Setkání na jednu noc

23. července 2010 v 15:30 | Lumieree
 Tak jsem si tak písala a až z toho vyšlo tenhle smutný výtvor.... Jak nebohá dívka má surového otce a potká chlapce, který jí zahřeje na srdci ale jen na tu jednu smutnou noc.

 PS: Scur je povoleno mě zabít... xD Jak jsem říkala bude tam mrtě chyb hlavně v těch čárkách. Možná se tam objeví i překlepy. Za to mě taky zavraždi... Jak uznáš za vhodné ;)

          Za teplé letní noci se nad malým městečkem srazí pár mraků. V dobu na prázdném náměstí kde není ani živáčka, pomalu kráčí chlapec ve věku 17-18 let. Vypadá, kdyby byl jak z bohatší rodiny. To taky ovšem je. Jak jde dál tak si všimne dívky která se opírá o nějaký sluop. Je uplakaná a má trochu někde roztrhnuté šaty a modřiny po sobě. Chlapci t nedá a přijde k ní, přiklekne a pomaleji se optá, aby jí nevystrašil. "Copak tady dělá tak pěkná dívka?" Je milý takže se i tak zeptal. Dívka se jen podívá na toho chlapce ale mlči. Chce se ještě oddálit, ale nemůže je tam sloup.
"Neboj se mě. Já ti neublížím." Promluvil na ní znova.
"Fakticky ne?" Dívka potichu skoro šeptem řekla.
" Fakticky ti neublížím." Mile se přitom usmál.
"Takže ti mohu věřit?" Má rozklepaný hlas. Ještě si ho prohlídne.
" Ano můžeš." Podá jí ruku aby věřila, že mu může věřit. Dívka jí bez mluvení přijala, stále se od něj držela dál. Byla celá rozklepaná. Přitáhne si na sebe ještě trochu roztržené tričko, víc na krk.
"Mohu znát tvé jméno?" Dívka se po chvilce optala chlapce.
"Já jsem Alex, tvé je jaké?"
" Natasha...." Řekne smutně. Ještě dodá. "… máš nějakého sourozence?"
" Ne nemám jsem jedináček."
"Aha, tak nic...." Natasha odvrátí svůj pohled do země.
"Copak je?" Všiml si jejich modřin co má po sobě.
"Nic. Jen jsem se ptala." Na tváři se jí objeví nepatrný usměv. Není přímo ze srdce.
"Tak jinak. Copak se ti stalo že máš po sobě modřiny?." Se jí nato optá jen proto, že by jí rád pomohl.
"Jen jsem upadla na schodech...." Pomalu se odmlčela.
"Tohle není po pádu na schodech. Mohu ti pomoct." To co Alex řekl, Natashu překvapí. Nikdo jí nechtěl nikdy podat pomocnou ruku. Její oči se hnedka rozzářily štěstím. Nakonec se rozhodla, že mu to řekne.
"Nevím, je to tak na rychle ale řeknu ti to. Jen proto, že my chceš pomoct…" Chvilku bylo ticho potom spustila. "...mám doma otce, který mě bije za každou špatně provedenou maličkost. Moje matka se mu snažila několikrát postavit, ale vždy to málem dopadlo špatně. Mám ještě bratra. Několik let se mě zastával jako matka. Od doby kdy už není s námi je to horší a horší. Pomalu ani nesmím na krok z domu. Jen v ty dny otec má noční službu, tak mohu na noc ven. Už nevím, co mám dělat. Ráda bych šla za bratrem, ale nemohu opustit matku. Je v tomhle pro mě vším. Přitom nemám ani kamarády, o které bych se mohla opřít. Žiju jen ve strachu a beznaději. Chtěla bych to nějak změnit, ale nemohu. S tím režimem co mám doma…" Do očí se jí nahrnou slzy. Ty ovšem začnou téct po tváři. Už nedokáže nic víc říct. Alex jí bedlivě poslouchal. Když se rozplakala tak jí stíral slzy z pod očí.
"Máš to opravdu velmi těžké. Sám si nedokážu představit, jak bych se zachoval na tvém místě. Moc mě to mrzí, že musíš mít tak surového otce…. Můžeš se svou matkou od něho utéct." Natasha na něho zvedne pohled.
"Jsi hodný a laskavý. Co bych zato dala, abych tě mohla mít za přítele."
"Taky můžeš. Rád bych ti pomohl při všem." Začne být chladno. Natasha se začne ještě víc klepat. Alex si sundá mikinu a nabídne jí Natashe.
"Musí ti být zima tak si jí vezmi."
" Děkuji ti mnohokrát." Přijme jí, vezme si mikinu na sebe. Ta jí trochu zahřeje. "Budeš tu ještě chvilku semnou? Prosím."
"Ano zůstanu tu s tebou dokud budeš chtít." Usměje se. V Natashe usměv Alexe vyvolal bezpčeí.

         Takto tam zůstaly další dvě hodiny než Natasha musela odejít domů. Nejdříve se ovšem rozloučí.
"Promiň už musím jít domů aby matka neměla o mě strach kde jsem." Začne si sundávat mikinu.
" Nevadí. A tu mikinu si nech, mám další a jedna mě chybět nebude." Opět milý usměv. Nato si jí Natasha stáhne dolů na sebe.
"Tak to děkuj." Nakonec se usmála od srdce. " Uvidíme se ještě?."
" Můžeme se ještě setkat."
"To budu jen ráda." Pomalu se postavila. Alex se též postavil.
"Já také." Pohladí Natashu po tváři. Ona ho vezme za tu ruku, kterou si pohladil a sevřel jemně mezi dlaněmi.
"Měj se hezky a ráda tě zase uvidím." Jde pomalu po zadu pryč přitom jemně pouští jeho ruku.
"Ty se měj také a vzpomínej, jen na příjemné vzpomínky." Nechávají odejít samotnou. Sama si to tak přála, bylo to na ní znát. Natasha zmizí někde mezi domy. Nato začne silně pršet. Alex tam ještě chvilku stál. Poté odešel svou cestou domů.

         Druhý den ráno, našly ležící tělo Natashy na kraji města. Na sobě měla mikinu Alexe ta, byla od krve, která jí stékala z rány na hlavě. Jeden zbytečně promarněný život dívky, která chtěla jen víc a místo toho dopadla takto. Otec byl zavřen za násilí s její matkou byl rozveden. Ta se odstěhovala za synem. Vracela se synem na hrob své dcery jí dávat květiny. Alex tam chodil každý týden s jednou růží. Stejně krásnou jako byla Natasha. Každým dnem na ní vzpomíná hlavně na její usměv. Natasha odešla s radostí a úsměvem, který jí zahřál na srdci. Tím končí její příběh o radosti, štěstí, pomoci, smutku a beznaděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama