11. Marc

18. října 2009 v 10:00 | Scuroen |  SC; Stone and water
,,Pane! Mám to!" Marc se otočil na svého podřízeného, který byl o několik metrů dál a poskakoval na velkých, dlažebních kamenech. Delší šedé vlasy se mu míhaly kolem obličeje, jako chapadla chobotnice. Od úst se mu kouřilo. V noci tu byla pěkná zima. ,,Je to přímo tady!" Vecto zaklepal nohou o jeden z menších kamenů. Přístroj v jeho ruce modře blikal. Vecto byl mladý a docela lehkovážný, Marc ho vzal sebou snad jen pro jeho horlivost.
Kývl k postavě, stojící u vchodu do úzké ulice, kde stáli. Když přišla blíž, byla poznat štíhlá postava a ženský obličej s šedými vlasy a hnědýma očima. Pod pláštěm schovávala tenký meč. Marc se sklonil a po menším úsilí kámen odstranil. Pod ním byla kovová krabička. Vytáhl ji ven a prohlížel, zatímco Uncti vrátila kámen na místo. Byla krásná, chytrá a nebezpečná. Tušil, že bude mít krátký život a neslavnou smrt. Vecto věc napojil k blikajícímu přístroji a ten podal Marcovi. Před očima se mu objevil plynulý text. ,,Poslední hlášení?" zeptala se Uncti. Ruku měla pořád položenou na rukojeti meče.


,,Našla věc, která podle jejího mínění hledá lidi. Sama si ji nechala u sebe a čeká. Zřejmě se dočkala." Podal přístoj Vectovi. ,,Lyberti porušila rozkazy a jednala na vlastní pěst..."
,,Podtvrdíte rozkaz o odstranění?" zeptala se Uncti strojově. Vlastně byla docela jako stroj.
,,Ne. Ale tímto je zbavena funkce." Marc ze svého vaku vytáhl vysílačku. Zadal příslušný kód a napsal zprávu. Jeho podřízení nehnutě stáli na místech. Uncti se strnule dívala před sebe a poslouchala každé zašustění, které by prozrazovalo problém. Vecto z ní byl už od začátku trochu v rozpacích, teď raději stál na místě, aby za ten případný problém náhodou nepojala jeho.
,,Nové rozkazy?" zeptala se Uncti.
,,Naše satelity byly schopné zachytit jenom útržky. Vypadá to na úplně cizí lodě. Buď jsou velice rychlé, nebo používají nějaké krytí. Je tu možnost, že Lyberti je teď na jedné z nich..."
,,Existuje způsob, jak je najít?" zeptal se Vecto.
,,Zatím ne. Jediný způsob je, nechat se jimi odvést." začal Marc.
,,To nepřipadá v úvahu, pane. Nevíme co chtějí, ani jestli je Lyberti ještě naživu." namítla Uncti.
Vecto si prohlížel hologram malé kovové kuličky, který Lyberti pořídila. ,,Kdybychom tu věc dostali, mohli by jsme..."
,,Rozkaz zněl, podat nové zprávy z Hishry." přerušila ho Uncti. Leknutím sebou cukl a trochu se přikrčil.
,,Tady spadáte pod mé velení!" připoměl jí Marc. ,,Lyberti možná porušila rozkazy, ale stále náleží k Atqintriu! Máme povinnost zjistit, co se s ní stalo!"
Uncti krátce sklopila oči k zemi. ,,Omlouvám se, pane." Ať už byla žena před ním kdokoliv, rozhodně byla alespoň dobrý voják. Marc schoval kovové pouzdro do kapsy- byla to poslední zpráva od Lyberti. Kdo ví, čemu se vystavila. Zbavit ji její funkce bylo to nejmenší, co mohl udělat- jiní důstojníci za porušení rozkazu rovnou popravovali.
Uncti sklopila hlavu, levou ruku napřáhla trochu před sebe. Marc i Vecto zmateně ztichli. Marc se okamžitě zaposlouchal do nočního ticha a nahmatal svoji dýku, ale to se již Unti otočila s vytaseným mečem se rozběhla k ústí ulice.
Weinder stál v pozoru, přitisknutý ke stěně domu. Všechny domy, ať už byli kdekoliv, byli stejné, z neopracovaných kamenů. Ve zdi podobného domu, našel i váček s těmi kameny, nejspíš diamanty. Nenapadal ho jiný důvod, proč by je tam někdo schovával. Chtěl si je nechat. Až najde Orii, mohli by odejít z Xur a... ne, až najde Orii, už mu nebude nic zcházet. Právě proto dal kameny té zlodějce, alespoň se už nebude přiživovat na neštěstí druhých. Sledoval bílý obláček páry, který se mu objevil u úst. Tiše se nořil ve stínu a sledoval tři lidi v protější ulici. Vedl je zřejmě svalnatý muž s plnovousem, v černém plášti. Pak viděl muže, vlastně ještě chlapce, který neustále manipuloval s nějakými divnými předměty. Weinder na ně moc neviděl. Třetí byla štíhlá vysoká postava v tmavém plášti. Poznal, že je to žena. Měla kratší vlasy, po bocích hlavy spletené do tenkých copánků. Byla ale jiná, než ostatní ženy. Jako by jí chyběly normální ženské křivky. Měla malá ňadra a úzkou pánev. Vysoká byla ale dost, asi jako vousatý muž. Ale v obličeji to byla žena... co se chová jako muž. Všichni tři se o něčem dohadovali. Natáhl krk, aby slyšel líp, ale stejně to moc nepomohlo. Jasně slyšel jenom to jméno: Lyberti. Slyšel o ní na své cestě do Hishry. Říkali, že se tu objevil mnich a 'zelený démon'. Toho démona moc nechápal, do doby kdy potkal nějakého poustevníka, co šel opačným směrem. Ten mu vysvětlil, kdo je 'zelený démon', jako by ho na vlastní oči viděl, přestože to sám nepotvrdil. ,,Není to ani muž, ani žena. Tvář má jako přízrak, žluté oči a vlasy jako chaluhy." Weinder si vzpomněl na poutníkovu vrásčitou tvář, která se k němu v tu chvíli přiblížila. ,,Je to člověk, s duší démona. Ale nemusí být z pekla, aby nenáviděl... Veškerá jeho síla, spočívá v mnichovi- bez mnicha je bezbraný. Víc nevím, ale i tak: vyhni se tomu!"
Weinder se zadíval zpátky do reality. Jen co se rozloučil s poutníkem, dozvěděl se o léčitelce jménem Lyberti. Lidé o ní mluvili buď nedůvěřivě, nebo jako o té čarodějnici. Jen co Weinder zapadl do první hospody, hned se na ni zeptal. Většina lidí o ní nechtěla mluvit, ale od jednoho přiopilého chlápka zjistil, že k sobě v noci přivedla dívku. ,,Nikdy jsem tu holku neviděl, asi můra z jiný části města." Weinder si už zvykl na výraz 'můra'. Byl pro ženy, co pracují v noci. ,,Ta čarodějnice ji chvilkama táhla, do tý svý chatrče ji už musela odnýst, ta můra asi dost přebrala. Já celou noc kalil, tak jsem se složil zrovna před tím brdlohem a když jsem se ráno probral, ta holka zrovna odcházela. A ruku měla zavázanou hadrem, tím jsem si jistej..." dokončil muž a do dna vypil víno, které mu Weinder zaplatil. Informace o mnichovi byly tentokrát důležitější než peníze. A žena jménem Lyberti v tom určitě hrála nějakou roli. Asi proto, že ji nikdo od minulé noci neviděl a neznámou dívku, můru, k sobě přivedla zrovna tu noc, co se mnich objevil. Po ulicích Hishri od té chvíle chodili vojáci a dokonce se semtam objevili i někteří Sy. Hishra byla velké město, oblíbené šlechtou a žilo tu i dost příbuzných samotného Vládce. Všude panoval zmatek a nepokoj. Zřejmě sem už došly zprávy z Vulku.
Svého psa, kterého zatím ani nepojmenoval, nechal poblíž hospody. Uvědomil si, že ho Orii ještě ani neviděla. Vlastně se ani nedozvěděla, že jí přivedl nového. Ale až se to dozví, určitě ho pojmenuje sama... pokud se to ještě někdy dozví. Rychle odehnal zlé myšlenky. Ty mu v hledání nepomůžou. Netrvalo dlouho, když potkal první můru. Měla velké lícní kosti a tmavé vlasy v nedbalých kadeřích. Dost se naštvala, když jí stroze oznámil, že nestojí o její služby. Když se zeptal na dívku s obvázanou rukou, nejdřív nechtěla mluvit. Jazyk jí rozvázaly až první mince. Dozvěděl se to hlavní: Jmenuje se Carein a po nocích prodává úplně všechno. Tabák, koření, talismany, jedy... a když jí obchody nejdou, tak taky sama sebe. Weinder zašel na místo, kde by měla stát Lybertina chatrč. Bylo to na kraji města, domy už nebyli z kamenů ale ze dřeva. A páchlo to tu. První co zaujalo jeho pozornost, byla věc na dveřích Lybertina příbytku. Stáhnutá kůže nějakého nebohého hlodavce a z ní ještě trochu steklé krve, nyní již skoro černé a zaschlé. Buď někdo neměl léčitelku rád, nebo ona neměla ráda ostatní. Dotkl se kliky. Teď bylo jasné, že to měla na svědomí Lyberti- klika byla kus dřeva a kosti, možná toho samého zvířete, jehož kůži dala paní domu na dveře. Bylo zamčeno. Samozřejmě. Obešel chatrč a objevil zatemnělé okno. Okenice byly ale otevřené, vítr s nimi občas s vrzáním pohnul. Oknem vlezl dovnitř, na udusanou hlínu místo podlahy. Před okno, kterým vlezl dovnitř, někdo pověsil deku, zřejmě z Lybertiny postele. Provizorní zástěna ale nedosahovala až do konce, takže sem proudilo matné měsíční světlo. Tohle mu nepřipadalo normální. Kdyby Lyberti odešla, zavřela by okenice a nemusela před ně strkat deku. Ledaže by tu byl někdo, do sem vlezl oknem a potřeboval zároveň světlo i tmu. Aby se mohl schovat... Weinder se otočil zrovna ve chvíli, kdy ho dvě ruce, z nihž jedna byla obvázaná, srazily na podlahu. Něčí zabahněná bota mu přišlápla obličej do udusané země a dívka vyrazila ke dveřím. Lyberti je naštěstí zamkla. Dívka přidušeně vykřikla a pokusila proklouznout kolem Weindera k oknu. Weinder se v poslední chvíli napřímil na pažích a sevřel ji kolem kotníku. Uhnul před kopající nohou a stáhl dívku na zem. Dívka vykřikla, ovšem již silněji. Převalil se a dal jí ruku na pusu. Asi na něj musel být jak legrační, tak strašlivý pohled, se zabahněným obličejem. ,,Nekřič!" řekl rychle. ,,Ty jsi Carein?" Pro jistotu měl stále ruku na jejích ústech. Dívka ho změřila pohledem a přikývla. Slezl z ní a otřel si hlínu z obličeje. ,,Kde je Lyberti?"
Dívka už vstala a oprašovala si sukni. ,,Já nevím! Nic jsem tu nevzala! Jenom jsem ji přišla pozdravit! Přísahám!" vychrdlila Carein. ,,A ty jsi kdo?"
,,Potřebuju s ní mluvit..." Vzal ji za ruku. Nejdřív vyděšeně ucukla, ale nakonec ho nechala, aby jí sundal obvaz. ,,Co se ti stalo?"
,,Já nevím..." odpověděla Carein. ,,Potkala jsem takovýho kluka... myslela jsem, že chce kupovat, ale pak se na mě začal sápat. Ale já nechtěla. Zrovna jsem měla dobrej den, už jsem chtěla jít domů... Lyberti tam přišla a řekla mu, ať kouká zmizet... Už jsem myslela, že to bude dobrý, ale pak se objevil ten druhej." Carein se otřásla.
,,Druhej?" zopakoval po ní Weinder. Držel její ruku, s hojící se ránou na dlani.
,,Jo. Když jsem slyšela lidi, co popisovali mnicha..." na chvíli se odmlčela. ,,Možná to byl on. Chytil mě za tuhlectu ruku a pak jsem cítila hroznou bolest. Lyberti se o mě postarala, asi mě něco otrávilo, nebo tak. Lyberti to vyléčila. Ale bylo tam ještě něco." Carein si ruku opět zavázala. ,,Vyřízla mi to rovnou z dlaně, ale nechtěla mi to ukázat... nevim, co s tim mohla dělat." zakončila.
,,A proč jsi sem přišla?" Weinder nakoukl do sousední místnosti. Byl tu sud s trochou vody. Tentokrát byla jako podlaha několik prken. Tady se Lyberti zřejmě koupala.
,,Jenom ji pozdravit." Dívka se nevinně usadila na posteli.
,,Skoro každý ví, že je pryč..." Weinder se zastavil před policemi s nejrůznějšími věcmi. Bral je a prohlížel z blízka. ,,Co jsi tu hledala?"
,,Já jen... Když je teď Lyberti pryč, chtěla jsem se jí o to tady postarat..." Carein smutně složila ruce do klína. ,,V noci je venku zima..." Weinder objevil kovový háček a zatáhl. Dveře s policemi se otevřely. Vlezl do nejmenší ze tří místností. Tady měla léčitelka něco jako sklad. Hustě zaskládané police a stůl s pergameny. Posadil se na židli z rákosu a začal se jimi probírat. Carein se po chvíli posadila na stůl před něj a taky je začala brát. ,,Co se tam píše?" zeptala se.
Weinder uměl trochu číst, ale tohle nebyl jeho jazyk. ,,Nic..." odpověděl. Sebral jeden z pergamenů. Byl na něm nakreslený kruh. Nakreslený a vystínovaný, takže to vlastně byla koule. Další dívčiny dotazy už nevnímal. Strčil pergamen do kapsi a oknem se dostal ven.
Na ty tři podivíny narazil cestou zpátky do hospody. Teď stál nalepený ke stěně a čekal. Něco vytáhli ze země, možná si tam léčitelka schovala nějaké věci, peníze nebo cenosti. Možná to byli její přátelé a věděli, kam si to schovává. Zaslechl, jak vysoká žena s mečem, oslovila toho muže 'pane'. Nechápavě vydechl. Ta žena jej očividně poslouchala, měla ho v úctě. Ale přesto jí onen muž dovolil chodit s mečem- to bylo něco, co by žádný normální muž nepřipustil. Opět strnul na místě, když se žena zastavila a trochu zvedla ruku. Oba muži byli náhle zmatení a ten s plnovousem hmatal po zbrani. Žena se obrátila rovnou k němu a rozběhla se na něj s taseným mečem. Tolik odhodlání, jako viděl v jejích hnědých očích, ještě nikdy neviděl u žádného bojovníka. Stihl dát před sebe kyj. Meč se do něj zabodl. Weinder vynaložil všechnu sílu, aby zbraň vyrval z jejích rukou. Byla ale tak silná, že zároveň upustil kyj a obě zbraně, spojené u sebe, odletěli o několik metrů dál. Žena ho popadla za volnou ruku, přidržela si ho u sebe a než si Weinder stačil uvědomit, co se děje, ležel na zemi s pořádnou bolestí na hrudi. Stačil si jen všimnout, že má šedé vlasy... v té tmě si myslel, že jsou blond.
Probudil se na zemi, na sešlapané trávě. Zase viděl tu tvář, stejně jako ji viděl naposled. Ale tentokrát bylo ráno. ,,Hej, už je vzhůru!" Obrátila hlavu na stranu, že viděl její profil. Měla výraz skoro jako Sy. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že jsou za městem, mezi velkými lány polí.
Obklopili ho zbylí dva muži. Ten mladší měl dlouhé vlasy, stejně šedé jako ta žena. ,,Legitimujte se!" vyzval ho muž s plnovousem.
Weinder pozvedl obočí. Význam toho slova nechápal. ,,Co tím myslíte?"
Žena se k němu sklonila a strhla mu z krku všechno, co tam měl. Byl to jeden náhrdelník s vlčími zuby a další dva byli od Orii. První mu žena hodila zpátky, další dva si zaujatě prohlíželi. ,,Co je to?" Žena mu dala přívěsky před oči.
Byli to malé, železné kousky. ,,Byl to dárek..." odpověděl pravdivě.
,,Od koho?" pokračovala.
,,Od mé ženy..."
Na krku ucítil ostří jejího meče. ,,Kdo jsi!?" Přímo to zařvala, takže to ani nevyznělo jako otázka.
,,Weinder." odpověděl opět pravdivě.
Oba muži se nad tím zamysleli a tiše se dorozumívali pohledem. Vypadali trochu zmateně a rozpačitě. ,,Druhé jméno!" chtěla vědět žena.
,,Nemám ho..." Ostří se mu lehce zařízlo do kůže. ,,Vážně! Kde bych ho vzal!?" dodal rychle.
Vousáč jí položil ruku na rameno. ,,Uncti... to nevypadá na Zemi." řekl. Uncti? Co je to za jméno?
,,Ale co ten pergamen?" pootočila k němu hlavu.
Weinder si uvědomil, že ho už nemá v kapse. Teď ho držel mladší z obou mužů. Sklonil se k Weinderovi a ukázal mu ho. ,,Kde jsi to našel?" Narozdíl od ní, tenhle mluvil uctivě.
,,V chatrči té léčitelky... znáte ji, ne? Lyberti..." Šedovlasý mladík se zase narovnal. ,,Slyšel jsem, jak říkáte její jméno..."
Všichni tři se po sobě podívali. ,,Umíš číst?" zeptal se vousáč. ,,Tohle písmo?" dodal a ukázal na pergamen.
,,Ne..." odpověděl Weinder.
,,Proč jsi hledal Lyberti?" pokračoval muž ve výslechu.
,,Doufal jsem, že... mohla by vědět něco o mnichovi..." odpověděl.
,,Proč?" zeptal se.
,,Mnich mi vzal ženu..." Weinder odtušil, že ho alespoň nechají postavit. ,,Udělám cokoliv, abych ji našel. I kdyby si měla ta nestvůra vzít i mě!" Všichni tři se na sebe opět podívali. Pak se otočili a jednoduše odcházeli. ,,Hej! Chci ten pergamen zpátky!"
Zastavili se. Vousáč se o několik kroků vrátil. ,,Stejně nedokážeš přečíst, co na něm je..."
,,Je tam obrázek. Zjistím, co znamená!" odpověděl Weinder. ,,Taky chci vědět, kdo jste vy..."
Žena se najednou objevila přímo před ním. Špička jejího meče, se mu dotýkala hrudi. ,,Řeknu ti to předtím, než tě zabiju!"
,,Uncti!" Vousáč ji vzal za ruku s mečem. ,,Tohle nepotřebujeme!" Pomalu dala meč od Weindera, ale pořád byla ve střehu.
,,Takhle se žena nechová. Ani nevypadá... Věřil bych, že jsi žena, leda by jsi byla Sy, ale kdoví, jak vypadají jejich ženy." řekl Weinder. ,,Taky nerozumím barvě vašich vlasů, ani těm divným věcem, které máte..."
,,Ví toho hodně." řekla Uncti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 26. října 2009 v 8:30 | Reagovat

Takže tvůj text mi nyní poslouží pro splnění úkolu ve Wordu :D takže díkytobě-mám odstavec  :-D

2 Scuroen Scuroen | 26. října 2009 v 17:40 | Reagovat

[1]: Co? XD Jak jako? Snad neporušuješ autorská práva! xD

3 Peetra Peetra | Web | 27. října 2009 v 15:53 | Reagovat

Ne to ne, jen jsme si měli do wordu skopčit jakýkoliv jeden odstavec a pak jej zpracovat-takový ty blbosti, jako je například mezery mezi řádky, šířka okrajů, zarovnání.. :-D

4 Scuroen Scuroen | 27. října 2009 v 18:12 | Reagovat

[3]: Nechceš mi to všechno rovnou editovat? XD ale ne, to bys pak málo komentovala xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama