Part 2

29. května 2011 v 19:20 | ElfMaya |  KAP - Lucien
Studio potrhlého elfa Mayi Vám přínáši další část fantasy-shonen-ai příběhu Lucien. V tomto díle se názorně přesvědčíte o tom jak pracují zvrhlé myšlenky autorky a jejího fanouška sedícího v lavici za ní. Jako celý tento Akt byl psán při nudných hodinách matematiky v jedné nejmenované škole (nesmím říct jinak by mi to zatrhli-to psaní), proto se omlouvám za nesmyslná spojení a věty naprosto nedávající smysl. Jo a také o chabý pokus o sarkasmus.



Navečír jsem byl naprosto vyčerpán. Vykoupat se a pak přišla na řadu údržba vlasů. Jenže z ničeho nic zvonek. Drnčel jak pomatený, a podotýkám, že máti někam odklusala se svým novým objevem do baru a nechala chudáčka ustrašeného synka doma. Ne dělám srandu, takový strašpytel nejsem. Nezbylo mi nic jiného než dveře otevřít. Jako kdyby se nechumelilo, přištřádovala si to moje maličkost oděna pouze v županu. A to jsem si do této doby myslel, že nikoho nedokážu přivést k infarktu.

No volba ručníku - růžového s medvídky - asi nebyla ta nejlepší volba. Ve dveřích stál Kai. Čokoládové oči si mě nevěřícně prohlíželi od hlavy až k patě, zastavil se na dvou místech. U ručníku - podotýkám, málem vyprskl smíchy a u mého hrdého piercingu v levé bradavce.

"Ahoj… Od Katrin jsem se dozvěděl, že umíš dobře účetnictví. No a já tě přišel požádat o to. No, jestli, no jestli by, jsi mi nepomohl se to doučit. Prosím jsi má poslední naděje." Povzdechl jsem si, co hold nadělám. Pustil jsem ho dovnitř. Posadil jsem ho do křesla v obývacím pokoji.
"Hned sem zpět, jdu se oblíknout."

Návštěva byla fakt nečekaná. Jenže já dušička laskavá ho stejně pustil dovnitř. Při vysvětlování látky jsem si všiml mnoha modřin a řezných ran na bledé kůži. Hlavně v oblasti rukou a krku. Přišlo mi to nezdvořilé, a proto jsem se radši ani neptal, od čeho to má. Teď mě napadlo takové menší nutkání. Jako deja-vu. Nezmiňoval jsem se už o tom?
Nenápadně jsem ho vyzpovídat. Jak se říká, přítele si drž u těla, nepřítele ještě blíž a já byl strašně zvědav kdo ten můj spolusedící vlastně doopravdy je. Něco jsem už slyšel od dětí ze třídy, ale názory se dost lišily a já nevěděl, co z toho je vlastně pravda. A ejhle. Ukázalo se, že máme docela dost společných zájmů a i stejný vkus na hudbu. Jak řekla mamka. Změnil jsem na něj názor.
Zvláštní bylo jak nevěřícně nad látkou koulil očima. Připomínal mi štěně, které právě roztrhalo pánovi nejoblíbenější pár bot. Jen si ho do náruče vzít a poňuchňat ho. Bože, asi si nafackuju. Na co zase myslím.

"Mockrát děkuji." Kai si balí své učebnice do batohu. Úhledně řadí jednu za druhou podle velikosti.
"V pořádku. Byla to maličkost. Až zase budeš potřebovat pomoci, stačí jenom říct. Nejsem ten typ, co by hned odmítl." Lucien se na stále červenajícího mladíka povzbudivě usměje. Vztyčí palec vzhůru na znamení úspěchu.
"Tak mi aspoň dovol na oplátku, abych tě pozval na kafe." V blonďákovi hrkne. Dusivé ticho, jež nastalo, protne dusivý smích incuba.
"Promiň, ale teď sem si vzpomněl na jednu scénu z filmu. Vyznělo to úplně stejně. Ale jinak budu moc rád."

I ve spánku mě doprovázel Kaiův rudý obličej. Jeho štěněčí oči barvy čokolády byla naprosto úchvatné. Jako kdyby k němu vůbec nepasovali, spíše jako kdyby je ukradl panence. Ještě abych upřesnil to pozvání na kafe. Nakonec jsme se dohodli, že na to "kafčo" zajdeme po škole. Jen mě furt hlodal nepříjemný pocit. A brzy jsem zjistil proč.
Druhý den ráno, pět minut do zvonění. Kai vešel do třídy. Teda hned jsem si ho nevšiml. Od hraní pokemonů mě vyrušilo až nezvyklé ticho a hrubé šťouchnutí jedné z dvojčat do ramene. Tomu roztomilému andílkovi, moment kdy jsem mu tak začal říkat? Svítilo na tucet nových modřin, jinak bledá pokožka dnes splývala s čerstvě nabílenými zdmi třídy. Pohle pytlů pod očima, připomínající protipovodňový zátaras, asi vůbec nespal. Doslova se ke svému místu dosunul. Já ihned uhnul, aby ještě nemusel přezemě skákat. Odpovědí mi byl děkovný pohled utahané tváře. Šuškání, které nastalo, bylo k nesnesení. Já být Kaie tak už se zhroutím a obývám roztomilou vypolstrovanu celu v nejbližší psychiatrické léčebně.
Při přestávkách se má maličkost povýšila na osobního strážce. Odháněl jsem dotěry, co se snažily Kaie vystresovat. Občas až nezvykle hrubě, a to nejsem násilnický typ, i tak asi nejeden zub skončil v umyvadle a nebyl můj. Sledoval jsem si čokoládové oči, co ztratily svůj lesk a přál jeho rodičům pomalou a bolestivou smrt. Třeba strejda bazilišek by pomohl.
V cukrárně nedaleko školy bylo poznat nepatrné zlepšení. Aspoň do očí se vrátila trocha lesku.

***

"No tak vidíš zlatíčko, nakonec jsi vážně změnil názor." Matka vede rozhovor se svým synem. Sedí pohodlně usazeni ve velkých křeslech, jež jim byly toho odpoledne dovezeny.
"No jo mami. Hold zase jsi měla pravdu." Sucuba sedí a popíjí sklenku červeného vína. V tlumeném osvětlení září rudý moc jako nejdražší rubíny. Ozve se zvonek. Dlouze a naléhavě. Lucienova matka vstane, nesmíme zapomenout s menšími výhradami. Otevře dveře a zděšeně pohlédne na mladíka před ní.
"Dobrý večer. Je Lucien doma?" Žena přikývne a pustí chlapce dovnitř.
"Zlato máš tu návštěvu." Pošle mladíka za svým synkem. A chudák Lucien je z toho v šoku. Před sebou spatří Kaie jež vypadá hůře než sama smrt.
"Božíčku na křížku, ten kluk vypadá hůř než teta Evženie a ta už je sto dvacet let mrtvá." Řekne si sucuba pro sebe tak aby to nikdo, ale opravdu nikdo neslyšel.

Kai se přišel schovat. Řekl to narovinu a ještě před mamkou. A ta díky bohu má slabost pro lidi v nouzi. Ihned poslala naši návštěvu do vany s tím, že já ji musel připravit. Vymluvila se na novou pedikúru. Díky bohu nemuselo být použito násilí ani na jednoho z nich.
"Luci? Budeš prosím tak laskav a přineseš mi hadr? Já tu rozlila džus." Za dnešek už po čtvrté, nemá náhodou mamka obě ruce levý?
"Jistě mami co bych pro tebe neudělal." Kousavou poznámku jsem radši spolkl. Nějak mi v tu chvíli nedocvakl důležitý fakt. Nechal věci věcma a odešel pro hadr. Už vím, co mi to nedošlo. Stál jsem ve dveřích v půli pohybu jako opařený. Na několik sekund si jak na potvoru musel vzít mozek pauzu na kafe. A když se konečně restartoval, začal myslet na nejrůznější úchylárny. V tu chvíli bych se nejraději zakopal minimálně pět metrů hluboko a na sebe ještě jako třešničku položil tří tunový kvádr železobetonu. Přestanu projíždět porno stránky. Cítil jsem jak mi tváře rudnou.
Kai stál přímo předemnou jen tak, jak ho pán bůh stvořil. A ručník se musel válet ještě furt na věšáku lenoch jeden. Duel v červenání jsem vedl na celé čáře. Hned jak mi tělo dovolilo pohybu a oči se konečně sklopily z intimních partií ke kotníkům, chňapl jsem hadr, zamumlal omluvu, a zmizel jak pára nad hrncem.
Hadru jsem po máti hodil. Ještě by mi scházelo, aby si dobírala můj červený obličej. Teď jediná moje záchrana aspoň tedy na maximálně deset minut se stal můj pokoj. Sesunul jsem se do rohu pokoje, hned za postelí. Musel jsem zklidnit mé rozbouřené hormony ještě před tím než přijde. Pod různými výhružkami mému malého já začínaje od sáčku ledu konče po kastraci si konečně usmyslel lehnout. Jenže jak vešel Kai dovnitř což bylo minutu po lehnutí se opět usmyslel postavit, už jen chybělo, aby začal mávat vlaječkou s nápisem: Jsem tu připraven do akce!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama