15. Vecto

12. listopadu 2009 v 10:00 | Scuroen |  SC; Stone and water
,,Mniši..." Mnich měl na sobě úplně bílý hábit, takže ho nikdo neviděl přicházet. Všude kolem bylo jenom bílo, takže se v něm dokonale ztrácel. Lyberti se k němu otočila. Ještě před chvílí byla v jedné místnosti sama s Vectem. Teď se od šedovlasého Atqintriana držela dál a oba se po sobě nervózně dívali. Narozdíl od ostatních, Lyberti věděla, k čemu se chystá. Mnich přišel až k nim a zůstal stát. Na bledých rtech se mu objevil úsměv. A pak si k údivu všech sundal kápi. Ukázala se ženská tvář s černými vlasy, které kontrastovaly s bledou kůží. Přes svůj půvab měla tvrdý výraz. Pak se naproti objevil Mnich v černém hábitu. Zastavil se, hledíc na ženu a i on si sundal kápi. Z ní se vynořila hlava s rudými vlasy a mužská tvář.
,,Kdo vlastně jste?" zeptal se Cassily- Lucas. Ani se ptát nemusel, ale chtěl nějak přerušit to tísnivé ticho.

Zrzek v černém a žena v bílém, se jen usmáli. ,,Elque." Znělo to jako hlas Mnicha v černém, ale řekl to třetí Mnich, v černé kápy s bílými nášivkami. Mniši- Elque teď stáli kolem nich, každý na jedné straně. Elque si sundal kápi. Z ní vyklouzly zlatavé kadeře s krásnou tváří mladého muže. ,,První, věční..." Byl to jeden hlas, ale mluvili jím všichni tři současně.
Lyberti vykročila směrem k zlatovlasému Elque. ,,Tahle země už někomu patří..."
Elque se na ni zadíval šedýma očima- všichni tři měli šedé oči s tmavě modrou zornicí v nich. ,,Vím..." Tentokrát odpověděl sám za sebe. ,,Patří Sy." dodal společně se svými dvěma druhy.
,,Nechte je být." pokračovala Lyberti. ,,Nedělejte to, co udělali vám..."
Náhle se objevil čtvrtý Elque. Na sobě měl bílý hábit s černými nášivkami. Ten si kápi nesundal. ,,Byla to nutnost, pro osud!" Tři Elque sklonili hlavy. ,,Svět obstarává Jeden a i zněj bere. Pak jeho místo zaujme Druhý, aby nejsilnější z Prvních mohl mohl zaujmout úroveň Třetího."
,,Tím chcete říct, že je to koloběh?" zeptal se Lucas. ,,Ale vždyť Sy nemají šanci přežít!"
Elque přimhouřili oči a znova sklopili hlavy. ,,Frax, Ally, Lithin..." ozval se znova ten jeden hlas, třikrát. ,,Jenom ti nejsilnější mají právo na život. Jenom ti nejsilnější mají právo na úděl."
,,Frax, Ally, Lithin?" zopakoval po nich Kahri. ,,Kdo je to?"
,,Oni dostali právo, na úděl Elque." odpověděli tři Elque.
,,Vzali jste si jejich těla?" zeptala se Lyberti po krátkém uvažování. ,,Byli to Sy?"
,,Sy jsou Třetí. Nejsilnější Sy, mají právo na úděl Sy. Nejsilnější Sy, budou žít. Nejsilnější Sy, budou moci odejít..."
Vecto si to dal nejrychleji dohromady. ,,Počkat, ale vy to nechápate!" začal. ,,Sy nemohou nikam utéct, znají jenom tuhle planetu! Nemůžou odejít jako vy!" Teď už to pochopili i Reiyo a Kahri, Vasili nerozuměl ničemu, protože mu to nikdo nepřeložil do starého dialektu. Elque svůj úděl, ochranu lidí, brali velice vážně. Když jejich planetu ovládli jiní horliví ochránci, brali to jako událost, která se stala za určitým účelem. Ten účel pro ně znamenal to, že nejsilnější z nich mají právo žít a vybojovat si novou planetu. Stejně tak i nejsilněší Sy, co přežijí jejich útok, budou mít právo odejít a najít si jinou planetu, jejíž majitel bude mít to samé... jenomže Elque bylo jedno, že Sy ještě nepřišli na vesmírné cestování.
,,Ti nejsilnější..." zopakovala Lyberti zamyšleně. ,,Bylo vás víc, co?" zeptala se Elque v těle Lithina. ,, Co tak silného ovládlo vaši planetu, že jste zbyli jen vy?"
,,Kamenné tváře..." odpověděli Elque.
Lyberti a Vecto se na sebe podívali. ,,Vy jste utekli, že?" zeptal se Vecto. ,,Nechali jste je zemřít..."
,,Elque obětovali své životy pro své lidi!" Všichni Elque znova sklopili hlavy, jako památeční gesto.
,,Obětovali jej pro své lidi, nebo jste vy obětovali je, aby jste mohli odejít?!" zeptal se Lucas.
Elque se bezvýrazně dívali před sebe. ,,Byla to nutnost, pro osud." Čtvrtý Elque si sundal kápi. Na světlo se vynořil obličej s ostrými rysy, bílými vlasy a takřka průhlednou, šedivou pletí. Vykročil trochu dopředu a prohlédl si každého z lidí zvlášť. ,,Mrštnost, síla, krása..." Zadíval se na své druhy a zpět. ,,Ally, Frax, Lithin... Lidé, které hledáte, budou mít právo, sdílet úděl Elque. Elque budou mít právo, sdílet úděl lidí." V tu chvíli se šedé oči Elque zastavily na Vectovi. Elque v černém a bílém hábitu přikývli v němý souhlas a postavili se k němu, každý z jiné strany. ,,Chytrost..." poznamenal Elque a přišel až k němu.
,,Nechte ho být!" Lyberti se pokusila protáhnout k Vectovi, ale do cesty se jí postavil zlatovlasý Elque.
,,Lyberti!" Vecto se pokusil uniknout ze sevření svých věznitelů, ale brzy pochopil, že je to k ničemu. Naposled ji vyhledal očima. ,,Víš, co máš dělat!" Elque mu položil jednu šedivou ruku na hlavu, druhou na břicho. Vecto nevydal ani hlásku, jenom se díval do těch šedých očí, jako smyslů zbavený. A pak jeho pleť zprůhledněla, zešedla a vlasy zbělely. Elque ho pustil a odvrátil se od ostatních. Lucas si všiml, jak bílé vlasy zešedly, pleť nabyla normálního odstínu, a nyní vypadá jako Vecto.
Elque pomalu položili bezvládné tělo na zem a ustoupili. ,,Vecte..." Lyberti nasucho polkla a vrhla se k němu. Než se ho stačila dotknout, rozpadlo se. V rukou jí zbyla jenom hromádka šatů a Vectovi přívěsky. Sebrala dva z nich, jeden si pověsila na krk. Elque potřebovali těla lidí, aby se mohli naučit o jejich životech. A přestože byli jen čtyři, počítali s tím, že jich brzo bude víc- k tomu byla asi potřeba víc těl. Těl lidí, kteří si to podle Elque zasloužili, kteří pro ně byli zajímaví. Vstala, přívěsek svírala v ruce. ,,Co bude teď?" zeptala se.
,,Nebyl odtud..." odpověděl čtvrtý Elque. Ostatní pochopili, že mluví o Vectovi, o svém novém tělu. ,,Jste ze světa, kterému říkáte Atqintrium. Bojujete se světem, jménem Země. Myslíte, že Elque jsou vaším společným nepřítelem, který vás nyní spojuje. Elque nejsou nepřítel. Elque jsou První, Věční... Elque chrání své lidi. Chrání je před zničení sebe sama. Ochrání je před Zemí i Atqintrium, pokud bude potřeba."
Lyberti pohladila Vectův přívěsek, co jí visel na krku. Byl to jeho čip, který byla odhodlaná dovést zpátky domů. V ruce sevřela ten druhý, jehož účel jí Vecto vysvětlil. Vzpomněla si na to, co se událo ani ne před hodinou, když se ocitla společně s Vectem v jedné bílé místnosti. Ukázal jí ten přívěšek. ,,Je v tom naváděcí systém, na jedné z nejslabších frekvencí. Bude trvat dlouho ho zachytit, ale zase ho nelze úplně vyrušit. Pokud to bude fungovat, můžeme se dozvědět kolik mají Mniši lodí a kde přesně. Satelity je nemohli zachytit, ale takhle to možná půjde. Pokud se to podaří, máme na HabitatXXI zbraně, které ty lodě možná dokáží zničit. A budeme vědět, kam mířit!"
,,Tobě nebude vadit zemřít?" zeptala se ho.
Zakroutil hlavu. ,,Pro Atqintrium ne... a pro HabitatXXI." odpověděl s odevzdaným úsměvem. Předvídal, že se ten plán vydaří. ,,I kdyby se stalo cokoliv, jeden z nás tohle musí dotáhnout až do konce!"
Lyberti se vynořila z myšlenek a udělala několik váhavých kroků ke čtvrtému Elque. ,,Prosím, nedělejte to!"
Elque na ni upřel šedé oči. ,,Atqintrium nás chce zničit. Ty máš věc, díky které se to má stát..."
,,Známe spoustu jiných světů! Nemusíte tam nikoho zabíjet!" navrhl Lucas. Počítal s tím, že se teď stane něco strašnýho a snažil se tomu nějak předejít.
Lyberti ho ignorovala. Vectův přívěsek s cinknutím dopadl na zem a Lyberti ho rozdrtila podpadkem.
***
,,Ne!" Marcovi prsty se rozběhly po klávesnici. Byl už tak blízko! Skoro to měl! A najednou všechno zmizelo.
Weinder seděl na zemi pod ním a tvář schovával v dlaních. Uncti druhým koncem kosy odehnala jeho psa a z jedné bedny vytáhla léky a obvazy. Byla zvyklá se ošetřovat sama, Weinder by jí v téhle situaci stejnak nebyl nic platný. Vyčistila si ránu na paži a rychle ji zavázala. Na víc neměla čas. Nad zmasakrovanými těly se utvořila opět ta hustá mlha. ,,Pomoc mi!" Zakřičela na Weindera a otevřela největší z beden. Weinder se postavil a bezmyšlenkovitě se k ní odšoural. Vůbec nedokázal myslet, prostě začal plnit Unctiny příkazy. ,,Dej to sem! Podrž to!" Uncti začala z lednotlivých částí sestrojovat divný přístroj. Byla to dlouhá kovová trubice, na třech podstavích, které Uncti strčila hluboko do země. Sama se postavila k tlustšímu konci trubice. Měla mnoho ran, krvácela, ale nevšímala si toho. Nevšímala si ani Marcovi nynější beznaděje, v hlavě měla pouze: zabít.
Marcovu pozornost najednou zaujalo něco jiného. Přibližovalo se to... ,,Uncti! Nahoře!" zakřičel na ni.
Uncti okamžitě zapomněla na armádu 'mrtvých' lidí a obrátila ústí laeserového děla k obloze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 20. listopadu 2009 v 20:45 | Reagovat

Proč je dycky těch hajzlíků toli!?
protože se lidi bojí přidat k té dobré straně! :-D

2 Scuroen Scuroen | 20. listopadu 2009 v 21:27 | Reagovat

[1]: No, jelikož jsou lidi čím dál víc zkušenější a vědí, že dobro vždy zvítězí, brzo budou ti hodní záporáci xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama