That's why I kill 7.

23. června 2010 v 14:43 | Scuroen |  SC; That's why I kill
 Lehce se zhoupla v bocích, zabalancovala na špičkách prstů. Pomalu porozepínala mosazné knoflíky své uniformy a sundala si kabát. Pod ním měla bílou košili a před levé rameno kožený pás s pouzdram na nůž. Otočila se k němu zády, rozepla přezku a položila zbraň vedle složeného kabátu. Po něm následuje revolver. Otočila se zpět a on na chvíli spatřil kousek její bílé kůže, mezi cípy košile a krajem kalhot. Chvíli před ním stála, jakoby čekala.
,,Sundej si košili." řekl rozechvělým hlasem, se zarážející chtivostí.
 Pomalu porozepínala knoflíky. Měla na sobě už jen bílé tílko, od odhalených ramen se odráží zlatavé světlo lampy. Zkoumavě na něj pohlédne, předtím, než si sundá i to. Poskládala oblečení a odložila jej na hromádku k ostatním věcem.
,,Sundej si boty!" rozkázal.
 Teprve když před ním stála bosá, něco se v něm zlomilo. Přistoupil blíž a s rozpačitostí se dotkl jejího krku. Byla naomak horká, jako rozpálený kov. Jako hlaveň samopalu po dávce výstřelů...


 Probudil se a překvapila ho rozsvícená lampa. V ruce stále držel poslední hlášení, které si chtěl před spaním projít. Neměl tušení, jak mohl usnout - důležitou součástí jkeho výcviku byla vždy výdrž. Dokázal nespat i několik dnů, ale teď?
 Posadil se a uvědomil si další věc. Bylo to vlhké a udělalo mu to malý flek na přední straně kalhot. Vybavil si biologickou učebnici, kterou kdysi četl. Byly v ní dobré poznámky k nejzranitelnějším bodům lidského těla, kromě běžných pojednání o soustavě svalů a nervů. Vzpoměl si na kapitolu o pohlavní soustavě. Na té straně byly kresby muže a ženy. Tenkrát je dlouho sledoval a hledal všechny rozdíly. Vedle byl odstavec o rysech chování. Možná je tohle součástí celého procesu. Podivné představy...
 Vstal, uklidil dokumenty, v malé koupelně si omyl obličej a převlékl uniformu. Když se rozhodl jít spát, pokusil se na Ember zapomenout.

 Byli jsme venku, když sirény spustily. To bylo neobvyklé, protože se většinou zadrhly zrovna ve chvíli, kdy se blížilo nebezpečí. My a pár jiných hledačů, kteří trávili večer raději venku než v zatuchlých zříceninách, se vydalo najít úkryt.
 Byli jsme jedni z posledních, kteří se schovali v rozhlehlé prádelně. Uvnitř se vznášel typický těžký pach mýdla a pracího prášku, aviváže a vlhké omítky. Ze stropu visela jedna blikající žárovka a u stěn posedávali lidé.
 Vytáhla jsem tenkou knihu s titulem Záblesk, která ležela v přízemí domu, zdobeného motivy polonahých žen a květin, oprýskaných a zašlých. Někdo ji nechal v zásuvce kuchyňského stolu, mezi zrezivělým nožem a hliněnou naběračkou.
 Opírali jsme se jeden o druhého, zatímco jsem držela knihu mezi námi. Krátce nato se však budovy začaly otřásat a nikdo z nás se už na text nesoustředil. Houpající se žárovka ještě chvíli svítila, než zablikala a zhasla úplně.
 Zaklapla jsem knihu a poslepu ji schovala zpět do tašky. Zaposlouchali jsme se do dunění náloží, vzdálených zvuků střelby a napjatého dechu našich sousedů.

 Yaro se snažil udržet vzhůru. Tma a nejistota z budoucnosti jej děsily a přinášely zlé sny o minulosti. Přitiskl se ke své společnici, bradou se opřel o její rameno. Na tváři ho zalechtal pramínek jejích vlasů. Krátce zachytil její vůni. Ne ten prašný, pouliční pach jejího kabátu. Vůni mýdla a potu na jejím krku a z krátkých vlasů. Měla je sestříhané ne moc slušivě, ani vkusně, pokud na světě ještě existoval někdo, kdo se o módu zajímal. Spíš jakoby dlouhé prameny spojili v jeden koňský ohon a naráz ustřihli.
 A přesně tak to i bylo... 

 Zatřásl se mnou a probudil mě. Ráno bylo klidné a náš úkryt nepoškozený. Jen v celé ulici leželo před dvacet mrtvých těl. Minuli jsme první hledače, již zcela zabrané do obírání mrtvol o jejich soukromý majetek a zamířili na východ.
 Poblíž centra byly široké ulice, lemované alejemi dubů a javorů, plné rozlehlých sídel majetných občanů, kteří své domovy již dávno opustili, nebo byli nuceni odejít. Kolem jednoho většího parkovalo několik vojenských náklaďáků. My vklouzli do menší vily na druhé straně ulice, přes vysoký dřevěný plot a bílými zadními dveřmi dovnitř.
 Dům byl téměř prázdný. Obrovský stůl v jídelně byl přikryt bílými prostěradli, stejně jako několik zůstavších židlí s uměleckým vyřezáváním. Proud nešel, ale kvůli našim sousedům bylo stejně nepředstavitelné svítit.
 Voda netekla, jako v celém městě, ale na zahradě byla nádrž dešťové vody a v přepychové koupelně vana. V kuchyni jsme objevili dva větší hrnce, s jejichž pomocí jsme nanosili vodu dovnitř, přecedili ji a ohřáli na plynovém sporáku. Pak jsme ji s námahou nalévali do vany a užívali si spoupající páru, která postupně zamlžovala obě zrcadla v masivních rámech, která visela na stěně a ukazovala nám odrazy našich vyčerpaných obličejů.
 Ponořila jsem se do horké lázně jako první a Yara nechala čekat venku. Nehádal se se mnou a bez protestů šel pro další vodu.
 V koupelně bylo jen jedno mýdlo a ve vyklizené skříni několik ručníků se staromódním vzorem. Na kovové úchytce vnitřní strany dveří zůstal flanelový župan s roztrženým rukávem. Všechno se hodilo. Po mé koupely zůstala ve vaně jen vlažná, špinavá voda a několik mýdlových bublin, plavajících na hladině. Oblečení jsem nechala ležet na podlaze a zabalená v županu mu otevřela dveře.
 Vyměnili jsme vodu a Yaro si vzal mýdlo.
,,Mělo by něco zbýt na šaty." kývla jsem směrem ke špinavým hadrům, které se mi nechtělo oblékat zpátky na umyté tělo. Přikývl.
 Venku bylo chladno. Vyšla jsem z koupelny a zachvěla se. Z mokrých vlasů mi ještě odkapávala voda. Prošla jsem několika ložnicemi a v jedné skříňi nalezla bundu Yarovy velikosti. Voněla pracím prostředkem a kuličkami proti molům.
 Tiše jsem otevřela dveře do koupelny a zarazila se při pohledu na něj. Seděl skrčený ve vodě a tlumeně vzklykal. Položila jsem bundu vedle ručníků a přistoupila blíž. Normální patnáctiletý chlapec by se naštval, že ruším jeho soukromí. Ale on ne. Setřel si slzy.
,,Chceš pomoct?" zeptala jsem se a čekala, že odpoví ne.
 Ale on přikývl.
 Teprve teď se mi hlavou honily myšlenky o něm. Možná je nenormální. Tichý a vystrašený, třeba i mentálně postižený.
 Mýdlem jsem mu přejela po zádech. Nechal se. Zblízka jsem si prohlédla jeho vlasy. Opravdu měly barvu vybledlé černé, téměř šedé. Jako mokré ztmavly, přejaly namodralý odstín a kovově se leskly.
 Upustila jsem mýdlo do vody, otočila se na podpatku a rychle odešla. Celé to bylo divné...

 Když se Yara dotkla, bylo to příjemně nezvyklé. Najednou nesnášel samotu - věc, kterou dříve tolik vyhledával. Samota dávala prostor zlým představám a svědomí, které ho bušilo do spánků. Když byla s ním, proud jeho vlastních myšlenek se zpomalil. Vnímal její pohyby, i když k ní byl otočený zády. Cítil, jak se jí třesou prsty a tíhu jejího pohledu.
 Když náhle odešla, jakoby ji něco vyděsilo, měl chuť vykřiknout. Chtěl, aby se vrátila, protože ji potřeboval. Ale ta jednoduchost každého rozkazu, které dřív sám vydával, tu už nebyla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miwako Miwako | 12. července 2010 v 21:08 | Reagovat

Odmítáš přidat další kapitolu, dokud nenapíši komentář? Oh, jak podlé! Máš ho tedy mít.

2 draci-pisalek draci-pisalek | 14. července 2010 v 17:29 | Reagovat

Ne, to ani ne xD Já se prostě jen nepustila do psaní. Začínám pomalu rozjímat nad tématem jiných děl (však víš čeho)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama