KLJ - Part 2

30. června 2011 v 10:10 | Scuroen |  SC; KLJ
Muž v černém obleku se zadíval na hodinky. "Už nehodlám čekat." Obrátil se ke své společnici, oblečené v dobře padnoucím kostýmku. "Pět minut a začneme." oznámil.
"Ne!" protestovala žena. "Bez ní to nejde."
"Než sem dorazí, dávno mám proniknou mezi prsty!" namítl.
"Zavolám jí." řekla žena a vytáhla mobil. Chvíli se ozývalo jenom pípání, pak konečně zaslechla známý hlas: "Ano?"


"Právě tu rozjíždíme akci, na které bys neměla chybět. Ale nebudeme na tebe čekat věčně!" z mobilu uslyšela podivný zvuk a něco jako silný náraz větru. "Kde jsi?" zeptala se.
"Na svém místě a to už docela dlouho." odpověděl hlas. "Začneme?" Žena si povzdechla a vypnula mobil. Věděla s kým mluví, kdo je KLJ a proč u toho nesmí chybět. A při pomyšlení na to, že se má na někoho jeho je ona věšet, se jí zvedal žaludek. Obrátila se na svého společníka s neznatelně přikývla.
***
Noc ustoupila. Pomalé slunce se ospale vyhouplo nad obzor a osvětlilo ulice Tirshy, oprýskané domy se skvrnami po kouři a dírami po kulkách, hranici civilizace, jako vystřiženou z postapokalyptického filmu. Od konce poslední války neuběhl ani rok. Předtím bylo město kulturním pokladem, ale válka odhalila, že uvnitř má jen cihlové vnitřnosti. Pořád však měla štěstí, narozdíl od jiných, které neustálé boje vymazaly z mapy. Teď se pomalu zvedalo z trosek, sem tam se dala zahlédnout nová stavba z betonu a skla. Všechny dojedné ale spadaly pod vládní organizace. Ve skutečnosti zuřila válka dál. Lidé se snažili využít oslabení armády a začít sami diktovat pravidla. Neměli moc co ztratit.
Světlo se odrazilo od zatlučených oken a pokroucených stromů, přeběhlo řeku a zbarvilo východní stěnu nádražní budovy do nahnědlého odstínu zlaté. KLJ to ospale sledovala ze stanoviště poblíž kolejí. Po chvíli si uvědomila, že v ní ten pohled probudil stesk.
***
Malá postava v ošoupané zimní bundě se právě míhala mezi lidmi v nádražní hale. V rukou svírala malý kufřík, každý by si na první pohled myslel, že je jeden z cestujících. Za chvíli se posadila na lavičku jako kdyby čekala na svůj vlak. Pak vstala a pomalu odcházela. Teď však měla ruce v kapsách, kufřík ležel kam, kde jej nechala. Netušila, že ji teď sleduje plno očí.
***
Žena v černém kostýmku a v dlouhém kabátě ji pomalu následovala. Čekala, až se obě dostanou z toho zástupu lidí. Malá postavička zabočila do postranní chodby, označené jako nouzový výhod. Žena poznala svou příležitost. Zrychlila krok. V ruce se jí objevil revolver. Zamířila.
"Stát!"
Postava se zastavila a dala ruce nad hlavu, i když ji o to nikdo nežádal.
"Otoč se!" rozkázala žena.
Postava se otočila a pod širokou kapucí byla vidět dívčí tvář, lemovaná oranžovými vlasy. Žena vytáhla mobil.
"Mám zdroj, zajistěte ten kufr." oznámila a zase mobil schovala.
Pomalu se začala k dívce přibližovat. Na druhém konci průchodu se ozvaly kroky. KLJ obhlédla situaci a obrátila se k ozbrojené. "Nějaké problémy?"
"Tohle zvládnu. Kufřík je v hale." odsekla žena a vytáhla pouta.
KLJ ji sebejistě minula a prohlížela si zatčenou dívku.
Ta na ni přimhouřila oči: "To jste vy!" řekla a ukázala na ni prstem. "Poznávám vás!"
"Ona tě zná?" zeptala se žena.
KLJ jí oplatila pohled. "Ale já tebe ne." odpověděla a chtěla odejít.
"Byla jste v tom domě!" pokračovala zrzka a sundala si kapuci. "Řekla jsem vám, že se jmenuju Lizbeth."
KLJ se na ni ani neotočila a mířila ke vchodu.
"KLJ!" Na spánek jí náhle mířila studená hlaveň pistole. Žena teď držela dvě, jednu mířila na dívku a druhou na ni.
"Asi mi nevěříš že?" řekla KLJ, jako kdyby ji to mrzelo.
"To se uvidí - ale do té doby jsi jako ona." řekla a odjistila revolver. "Teď jděte obě ke stěně." KLJ se pomalu otočila a postavila se vedle Lizbeth. Čekala a přála si, aby nepřišla na řadu jako první. Její přání se splnilo. Na záda jí mířil revolver, zatímco druhý se ztratil pod ženin kabát a místo něho se jí v ruce objevila pouta. Ta právě nasazovala Lizbeth. KLJ se posmála. Její tmavé oči ztmavly ještě víc. Prudce se otočila a zasáhla ženu pěstí do brady. Při tom jí stihla chytnout za límec kabátu a hlaveň revolveru sklopit k zemi. Ozval se výstřel, ale kulka zasáhla podlahu a zaryla se do betonu. To už jí ho ale KLJ vyrvala z ruky, přitáhla ji k sobě a přirazila ji ke stěně. Pak stačila jedna rána na jedno místo na krku a žena se v bezvědomí svezla k zemi.
Na Lizbethiných rukou však pevně držela pouta. KLJ k ní přistoupila a namířila jí hlaveň mezi oči.
"Ne, počkejte. Nedělejte to." zašeptala Lizbeth, která se bála udělat jakýkoliv pohyb.
"Jsi anarchista, tak proč ne?" řekla KLJ.
"Protože... protože oni nejsou tam, kde je hledají vaši lidé!" vyhrkla Lizbeth.
"A navíc dost špatný anarchista. Takhle snadno zrazuješ vlastní přátele?" zeptala se.
"Ale jáá k nim ani nepatřím!" Lizbeth se podívala stranou. "Nemáte moc na výběr, když žijete na ulici."
"Vždy je na výběr. Můžeš zůstat sama, nebo si vybrat jinou stranu."
"Sama? Tam nejde být sama!" namítla Lizbeth. Začala se třást. "A k vám bych se nikdy nepřidala! Ani kdyby to šlo..."
Ukazováček KLJ zvolna nabíral na síle a tlačil na spoušť. Lizbeth zavřela oči. Pak se ozval výstřel. Necítila žádnou bolest, ani jí nepřipadalo, že je skutečně mrtvá. Pootevřela oči. Nad ní pořád stála KLJ a její ruce byly volné. Na nich se houpala pouta s prostřeleným řetízkem.
"Zavedeš mě ke svým skoro-přátelům." řekl KLJ s úsměvem.
"Jak si můžete být tak jistá, že to udělám?" zeptala se Lizbeth.
"Protože jinak ti napálím jednu do hlavy."
"Ale pak se to nedozvíte."
"Dřív nebo později je stejně najdeme, nemají žádnou šanci." přesvědčila ji KLJ a zvedla ji ze země, jako kdyby byla Lizbeth pírko.
Dívka si povzdechla, ale nakonec se vydala ven, pryč z nádraží. Venku zabočila doleva, ke skladům. Vylezla po strmých schodech na malou pavlač u stěny a otevřela malé dveře. KLJ měla pořád za zády, takže už vyčerpala všechny možnosti útěku. Obě se dostaly do přítmí, na něco jako malý balkónek zaskládaný starými krabicemi. KLJ odtud sledovala skupinku mužů pod ní. Lizbeth dostala velkou chuť křičet, nějak je varovat, ale revolver v ruce KLJ byl stále odjištěný. Skupinka pod nimi nic netušila, smáli se nad tím, jak je policie hloupá, že je hledají někde úplně jinde. Od někud přišli další tři muži. Dva vedli toho uprostřed. Byl mladší, s dlouhými černými vlasy, které by už dávno potřebovaly ostříhat. Lizbeth se viditelně roztáhly zornice. Teď měla ještě větší chuť křičet. Černovlasý muž si prohlédl naskládané bedny různých velikotí. Do jedné praštil pěstí.
,,Tohle vám nevyjde. Prohlédnou to jakmile uvidí první." zaprotestoval. Muži se jen zasmáli.
,,Ne, nezjistí to." řekl ten největší z nich. "Ty řídíš vlak, věří ti."
,,Jenom proto, že ho řídím, nemají důvod mě poslouchat! Všichni skočíme ve vězení!"
Lizbeth se nadechla. Ryskne to, vykřikne. Doufala, že alespoň on stihne utéct. Vzduch se jí nahrnul do plic, ale než stačila vydat jakoukoliv hásku, KLJ se rozběhla. Přeskočila nízké zábradlí a jistě dopadla na zem, pevně na nohy. Její oči byly tmavé, skoro černé.
Pak se rozběhla doprava. Kulky asi pěti pistolí se zarazily do stěny, nebo odrazily od země. Mohla zrychlit, ale schválně běžela tak, aby ji projektyly těsně míjely. Přiblížila se k nim širokým obloukem a nohou zasáhla prvního do hrudi. Odmrštilo ho to k bednám a zhroutil se v bezvědomí na zem. S ostatními udělala krátký proces. Jako poslední zbyl ten černovlasý. Obloukem se k němu otočila a namířila mu revolver rovnou k čelu. Kupodivu, jeho pohled nebyl vyděšený, jako to bývalo u ostatních. Byl tvrdý, vůbec se nezměnil. KLJ se usmála a odjistila ho. Prstem přitlačila na spoušť, když se mezi ním a kovovou hlavní objevila Lizbeth. Vběhla do té mezery a roztáhla ruce.
"Ne, nedělej to!" vykřikla.
KLJ se pousmála. "Proč ne? Řekni mi pět důvodů. Alespoň pět důvodů!" dodala posměšně.
"Je to můj přítel!"
"Přátele jsi právě zradila."
"On není anarchista!"
"Asi jako ty, hmm? Proč tomu mám věřit?"
,,Protože ho znám!"
KLJ se přestala usmívat. Pomalu jí poklesla ruka. Obrátila se k nim zády a zavřela oči. Její ústa se začala pohybovat, jako kdyby mluvila sama se sebou. Když je znova otevřela, přijaly nazlátlou hnědou barvu. Otočila se zase k nim a schovala pistoli.
"Kolik ti je?" zeptala se Lizbeth.
,,Šestnáct." odpověděla zmateně.
,,Máš kde bydlet?"
,,Ano, proč?"
,,Protože já už ne. Díky tobě jsem teď mimo zákon. Potřebuju se schovat."
***
,,Nic moc, ale být se tu dá." ohodnotila KLJ dopravní vagón a posadila se na nahromaděné pitle.
Lizbeth vylezla ven a vydala se podél vagónů, které byly připojeny ke staré lokomotivě.
"Lizbeth!" ozvalo se za ní. Otočila se. "Jak jsi to mohla udělat!?" zeptal se černovlasý muž, který k ní právě přicházel z druhé strany. Vždy chodil neuvěřitelně tiše, nikdo si ho ani nevšiml.
Dívka zahanbeně sklopila hlavu: "Omlouvám se. Říkals, ať se na ně vykašlu, když mi půjde o život. Nevěděla jsem, že tam taky budeš."
"Tohle nemyslím!" řekl Josi rozlobeně. "Jak jsi mohla skočit přímo do rány? Skoro to zmáčkla!"
,,Kdybych tam neskočila, zastřelila by tě!" namítla.
,,Kdyby nebyla tak opatrná, zastřelila by nás oba!" řekl Josi a povzdechl si. Pak ji silně objal.
Lizbeth to nejdřív překvapilo, ale Josi byl už takový. Většinou se na ni zlobil, když byla v nebezpečí, a v tomhle případě měl výhradní právo být naštvaný. Lizbeth to vlastně měla čekat. Byl jediný schopný strojvůdce, který se nesnášel s policisty. Ale nepatřil ani k anarchistům. A teď, jenom kvůli Lizbeth, porušil pravidla, za což ho můžou klidně zavřít. Nechal tu ženskou, která je oba chtěla nejdřív zabít, v jednom z vagónů.
Pustil ji a podíval se na ni. "Hele, nechci aby ses s někým z nich stýkala. Teď už vůbec ne! Chránit tě teď budu já, rozumíš?"
"Oh, jak rozkošné." ozvalo se za nimi. Oči KLJ byly znova tmavé. "Jdu se projít, takže můj skromný přístřešek nikomu nepronajímejte." Škodolibě se usmála, než jim zmizela z dohledu mezi ostatními parkujícícmi vlaky a odstavenými vagóny.
Vyhlédla si jeden z nejstarších a vyšvihla se na střechu. Alespoň si mohla protáhnout svaly a ztuhlé tělo. Posadila se a rozhlédla se po nádraží.
"Nedívej se na mě tak." řekla sama sobě.
Panenky tmavých očí prozářily světlé fleky. "Doufám, že dobře víš, co děláš!"
"Jistě. Ta Lizbeth se mi líbí. Daší stracená existence, je jako ty. Taky nikoho nemá."
"Ale má. Neslyšelas, co jí řekl?"
"Jen utěšitelské bláboly. Ale tobě se líbí, že?"
"Přestaň, jenom jsem řekla, že mu na ní záleží. Jsi snad tak hloupá, že ti to nedošlo?"
"Ach, ty lidské city. Já nejsem člověk, na to nezapomínej."
"Ale já jsem. Dobře víš, co cítím."
"Možná, ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Navíc, lidské city jsou jenom otázkou páření..."
"Přestaň! Nic o citech nevíš! Jsi jenom..."
"Co? Pitomá kytka? Veděcký projekt? Tak už se vyjádři, zajímá mě ten výraz."
"Jsi KLJ."
"Správně. A v tomhle případě jsem na to pyšná."
"Přestaň s tím. Moje city jsou moje věc."
"Ale tohle tělo je taky moje. Pamatuješ - beze mě bys byla nic. Vždy když jsi něco udělala dobře, byla jsem to já."
"To už je pryč. Kdybych chtěla, vyříznu si tě z krku a bude mi všechno fuk!"
"Hmm, mluvení s tebou mě vždyky vyčerpává. Jdu se prospat."
"Dobrá volba."
KLJ sklopila hlavu a zavřela oči. Zesvětlily se. Kala se zhluboka nadechla. Cítila se volná. Slezla z vagónu a vydala se zase zpátky, ke svému novému domovu.
***
,,Udělala jsem všechno, co jste mi řekl." Žena v černém kostýmku stála v přepychové kanceláři. Na čele měla náplast, ukrytou pod ofinou hnědých vlasů. Před ní seděl muž, obrácený k velkému oknu.
"KLJ nic netuší, ani ta malá?" zeptal se.
"Ne. Pane?" řekla po delší odmlce. "Jaký je náš cíl?"
"Náš cíl?" zopakoval po ní. "Zajímá mě, jaký udělá další krok. Zůstane věrná, bude se chtít vrátit?" přemítal. "Po těch anarchistech žádné stopy?"
"Ne. Tedy... až na několik mrtvých. Byli nalezení v jednom skladišti, blízko nádraží, kam umístili kufřík." oznámila mu.
Tahle správa ho zaujala. "Jsou z toho nějaké fotky?"
"Ano."
"Doneste mi je! Hned!"
"Ano pane." řekla žena a odešla.
Muž vstal a zahleděl se ven z okna. Bezmyšlenkovitě pohladil kytku, která rostla v květináči na parapetu. Jeho prsty si chvíli hrály s květem a pak z něj utrhly okvětní lístek. "Uvidíme, jestli se vrátíš..." chytil květ do dlaně a rozdrtil ho v ní. Při tom se mu do kůže zaryly malé trny. Pustil květinu a svěsil ruku podél těla, zatímco mu krev stékala z prstů.
"Pane?" otočil se k ženě, která v ruce svírala kožené desky. Podala mu je. Když je chtěl vzít, v údivu roztáhla oči. Spatřila krev. Stáhl ruku zase pátky a vzal je druhou.
"Můžete jít." řekl formálně.
U dveří se ještě zastavila. "Nepotřebujete pomoc?" zeptala se.
"Jděte!" zopakoval.
Pokrčila rameny a vyšla z kanceláře pryč. Otevřel desky a procházel černobílými fotografiemi. Mrtvá těla, různě ležící na zemi. Všechna měla ale jedno společné. Škrábance a modřiny. Tohle byl spůsob, jakým bojovala KLJ. A přesně tohle čekal. Jenom ho zajímalo, kde vlastně je. Proč se nevrátí, když ve skutečnosti může? Zavřel desky a obrátil se zpět k oknu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama