Setkání na jednu noc - Oprava Scur

23. července 2010 v 15:50 | Scuroen
Toto je povídka mého drahého spoluautora Lumieree, kterou jsem si drze okopírovala a rozhodla se ji názorně zeditovat! Všechny opravy a poznámky jsou buď kurzívou, nebo tučně zvýrazněné.
Ps: Neboj Lumieree, za tohle tě rozhodně nezabiju! Tvá smrt by byla příliš milostivý trest! xD



         Za teplé letní noci se nad malým městečkem srazí pár mraků. V dobu na prázdném náměstí kde není ani živáčka, pomalu kráčí chlapec ve věku 17-18 let.

 Je vidět, že se autor snaží zlepšit, což opravdu oceňuji. Ten velký oddělený prostor na začátku prvního odstavce je toho jasným důkazem. Ovšem, myslím, že je lepší, udělat tu mezeru jen jednu - jediný úder mezerníku. A to nejen u prvního odstavce, ale u všech!
 V první větě nevidím skoro žádnou chybu, možná snad až na chybějící čárku mezi slovy "teplé" a "letní". Bez ní mi ta větě připadá na první pohled neúplná. Srážení mraků klidně beru, jen bych asi změnila slovo "pár", na "několik", ale to se jako chyba nepočítá.
 Zato hned nad druhou větou lomím rukama! Správně bych to napsala spíš:
 Tou dobou po prázdném náměstí, kde není ani živáčka, pomalu kráčí chlapec. V této chvíli je jen na autorovi, co k tomu chlapci přidá - jestli je to hezký chlapec nebo vysoký chlapec. Zbytek věty bych radši přepsala na: Může mu být okolo sedmnácti, osmnácti let. nebo: Nemůže mu být víc, jak osmnáct let. Psát věk číslem osobně neberu za tak velkou tragédii, ale "17-18"? To už je i na mě moc.
 Jak tak koukám, kdybych měla rozebírat všechno, tak jsem tu do rána - takže to zkrátím! Hlavní chybou tu vidím slovosled!

 Vypadá, kdyby byl jak z bohatší rodiny. To taky ovšem je.

Vypadá, jako by byl z botahé rodiny. A to taky je.


Nevím, jak vám, ale mně se to zdá údernější!

 Jak jde dál tak si všimne dívky která se opírá o nějaký sluop. Je uplakaná a má trochu někde roztrhnuté šaty a modřiny po sobě. Chlapci t nedá a přijde k ní, přiklekne a pomaleji se optá, aby jí nevystrašil. "Copak tady dělá tak pěkná dívka?"


Dobře, chybějící čárky nebudu komentovat (máme prázdniny, tak ať si dají oraz xD).

Jak to tak čtu, mám dojem, že sloup by neměl být "nějaký". Spíš by měl patřit k nějaké budově, u které ona nebohá dívka stojí. A když ne to, alespoň by měl být vysoký nebo třeba široký.
 Dívka by rozhodně neměla mít někde roztrhnuté šaty. Mysleme trochu globálněji a nechme je jednoduše "roztrhané". Občas se dá hromada vět nahradit jedním, obyčejným slovem.
 Také by neměla mít modřiny po sobě. Zní to, jako by si je sama udělala. Stačilo by napsat: Všude po těle měla modřiny. A nebo i obyčejné: Všude po sobě měla mořiny - když už zanecháme původní verzi. A stačí jenom přehodit dvě slova.
 Tak nevím - kdybych byla borec a pokoušela se navázat konverzaci s vystrašenou dívkou, neptala bych se pomaleji, ale opatrně! Taky bych se nenamáhala nikam přikleknout, ale jednoduše pokleknout, nebo prostě jen kleknout si před ni na kolena. A před jeho otázkou by měla být dvojtečka, ale to je ti (alespoň mojí osobou) odpuštěno.

 Je milý takže se i tak zeptal.

 Tato věta mi prostě nedává smysl. Co radši: Je milý, že se tak zeptal.
nebo: Zeptal se mile. Ale nejlepší by asi bylo: Zeptal se s milým úsměvem.

 Dívka se jen podívá na toho chlapce ale mlči. Chce se ještě oddálit, ale nemůže je tam sloup.
 Dívka na se na něj jen podívá a dál mlčí. Chce se od něj ještě více oddálit, ale za zády má sloup a tak nemůže.

"Neboj se mě. Já ti neublížím." Promluvil na ní znova.

 Typický příklad toho, jak se snažíme psát v přítomném čase a zčista jasna se nám v textu objeví čas minulý! Pozor na to!

"Fakticky ne?" Dívka potichu skoro šeptem řekla.

 Pěkně spřeházená slova - řekla dívka potichu, skoro šeptem.

"Fakticky ti neublížím." Mile se při tom usmál. - takhle je to správně!
"Takže ti mohu věřit?" Má rozklepaný hlas. Ještě si ho prohlídne.
" Ano můžeš." Podá jí ruku aby věřila, že mu může věřit. Dívka jí bez mluvení přijala, stále se od něj držela dál. Byla celá rozklepaná.

 Hlas nebývá rozklepaný - spíš roztřesený, nebo třesoucí se.
 Podle mě je důležité, udělat si v charakterech postav jasno: Máme tu kluka z lepší rodiny, takže by se hodilo, aby mluvil co možná nejspisovněji, jako slušně vychovaný mladý muž. Pak je tu dívka, odrostlá v prostých poměrech. Proto mě tolik zaráží, že slušný chlapec říká "Fakticky" a prostá dívka "mohu". Nemělo by to být naopak?
 Co se týče tónu vypravěčova, měl by být také jednotný. Takže nemůže jen tak kombinovat spisovná a nespisovná slova, například přijala a prohlídne. Tuhle chybu dělám docela často i já!

Přitáhne si na sebe ještě trochu roztržené tričko, víc na krk.
 O slovosledu se ani nebudu zmiňovat. Ale slovo "tričko", začínám opravdu nesnášet! Už jsem viděla tolik autorů, kteří se snažili psát umělecky a pak tam narvali tohle! Za prvé je to slovo nahraditelné (jiným kusem oděvu), za druhé má i jinou verzi (triko, halenka) a za třetí, občas se do textu vážně nehodí!

"Mohu znát tvé jméno?" Dívka se po chvilce optala chlapce.

 Postavy už známe, takže víme, o koho jde. A protože jsou jednom dvě, stačilo by: optala se ho po chvíli. Čtenáři bude úplně jasné, že mluví dívka, protože tam žádnou jinou dívku nemáme. A samotné slovo "dívka" se nebude tak často opakovat.

"Já jsem Alex, tvé je jaké?"

 Dobře, dobře! Ale zas tak étericky mluvit nemusí! :)

" Natasha...." Řekne smutně. Ještě dodá. "… máš nějakého sourozence?"
"Natasha..." Řekne smutně. "… máš nějaký sourozence?" dodá.
 Tři tečky na konci věty podle mě stačí! Kdyby byly její dialogy nespisovné, znělo by to osobněji a odhalilo by to další část jejího charakteru.

" Ne nemám jsem jedináček."
"Aha, tak nic...." Natasha odvrátí (obrátí) svůj pohled do země (k zemi).
"Copak je?" Všiml si jejich modřin co má po sobě.

 Za prvé, spíš by se hodilo "na sobě", a za druhé by to chtělo malé oživení. Všiml si modřin na jejích bledých rukou, nebo tak nějak.

"Nic. Jen jsem se ptala." Na tváři se jí objeví nepatrný usměv. Není přímo ze srdce.


Co třeba falešný úsměv?

"Tak jinak. Copak se ti stalo že máš po sobě modřiny?." Se jí nato optá jen proto, že by jí rád pomohl.
"Tak jinak - copak se ti stalo? Odkud máš ty modřiny?" zeptá se. Rád by jí pomohl.

"Jen jsem upadla na schodech...." Pomalu se odmlčela.

 Zažila jsem toho spoustu, ale ještě nikdy se mi nepovedlo odmlčet se pomalu! xD Před tebou, Lumieree, padají veškeré fyzikální zákony!

"Tohle není po pádu na schodech. Mohu ti pomoct." To co Alex řekl, Natashu překvapí. Nikdo jí nechtěl nikdy podat pomocnou ruku. Její oči se hnedka rozzářily štěstím. Nakonec se rozhodla, že mu to řekne.

 Myslím, že Natashiny myšlenky by si zasloužily malinko rozvést. Kdybych já byla týrané dítě a někdo by mi nabídl pomocnou ruku, chvíli by mi možná trvalo, než bych překonala nedůvěru.

"Nevím, je to tak na rychle ale řeknu ti to. Jen proto, že my chceš pomoct…"

 Je to tak na rychle? Doufám, že je to překlep...
 Ale no tak! My - my všichni! 3. pád komu čemu - mi (mně)!

 Chvilku bylo ticho potom spustila.
 Teprve po chvíli začala mluvit.

"...mám doma otce, který mě bije za každou špatně provedenou maličkost. Moje matka se mu snažila několikrát postavit, ale vždy to málem dopadlo špatně. Mám ještě bratra. Několik let se mě zastával jako matka. Od doby kdy už není s námi je to horší a horší. Pomalu ani nesmím na krok z domu. Jen v ty dny otec má noční službu, tak mohu na noc ven. Už nevím, co mám dělat. Ráda bych šla za bratrem, ale nemohu opustit matku. Je v tomhle pro mě vším. Přitom nemám ani kamarády, o které bych se mohla opřít. Žiju jen ve strachu a beznaději. Chtěla bych to nějak změnit, ale nemohu. S tím režimem co mám doma…"

 O jednotném stylu - spisovně nebo nespisovně - jsem už mluvila. Kolik je Natashe přibližně let? No, moje představa, kdo ví proč, zakotvila na malé holčičce, ne víc jak deset let. Takže když si ji představím, jak mluví o svém domácím teroru, představuju si, jak se zajíká (odmlčuje a opakuje) a přeskakuje jí hlas. Vyjádřit to by bylo dost zajímavé.

 Do očí se jí nahrnou slzy. Ty ovšem začnou téct po tváři.

 Tomuhle taky nerozumím. Že začnou téct po tváři je docela jasné, tak proč to "ovšem"?

 Už nedokáže nic víc říct. Alex jí bedlivě poslouchal. Když se rozplakala tak jí stíral slzy z pod očí.
"Máš to opravdu velmi těžké. Sám si nedokážu představit, jak bych se zachoval na tvém místě. Moc mě to mrzí, že musíš mít tak surového otce…. Můžeš se svou matkou od něho utéct." Natasha na něho zvedne pohled.

 Zase ten slovosled.

"Jsi hodný a laskavý. Co bych zato dala, abych tě mohla mít za přítele."


Z této věty mi připadá, že Natasha je mnohem starší než Alex.

"Taky můžeš. Rád bych ti pomohl při všem." Začne být chladno. Natasha se začne ještě víc klepat. Alex si sundá mikinu a nabídne jí Natashe.


Tady se příliš čast opakují jejich jména.

"Musí ti být zima tak si jí vezmi."
" Děkuji ti mnohokrát." Přijme jí, vezme si mikinu na sebe. Ta jí trochu zahřeje. "Budeš tu ještě chvilku semnou? Prosím."
"Ano zůstanu tu s tebou dokud budeš chtít." Usměje se. V Natashe usměv Alexe vyvolal bezpčeí.


Dovolte, abych vás poučila o rozdílu mezi "" a "ji"! Na první pohled se to zdá naprosto bezvýznamné, ale je mezi nimi opravdu velký rozdíl.
 Dal kytku.
 Vzal ji do kina.
 Políbil ji.
oběd. - ne, takhle věta je jen vtip :D
 Ale vidíte ten rozdíl!?

         Takto tam zůstaly další dvě hodiny než Natasha musela odejít domů. Nejdříve se ovšem rozloučí.

 Co jsem na začátku říkala o těch odstavcích?
 A zůstali tam oni dva, né ony dvě! (No, není ta čeština plná diskriminace? xD)

"Promiň už musím jít domů aby matka neměla o mě strach kde jsem." Začne si sundávat mikinu.
" Nevadí. A tu mikinu si nech, mám další a jedna mě chybět nebude."
"Nevadí. A tu mikinu si nech, mám další. Jedna mi chybět nebude." Všimněte si záměty slova "" (z pravopisného hlediska by tomělo být "mně") za "mi".

 Opět milý usměv. Nato si jí Natasha stáhne dolů na sebe.

Opět milý usměv. Natasha si ji znova oblékne.

"Tak to děkuj." Nakonec se usmála od srdce. " Uvidíme se ještě?."


Co třeba: Věnovala mu upřímný úsměv?

" Můžeme se ještě setkat."
"To budu jen ráda." Pomalu se postavila. Alex se též postavil.
 Oba vstali.

 Zase mícháš minulý a přítomný čas.

"Já také." Pohladí Natashu po tváři. Ona ho vezme za tu ruku, kterou si pohladil a sevřel jemně mezi dlaněmi.

Snad kterou jí pohladil, ne?

"Měj se hezky a ráda tě zase uvidím." Jde pomalu po zadu pryč přitom jemně pouští jeho ruku.
"Ty se měj také a vzpomínej, jen na příjemné vzpomínky."
"Ty se měj také dobře a vzpomínej jen na hezké věci."
 Tak koukám, že se jedna čárka vrátila z dovolené a ve zmatku zapadla na špatné místo. :D

 Nechávají odejít samotnou. Sama si to tak přála, bylo to na ní znát. Natasha zmizí někde mezi domy. Nato začne silně pršet. Alex tam ještě chvilku stál. Poté odešel svou cestou domů.

 Míchání časů a špatný slovosled.

         Druhý den ráno, našly ležící tělo Natashy na kraji města. Na sobě měla mikinu Alexe ta, byla od krve, která jí stékala z rány na hlavě. Jeden zbytečně promarněný život dívky, která chtěla jen víc a místo toho dopadla takto.

 Zase ted oddělený odstavec.
 Ty čárky se ti na dovolené buď zhulily, nebo zfetovaly :D. Podobný manévry bys jim měla zatrhnout!

 Otec byl zavřen za násilí s její matkou byl rozveden.

 Takhle věta mě z celé povídky pobavila nejvíc! xD Co třeba: Natashin otec byl zatčen a jeho žena se s ním konečně rozvedla.

 Ta se odstěhovala za synem. Vracela se synem na hrob své dcery jí dávat květiny.

 A teď vás trochu poučím o Chanuce! - ne, to je taky vtip. Chci vás poučit o zvratném zájmenu "se". No, teda... ehm... totiž...
 No, prostě se píše: Vracela se se synem a ne Vracela se synem.

 Alex tam chodil každý týden s jednou růží. Stejně krásnou jako byla Natasha. Každým dnem na ní vzpomíná hlavně na její usměv. Natasha odešla s radostí a úsměvem, který jí zahřál na srdci. Tím končí její příběh o radosti, štěstí, pomoci, smutku a beznaděje.
... a beznaději.

 A tím končí naše editace, ze které jsem naprosto vyčerpaná!
 Ale ještě chci říct pár slov na závěr - přestože tuhle editaci asi nikdo číst nebude:
 Já nejsem spisovatel, expert na pravopis ani znalec větné skladby. Myslím, že každý učitel češtiny by v tomhle rozboru našel i u mě hromadu pravopisných chyb! Ale pravopis není všechno! Psát je o tom, aby jste to napsali správně a vyjádřili své myšlenky tak, aby je pochopili ostatní čtenáři a vám by dělalo radost si to po sobě číst! A i tím, že píšete navzdory tomu, že vám to nejde nebo děláte chyby, se zlepšujete ( a taky to posiluje charakter a rozšiřuje fantazii).
 A tak vám říkám (fanfáry): Nebuďte líní a pište dále!
 Vaše (unavená) Scur....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lumieree Lumieree | 23. července 2010 v 18:45 | Reagovat

Já si to říkala že to bude hrůza děs... Mám jednu zálibu kde jsem se naučila psát "odvrátila" jednou jsem s eptala učitelky a ta mi řekla že to taky můžeš být... A upřímně začínám mýt v  tom guláš ;)

2 Scuroen Scuroen | 23. července 2010 v 20:36 | Reagovat

[1]: S tím odvrátila máš vlastně pravdu. Ale slovo "obrátila" mi do té věty sedělo víc. :-D nevim proč.
Všechno přepsaný nemusí být nutně chyby, spíš vylepšená verze.
Teda, když si to po sobě čtu, hned vidím vlastní překlepy!

3 Lumieree Lumieree | 23. července 2010 v 20:55 | Reagovat

[2]: Jo pár chybyček jsem si tam všimla ale nechala jsem to být xD...
No dobrá jak říkáš. A jak furt říkám nikdo nezpad z nebe :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama