Já chci taky- nervozní

14. ledna 2010 v 20:48 | Adam. Alexandr. Velvet
Zaznělo cinknutí zvonku, když jsem otevíral dveře kavárny a chystal se pryč. Venku na ulici jsem se rozhlídl doleva doprava a namířil jsem si to rovnou domů. Od mých kroků, no spíše dupání, se vznášely malé obláčky prachu. Už jsem byl nejméně sto kroku od podniku, když tu začalo poprchávat.

Za několik vteřin se strhnul prudký lijavec a já byl hned promoknutý až na kost. Pouštěla se do mě zima. Byl jsem celkem daleko. Viděl jsem už jen z boku drobounký nápis kavárny. Z ničeho nic jsem zaslechl vrzot dveří a cinkot onoho zvonku. Přes své levé rameno jsem zpozoroval, na vzdálenost asi třístá metrů, drobounkou postavu, jak ke mně běží. Stál jsem na místě a hleděl na zvětšující se obrysy těla. Byla to Miyu.

Když jsem rozpoznal její postavu, zaryli se mi zuby do spodního rtu. Zmoklé vlasy deštěm mi zakrývali obě oči. Oblek mi promokl tak, že byl na dotek jako špinavý mokrý hadr. Jakýkoliv silnější poryv větru jsem cítil přes oblek. Sychravý vítr mnou projížděl jako ostří Katany.

Miyu ke mně přiběhla celá udýchaná. Rukama se opřela o kolena a popadala dech. Od pusy ji šel bílý oblak páry. Zjevně ji taky byla zima, neboť se třásla jako osika. Její školní uniforma byla zmáčená, až na ní visela jako by byla o několik čísel větší, než má být. Po nějaké době popadání dechu, zvedla hlavu. Dívala se mi do mých očí. Nato otevřela pusu: " Taky," ještě oddychuje. " Já vím, že tě určitě naštvali řeči Reiikiho, ale on to tak nemyslel, vždyť je tvůj nejlepší kamarád," po tomhle umlkla a čekala zřejmě, co řeknu já. Místo toho jsem se kousal do spodního rtu ještě silněji, až mi začal krvácet. " Taky, já vím, že je pro tebe těžké o tom mluvit. Ale i tak by ses měl aspoň o to pokusit," po tomhle mi pohlédla ještě hlouběji do očí.

Znovu jsem zarytě mlčel a zatínal pěst u své pravé nohy. Na bezvýsledné čekání na odpověď ji úsměv s tváří sklesl. Sklopila zrak k zemi a projela si rukou v mokrých vlasech. Znovu na mě upřela zrak a říká: " No, já už musím jít Taky," odvrátila se ode mne a vyšla krokem zpět. Pomalu se ode mě vzdalovala a já se sám sebe v duchu nenáviděl. " Vzmuž se, ty zbabělče, řekni něco. Vzchop se uplakánku, ty náhražko kluka. Dělej něco, zakroč, pitomče," v duchu jsem si sám nadával. Se zatnutými zuby jsem vší silou vykřikl: " Miyu počkej." Nemeškal jsem ani minutu a rozběhnul se k ní. Ona se pozvolna otočila, co ji chci. Doběh jsem k ní a hned spustil: " Víš Miyu, vím, že jsi chtěla zpátky do kavárny, ale nešla bys raději semnou, někam si sednout," nato se ji opět vrátil úsměv na tvář. " Myslíš jako teď jen mi dva." " Jo," odpověděl jsem rychle. " Hmmm, tak dobře jdeme." " No ale nejdřív půjdeme z toho deště pryč," a ukázal jsem na restauraci naproti kavárny. Hbitě jsme oba naklusali do jejich dveří a otřepali ze sebe přebytečnou vodu. Hosteska nás ihned usadila na příslušné místo a naznačila nám gesty, že číšník přijde za okamžik.

Mezitím se Miyu pustila semnou do řeči: " Tak jak to jde Taky s tvou sestrou, pořád šilšlá." Já jen kývnul hlavou, že ano. " Hmmm a tvoje máma pracuje pořád jako dizajnér v módě." Opakovaně jsem kývnul hlavou. A takto se mě vyptávala na sto věcí, dokud k nám nepřišel vrchní číšník s nápojovým a jídelním lístkem. Zaujatě jsem koukal do menu a vybíral si něco na pití. Poněvadž mi začalo zas vysýchat v krku. " Hele, Taky nechceš se zeptat na něco ty mě," pronesla jinak zabarveným hlasem. " Hmm, no eeeeeee, hmmm, eeeee a co tvoje rodina, tvá kočka Lia." " Lia," řekla divným hlasem a koukla se na mě podivně. " Ta mi už umřela, je tomu 5. Let." V tu chvíli jsem se zacítil trapně. " Aha, promiň, já zapomněl." Bezvýznamně jsem namáhal mozek, o čem bych se měl s Miyu bavit. Byl jsem tak nervózní a upjatý, že jsem zlomil v ruce nerezovou vidličku.

Miyu si mezitím položila lokty na stůl a oběma rukama si podepírala bradu. Zaryla na mě své modré oči a čekala, co ze mě vypadne. Začalo mi být podezřelo horko, až se mi zdálo, že můj oblek se na mě usušil. Hicoval jsem jak radiátor. Díky bohu mě zachránil pikolík, který donesl naší objednávku. Miyu se pustila do jídla a tak jsme neměli čas o něčem se bavit. I tak nespustila ze mě oči. Po jídle si vzala ubrousek a vychovaně si otřela ústa. Znenadání se na mě zahleděla zahmouřeným pohledem a utřela mi krev z úst. " Taky, co se ti stalo, tobě teče ze rtu krev, jak je to možné." Najednou ve mně hrklo, uvědomil jsem si, že si zato můžu vlastně sám. Z toho neklidu z Miyu jsem si před kavárnou rozkousal sám ret až do krve. Jemnými doteky mi stírala krev ze rtu. Zrychlil se mi dech a oči mě pálili jak ďas. Bylo mi čím dál větší horko. " Miyu, zdá se mi to nebo je tu takový vedro." A začal jsem si sundávat, již suchý sako a uvolňovat kravatu. " Co? Mě je naopak zima z toho proklatého deště.

Jsem strašně zkřehlá." Nato se mi začalo motat v hlavě a rozmazávat vše před očima. Rychle jsem se napil, abych uhasil tu horkost, co ze mě sálala. Za chvíli mě to přešlo a bylo mi opět líp. Miyu se pohledem na mě chvíli zneklidnila ale potom, když viděla, že mi je lépe, tak se upokojila. Znovu se semnou pustila do řeči a byla k nezastavení. Jakmile jsem si podíval na hodinky, tak jsem se zhrozil, že je už šest hodin. Hledal jsem nejlepší způsob, jak sdělit Miyu, že už musím domů. Složil jsem peníze za útratu na stůl a blesku rychle jsem vystřelil z restaurace. Celou cestu až domů jsem si nadával, protože jsem málem zapomněl na Yu. Pádil jsem, co nejrychleji, jak jen to šlo. Foukal studený větřík a já běžel, co mi nohy stačili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama