Já chci taky - Hrozná zpráva

14. ledna 2010 v 20:54 | Adam. Alexandr. Velvet
V pokoji jsem ze sebe serval uniformu a nandal ji tam, kam patří. Pěkně na ramínko do skříně. Navlékl jsem se zbrkle do všedních šatů. Typická teplákovka, v níž chodívám jen doma. Malinko jsem byl stále zaražen. Jen uznejme, že ne každému se stává, aby v první den prázdnin udělal takový kravál a humbuk, že jde pozdě do školy. " Nu což, hoďme to za hlavu," řekl jsem si.
Když jsem skončil s oblékáním, tak jsem si to namířil do kuchyně, kde už na mě čekala sestra, nu tedy spíše tam už házela do sebe snídaní, nežli čekala. Aspoň já si to tak říkám, že na mě čeká, v zásadě jen jí. Na to jsem si sedl na židli. Celkem pohodlná, z pravého tmavého dubu, ruční práce, která se dnes už jen tak nevidí. Také pokryta ornamenty, znázorňující různé postavy a potvory z japonské mytologie. Tak samo stůl vyřezávány ve stejném stylu, navíc doplněn reliéfy květnaté sakury, kteráž propojuje všecky ty draky, samuraje a jiné, jenž sedí každý na jedné větvi stromu. Zkrátka řečeno, naše matka. Ona je blázen do folklóru a starých tradic. Také navíc se to hodí v její práci. V skutku má máma svůj styl, v němž je laděn celý náš byt. Není se čemu divit, designérka je designérka. Ačkoli si mamka myslí, že svede vše. Ať už od oděvů a módních doplňků až po vybavení bytů.
Kuchyň zařízena podle představ naší matky. Okrouhlá místnost s řadou oken u jídelního stolu, kdež sedím já a moje mladší sestřička. Na druhém konci linka v živých světlých barvách se skříňkami, příborníky rovněž se spotřebiči. I tam, jak socha vší malebnosti stojí máma a chystá mi rychlé ranní jídlo.

Celkem mi už kručelo v žaludku, když mě v tu vytrhl pohled na mou sestru. Na ten okamžik jsem zapomněl na hlad. Spatřil jsem, jak sedí na vysoké židli, která byla speciálně její, protože stůl, u nějž posedávala každičké ráno, byl v celku vysoký a ona by nedosáhla na něho, kdyby měla normální sedátko jako já. Proto ho měla vyvýšené. Avšak vypadala legračně, pokaždé, co seskakovala. Třeba dosáhla na stůl, ale zas měla nohy v luftě, tak vždy když chtěla slézt ze židle, spíš z ní seskočila.
Tuto legrační podívanou doplňovali tvářičky růžových líček, které se nadouvali nad tím, jak do sebe rvala sousto za soustem. Mimochodem, málem jsem opomněl zmínit, že na snídani byly tousty mazané medem a polity javorovým sirupem. Takové sladké probuzení. Má sestra je cpala jako buldozer, jeden za druhým. Ani nedojedla prvý a už si rvala další do pusy. Též si majetnicky držela talíř, jakoby se bála, že ji to někdo sní.
Snažil jsem se natáhnout pro jeden toust, ale na to nemohlo následovat nic jiného, že mě plácla po ruce a řekla s plnou pusou: " Moe, ty sou moe, pokej, máma ti diela". Tak jistě, já si počkal. Dostal jsem talíř i snědl jsem vše.
Potom matka už jen nám dala pac, pusu a letěla do práce. My dva jsme zůstali doma sami. Já a sestra. Uběhlo pět minut od matčina odchodu. Z ničeho nic se znovu zjevila ve dveřích, že si zapomněla cosi doma. Pak zase odešla. Já samozřejmě reagoval tak, že jsem nechápavě vrtěl hlavou. Nešlo mi do hlavy, jak někdo může být tak roztržitý a pak jsem si uvědomil, že jsem to samé v bledě modrém, zvláště v přítomnosti Miyu. Chvíli mi to vrtalo mou šedou kůrou mozkovou, ale nakonec jsem to nechal plavat. Literi po vydatné snídani se šla převlíknout také. Ona vždy snídá v pyžamu, ač nevím proč.
Trápila mě celkem nuda, tak jsem si našel křížovku a začínal luštit. V tom vyletěla Literi z pokoje. Skákala, dováděla a natřásala se přede mnou jako divá. " Jak mi to sluší bláško? Dneska jsem si nechala záležet, abych se líbila. Sluší mi to?" Na to jsem odtrhl oči od křížovky a hleděl na děvčátko s tmavými vlásky v copech, růžovými líčky plus k tomu růžové šatičky. Jenom jsem se usmál, taktéž slušně odpověděl: " Och, jistě má malá, to víš, že sluší. Nechtěli bychom vyzvat k tanci, jistě by se nějaký kavalír našel." Yu ihned reagovala: " Mile láda, když mě plovedeš palketem," přitom se ji vyjevil na tváří malý úsměšek. " Jo, jo, leglácky to tě užije, nemohl bys příště jen pochválit," s otáčkou dodala a ještě na mě stačila vypláznout jazyk. S podivem jsem zíral. O to víc, když mi ještě pověděla: " Tak co bude s tím tancem?" Samozřejmě, jako gentleman jsem hnedka vyrazil. Chytil ruku Yu i pomalinku jsem započal se otáčet kolem své osy, též houpat boky a vše co k tomu patří. Nejméně deset minut jsme s Literi takhle blbli, než nás vyrušil ohromný buchot na dveře. Opatrně jsem se jal otevřít dveře. Chopil jsem se kliky. Polehoučku otevíral. Náhle, jako by mě oblilo studenou vodou, stála tam Miyu. Koktavě ze mě jen vylétlo: Ccccccooo, tttadyyy ddddělllllllláš? Hluboké polknutí to doprovázelo, až to bylo slyšet. " Nu, jen jsem ti chtěla něco vrátit a říct ti, jaký jsi zmatkař. Nechat si peněženku v restauraci, to dokážeš jenom ty." Tohle doprovázel sladký úsměv. " Nnno, tak děkuji, mile rád ji mám zas zpátky. Aaaa co ty, nechceš jít dál?" zeptal jsem se. " Ne, děkuji, já budu muset. Víš, mám přípravy. Budu se muset přichystat na rande s Reiikym."
Po těchto slovech mě zamrazilo. Jako by mi zmrzl mozek, zas protikladně mi tělem prostupovalo nepříjemné vedro. Oči se mi rozostřovali a necítil jsem pevnou půdu pod nohama. " PPPromiň, budeš mě muset omluvit," jen jsem dopověděl tyhle slova, tak se mi zamotalo v kebuli. Už jsem jen slyšel slabé křičení mého jména a pak mě obestřela jen tma.

Pokračovaní příště......

Autor: A.A.V.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scuroen Scuroen | 15. ledna 2010 v 14:30 | Reagovat

Chtělo by to dělat odstavce a oddělovat dialogy, aby v tom nebyl takový zmatek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama