16. Uncti

13. listopadu 2009 v 10:00 | Scuroen |  SC; Stone and water
Sneslo se to k zemi takřka v pravém úhlu. Způsobilo to poryv vzduchu, který Weinderem praštil o jedno z těch kovových pouzder. Marca to odmrštilo stranou a kdyby se nezachytil okraje lodi, na které seděl, byl by už dávno rozpláclý dole pod ní. Takhle se to stalo se všemi přístroji, které byli nahoře. Uncti přivřela oči. Držela se děla, aby ji to taky neodvanulo pryč. Před ní se zastavila věc, kterou by ani náhodou nemohla nazvat lodí, přestože ji tvarem připomínala. Vepředu to bylo kulaté a lesklé a v téhle bílé hmotě jasně rozeznávala černé žilky, jako by ta věc i žila. Ze zadu se táhla tenká chapadla, zaoblená na konci. A celá ta věc byla ohromných rozměrů. Uncti v rukou sevřela páky děla a zatáhla. Ústí děla se okamžitě rozžhavilo a najednou jí bylo nesnesitelné horko. Modrý paprsek vyletěl vzhůru a dál už nic víc neviděla. Když pustila páky, viděla loď pořád před sebou, bez poškození. Přes ty tmavé žilky přecházely zářivě bílé záblesky, ale jinak se nestalo nic. Jako by se její mysl rozjasnila, pocítila bolest z ran, na celém svém těle. Sklopila oči ke svým botám. Země pod jejíma nohama nabyla temně nachového odstínu.

Marc se vyškrábal zpátky nahoru a zhrozeně hleděl na tu věc, vznášející se v mlze. Mlha se začínala opět smrskávat a rozplývat. Mrtví lidé pomalu vstávali. Weinder mezi nimi zahlédl Orii. ,,Orii!" Uncti se ho nepokoušela zastavit, ani na to neměla sílu. Před očima se jí míhaly mžitky a bylo jí úplně jedno, jestli ten hloupý domorodec ohrožuje svůj vlastní život. Orii právě vypučela pravá ruka, její tělo se pomalu zvedlo na kolena. Dívala se strnule před sebe, ani když si k ní Weinder klekl, nevnímala ho. ,,Orii..." Objal ji. ,,Prosím, poslouchej mě..." Nad nimi se vznášela ta divná loď, její tenká chapadla se pomalu míhala vzduchem, jako by vyčkávala.
Uncti se pomalu plazila k pouzdru s léky, snažila se zůstat při smyslech. Ale už neměla sílu se ani pohnout. Lehla si na záda do vlkého bláta a zahleděla se nad sebe. Mračna se začala rozestupovat, spatřila kousek modré oblohy. ,,Uncti!" Marc sešplhal dolů a klekl si k ní. Natáhl se pro léky.
Uncti ho zastavila. ,,Ne... nemá to cenu..." Odhalila mu obvaz, prosáklý krví. ,,Měla jsem to víc zajistit, ale na to je teď už pozdě... Byla jsem tak nepečlivá!"
Marc ji chytil za ruku. ,,Uncti..."
,,Uncita... Jmenuju se Uncita!" opravila ho. Usmál se. Dobře si vzpomínal, jak o ní zaslechl poprvé. Jediná žena, která byla mistrem v boji s kosou. A kvůli jejímu jménu, Uncita, jí dali přezdívku. Uncti, podle bytosti z Atqintrijských legend. ,,Nikdy jsem nepochopila, proč mi tak začali říkat..." Hlasitě polkla. ,,Copak se všechno okolo mě mění v led a ten co se mi podívá do očí, vidí svou smrt?" zeptala se.
Smutně se na ni usmál. ,,Ne... nad tebou taju i já."
Pokusila se o úsměv, ale kvůli její bolesti, se jí vydařil jenom napůl obličeje. ,,Jsem ráda, že jsem tě mohla poslouchat... Marcu Vie..." otočila se od něj a schoulila se do klubíčka. Vstal a opřel se o bok lodi. Nechtěl se už na ni ani podívat- nevydržel by to. Taky věděl, že má zavřené oči a je teď opravdu ledová, jako bytost, podle které ji pojmenovali.
Weinder klečel u Orii. Na dotek byla studená, jako mrtvá, ale nějak cítil, že uvnitř hoří. Cítil z ní to teplo- jeho Orii byla tam uvnitř. ,,Nikdy jsem ti to neřekl... já ani nevím, jestli cítíš to samé. Mám tě moc rád! Chci aby to bylo jako předtím..." Orii zvedla ruku, ve které svírala dýku. Vlastně všichni 'mrtví', co měli po ruce nějaký nástroj, ho zvedli. Weinder zavřel oči. Nedivil by se, kdyby ho Orii zabila. Ale už došel tak daleko, že nemohl zpátky. ,,Orii..."
Natáhla přes něj obě ruce, jako by ho chtěla obejmout. Místo toho si zabodla dýku do dlaně druhé ruky. Jednou, dvakrát, třikrát... Začali to tak dělat všichni. Ti, co neměli žádný nástroj, si rozervali kůži nehty. Orii upustila dýku a strčila prsty do rány. Vytáhla malou, kovovou kuličku a odhodila ji na zem. Z rány vytekl čistý, fialový jed, který ji zacelil. Pak se mu Orii zhroutila do náruče, stejně jako popadali všichni ostatní.
***
,,Toto není váš svět. Přesto pro něj umíráte..." Elque si nasanili kápě a zmizeli ve fialovém ohni.
,,Co to má znamenat?" zeptal se Reiyo a rozhlížel se kolem.
,,Oni odešli..." řekl Kahri.
Bílé stěny se začínaly chvět a vystupovaly z bílého prostoru, jako by se smrskávaly. Teď už nepůsobily jako velký bílý prostor, který nemá konec. Bylo to hladké, lesklé a začaly se v tom klikatit černé žilky. Vasili si klekl na zem a začal něco rychle mumlat starým dialektem. Kahrimu připadalo, že jsou v žaludku nějakého žijícího tvora. Ale nikdo z nich netušil, jestli budou žít, nebo jsou odsouzeni k smrti. Pak chvění ustalo. Po lesklých stěnách stékaly potůčky něčeho bílého, černé žilky se zvětšovaly a zas zužovaly, jako kdyby dýchaly. Pak se všichni vznesli do vzduchu, společně s oddělenými kapkami té tekutiny ze stěn, každé s jinou velikostí. Vasili začal křičet, Reiyo se zmateně rozhlížel a mlel sebou, jako by se snažil dostat domů. Kahri už toho zažil tolik, že byl schopný jenom vzděšeného výrazu. Lucas a Lyberti byli zvyklí na stav beztíže, ovšem nevěděli, k čemu má sloužit. A pak se stěny rozpadly. Tedy spíš roztekly a tekutina z nich se rozdělila na jednotlivé kapky. Ty společně s nimi spadly na vysušené bláto, jako déšť.
Lyberti pomalu vstala a protřela si oči. Všichni byli mokří, tekutina, ve kterou se loď změnila, byla obyčejná voda. Lucas se oklepal a pomohl vstát Kahrimu. Lyberti se k němu otočila. ,,Voda... nemohou je zachytit satelity... je to jenom voda."
Všichni si začali kroutit šaty a při tom hleděli před sebe, na zástup vstávajících těl. Byly to asi dvě stovky lidí, většinou muži, ale našly se mezi nimi i ženy. Všichni byli pobledlí a ospalí, jako kdyby se teprve probouzeli. Tvářili se zmateně. Někteří spolu mluvili, jiný se objímali a odcházeli spolu, nejspíš se znali a nerozmýšlejíc se nad tím, co tu dělají, se vraceli domů. Lucas zastavil vysokého svalnatého muže s rudými vousy, který stál poblíž. ,,Co se tu stalo? Pamatujete si něco?"
Muž zakroutil hlavou a vytrhl se mu. ,,Já nevím! Já nevím!" odpověděl a zmizel v davu.
Vasili se propletl mezi lidmi a zastavil postaršího muže. Oba se začali radostně vítat a objímat. ,,Našel svého otce..." konstatoval Lucas, jediný co uměl starý dialekt. Lidé se pomalu rozešli, i Vasili se svým otcem. Teď už nemuseli pokračovat ve své cestě- hrozba Mnichů- Elque už pominula. Neměli důvod prosit o pomoc Sy.
Na vyklizeném prostranství zůstal jenom klečící muž. V náručí držel černovlasou ženu a zatímco se zmateně díval kolem, po tvářích mu stékaly slzy. Za ním ležela další žena, stříbrovlasá, stočená do klubíčka. Kousek za ní stála velká kovová krychle, o kterou se opíral svalnatý muž. V ruce svíral přívěsek s čipem, který patřil jeho bývalé podřízené. Lyberti přišla za ním a podala mu Vectův. ,,Je to smutná zpráva..." Atqintrijci si vzájemně položili pravou ruku na levé rameno, jakožto smuteční gesto, přestože nebyli příbuzní mrtvých.
Weinder se znova zahleděl na Orii. Zaslechl její prudké nadechnutí a vyzvedl ji do kleku. ,,Orii?"
Orii se na něj zahleděla unavenýma hnědýma očima. ,,Weindere... co se to...?"
Weinder ji silně objal a rozplakal se ještě víc. ,,Orii... Orii... Miluji tě!"
Orii zaraženě zvedla obočí. Dívky z tohoto světa nikdy nebyly opravdu milovány, proto se nevdávaly. A nikdy by nečekala, že to zaslechne z Weinderových úst. ,,Mám tě ráda, jako nikoho jiného..." zašeptala v odpověď.
,,Už ode mě nikdy neodcházej!" dodal a pohladil ji po vlasech.
Přikývla. ,,Ano." K Weinderovi přiběhl pes a začal Orii vesele očuchávat. Měl jí toho hodně co říct, ale teď na to měl celý život.
Než s Orii odešel, rozhodl se rozloučit s Marcem Viem. Marc mu představil onu Lyberti, léčitelku, kterou hledal, a díky které se sem vlastně dostal. ,,Doufám, že se o nás nikdo nic nedozví." řekl Marc na rozloučenou.
Weinder se usmál. ,,Ne. Myslím, že tohle nikdo nemusí vědět." Zahleděl se na velkou kovovou krychly, před kterou stáli. ,,Uncti řekla, že je to jenom kousek z toho, co je to ve skutečnosti..."
Marc se zadíval na Uncitino tělo, přikryté bílým plátnem. ,,Myslím, že nebude vadit, když to uvidíte... Sbohem." dodal a otočil se k Lyberti. ,,Je čas." Přistoupil ke stěně krychle a položil na ni ruku. Teprve teď si Weinder všiml, že ten kus krychle je světlejší než zbytek. Ozval se opět zvuk, jako když po sobě sjíždí ostří mečů a ve stěně se utvořil široký vchod. Lyberti vešla dovnitř a ztratila se v přítmí, Marc ji následoval s Unctiným tělem v náručí. Pak se vchod zavřel a na chvíli bylo úplné ticho. Weinder se vrátil k Orii. Nebyl si jistý, co se bude dít, takže se radši držel stranou. Lucas věděl, co bude. Byl to čistě Atgintrijský způsob- loď se začala pomalu vynořovat ze země. Ona kovová krychle byla jenom její nejmenší část, jenom vchod. Loď se vznesla do vzduchu, chvíli jen tak stála a pak zmizela v mracích. Po ní zůstala v zemi jenom díra. Weinder se smutně pousmál a společně s Orii, ruku v ruce odcházeli domů.
Kahri si povzdechl a rychle odcházel. ,,Kahri!" Lucas ho stejně rychle, ovšem za větší námahy, následoval. ,,Počkej! Kam jdeš!?" chytil ho za ruku a zastavil.
Kahri se na něj zamračil. ,,Musím odejít... stejně jako ty!"
,,Aha..." Lucas se nervózně usmál. ,,Sice bych teď odejít měl, kvůli Zemským zákonům, ale jestli chceš, klidně bych tu i zůstal a..."
,,Ne!" odpověděl Kahri a zase ho pustil. ,,Ty musíš odejít! Je to zákon tvé Země!"
Kahri zůstal tiše stát opodál. Lucas semknul rty a udělal k němu pár opatrných kroků. ,,Ale někdy bych snad mohl... na menší návštěvu..." Kahri skoro neznatelně pousmál. Ale i takhle malá známka stačila Lucasovi k tomu, aby mu položil ruku kolem ramen. ,,Pro tebe bych byl klidně i pořád Cassily!"
Reiyo stál pod modrým nebem, jak se mraky na chvíli rozestoupily, když loď odletěla. ,,Člověk se vrací tam, odkud přišel... Buď mezi hvězdami, Robin, odkud jsi vzešla..."
***
Jayilen seděl na kamenitém břehu, který omývala mořská voda. Byl tedy z hladkých, kulatých kamenů. Pod kameny bylo vidět hladké tmavé bahno. Zchladil si v něm konečky prstů a trochu sebou cukl, když mu celou ruku omyla chladná voda. V Zemi moře byla mnohem věší zima, než v zemi středu. ,,Zase sníš?" ozval se za ním Ierenův hlas. Sy měl na sobě své rudé brnění, ale scházela mu zbraň. Jayilen k němu otočil hlavu. Za Ierenem se zvedal útes a na něm byla vidět mohutná citadela paláce. Místo, kde brzy proběhne Jayilenova poslední zkouška a pak z něj bude právoplatný Sy. Pod vedením Ierena určitě. Omyl si bahno na prstech ve vodě a vstal. Jeho obvyklou zbroj nahradily šaty z hedvábí, bílé a krémové barvy. Po útocích Elque se počet Sy o třetinu snížil. Mladí bojovníci jako Jayilen byli tedy velice žádaní, podrobováni až nepříjemné ochraně a mnohem tvrdšímu výcviku. Ovšem, pokora a podřízenost byla hlavní vlastnost Sy.
,,Vzpomínal jsem. Na lidi, kterým jsem dal svůj slib..." odpověděl Jayilen.
Ieren mu dal ruku na rameno. ,,Byl to slib, mající cenu jako slib pouhé larvy, která se má teprve stát motýlem. Elque jsou pryč..."
Jayilen přikývl a vydal se zpátky k paláci. Pokora a podřízenost byly nejhorší věci, které musel prokazovat. Palác byl jeho vězení a Ieren jeho věznitel. Ale to se na Jaiylenově tváři nikdy neprojevilo. Nedovolil to. V zemi středu bude brzy léto... to už bude opravdovým Sy. Těšil se, až se tam vrátí.
***
Ari seděl na zvlhlé zemi. Slunce pomalu zapadalo, nedaleko něj stál uschlý, napůl vyvrácený strom. Elque odešli a nechali ho tady...
Temná hladina vody v kaslužích, se zavlnila pod rukou větru a tiše zašeptala Lithinovým hlasem: ,,Ari..."
Ari to nevnímal, snažil se neposlouchat. Elque se určitě spletli! Neměli odejít! To oni byli naděje této země! Ne Sy! ,,Byl to omyl! Jenom omyl!"
Větve stromu se zachvěly, světlo utvořilo stín v podobě lidské postavy. ,,Ari, odpusť... Ari..." zašeptal Lithinův duch.
,,Odpustit?" Ari se zadíval do pustiny před sebou. Pak se prudce otočil ke stromu. ,,Nikdy!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 21. listopadu 2009 v 11:59 | Reagovat

Ten obrázek mě kapku děsí  :-? :D Ti jejich Sy jsou pro ně takovým vzorem, proč se třeba neubírají k tomu vztekle kolem sebe máchajícímu mužíku v kápi?? S ním je větší sranda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama