uslyší.
"Ano."
"Pak tedy předpokládám, že víte, co vás čeká."
Přikývla. "Ano, pane." zahleděla se na podlahu vedle sebe.
"Víte Marllene..." řekl a odstoupil od ní trochu víc do tmy. "... vždy přijde chvíle, kdy se musíme závažně rozhodnout. A to za nás nikdo neudělá. Jak to přijmete?" zeptal se naposledy.
Natáhl k ní ruce. V jedné držel její vlastní pistoli, kterou jí vzali cestou sem. Věděla, že teď je v ní jen jedna kulka. V druhé držel dlouhý černý obušek. Dívala se na ty věci, jako kdyby se rozhodovala jaké si koupí nové letní šaty. Tohle rozhodnutí bylo však mnohem těžší. Z těch dvou věcí sálala temnota a chlad smrti. Věděla dopředu, co bude dělat. Věděla dopředu, že bude bojovat. A když už má boj stát za to, musí se to dělat tak, aby to stálo za to až do úplného konce. Do poslední vteřiny. Natáhla ruku před sebe a sevřela v ní obušek. Muž v obleku se usmál a stáhl obě ruce zase zpátky. Obušek jí zůstal. Muž se otočil a odcházel do tmy. Ještě zaslechla jeho hlas a i přes jeho chlad si ho vychutnala, protože bude poslední, který tu uslyší.
"Jste dobrý voják."
Připravila se k ráně a prudce se otočila dozadu. První muž se ji chystal zasáhnout stejnou zbraní, ale předběhla ho. Bezhlavě začala být kolem sebe. Ucítila první rány. Snažila se je nevnímat, ale věděla, že to dlouho nevydrží. Začaly jí docházet síly. Po chvíli zjistila, že si klekla na betonovou podlahu. Rány pokračovaly, její mysl se zakalila. Pomalu přestávala v nímat. Pak ji zahalila tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama