Kapitola 1 - Oheň - Part 5

18. září 2009 v 13:00 | ElfMaya |  KAP - Šest Elementů
Tožte děcka, připravte si kapesníky. Bohužel tato část je smutňounká. A být vámy tak ty použité hadry vyperu a schovám na další použití.

Takže abych to upřesnila. Toto je předposlední část, a to znamená, že se budeme prozatím loučit s naším Enzanem. Ale Teď ještě ne.



"Prosím, jen mi neříkejte, že.." Hlas Enzanovi klesal.

"Prozatím ještě ne." Promluví potichu stařík.
"Ale její malé tělíčko bylo vystaveno pro ni velmi silnému jedu. Počítám, a je mi to strašně líto, že velmi brzo se odebere na nebesa za svoji rodinou." Toto je pro Enzana ta nejkrutější zpráva jakou kdy mohl slyšet. Sesunul se na kolena s nepotlačovanými vzlyky. Nejdůležitější osoba v jeho životě teď umírá a on není schopen nic dělat.
"Suriel je ještě při vědomí. Buď s ní těch pár okamžiků." A pustí Enzana dovnitř. Dovede ho do malé místnůstky s jednou postelí, kterou teď právě obývá Suriel. Ta malá holčička, jež vždy bývala plna energie, teď není schopna uchopit sklenici vody. Vysíleně otočí hlau směrem k příchozím.

"Enzane." Její hlas zní jako tichý podzimní vánek. Na své pobledlé tvářičce vykouzlí jeden ze svých nejupříměnších úsměvů, jako kdyby věděla, že je to naposled. Pomalu zvedne svoji zesláblou ručičku směrem k mladému chlapci. Člověk by ani nevěřil, co dokáže s dítětem pár hodin stráveným v žalářích. V Enzanově nitru se mísí mnoho a mnoho pocitů, od lásky přes strach, zármutek až ke nesnesitelné duševní bolesti. Poklekne k malému děvčátku. Opatrně jako kdyby byla z toho nejemnějšího křišťálu, uchopí drobounkou ručičku.

"Neboj se, princezno, vše teď už bude v naprostém pořádku. Už jsi v bezpečí."

"Enzane. Chce se mi spát." Opět její hlas nebyl o nic silnější než zašumění listí ve větru. Enzanova víčka opět máčí slzy, ale teď potlačuje. Nesmí na sobě znát slabost. Ne teď a ne před ní.

"To je v pořádku, jen spinkej. A já ti budu vyprávět příběh, než usneš."
Suriel slabounce přikývla a opět obdarovala mladíka jedním ze svých sladkých úsměvů. Enzan tedy začal vyprávět. Vyprávěl příběhy o statečných rytířích, o světech kde vládlo jenom dobro, o vílách tančících na mechovém porostu uprostřed lesa, o skřítcích hlídající různé poklady a také příběhy kde dobro a láska pokaždé zvítězí. Musel se hodně přemáhat, aby na sobě nedal znát jakýkoliv náznak pláče. Vší silou se snažil, aby jeho hlas zůstal stejně pevný jako doposud. Pak až tehdy, kdy malá ručička povolila stisk, kdy dětské srdíčko přestalo jednou a provždy bít nechal svým emocím volný průběh. Zhroutil se jako domeček z karet. Slzy velké jako hrachy se kutálely po tvářích a dopadaly na bílé prostěradlo. Ramena se klepala pod nápory vzlyků. Pro Enzana touto chvílí ztratil svůj jediný smysl života.
Ani si nevšiml, že do domku vstoupilo pár jeho přátel. Potichu se s Etsukem dohodly, že ihned odnesou Suriel a pohřbí ji. Ze závoje zármutku ho vytrhla až ruka jeho přítele položená na rameni.

"Pojď. Tady už nejsme v bezpečí. Musíme odejít." Konejší ho jeden z přátel. Mezi tím co jedna skupinka odvádí zdrceného Enzana druhá skupinka odnáší jinou cestou Suriel.

***

Východ slunce. Opět začíná další den. Opět bude slunce svítit na mnoho lidských i zvířecích tváří a bude dobrosrdečně rozdávat své teplo a světlo. Však několik osob už se na slunce nikdy nepodívají. Právě v tuto časnou hodinu se koná pohřeb mnoha vyhnanců, které zabili vojáci. Otcové, matky, prarodiče, přátelé, lásky a děti. Všichni, jež toto přežily, teď stojí nad jednoduchými hroby. Ruce pevně sepjaté k sobě, potichu se modlící za jejich duše. Takové to pohromy by se nikdy neměly stávat, avšak stávají se.
Enzanovy jinak zářivé oči ten zejí prázdnotou. Tělo bez duše, jež se v této schránce pomalu rozhořívá oheň nenávisti. Touha po pomstě spaluje každičký kousek holé kůže. Je plně rozhodnut. Pomstí se, pomstí se za Suriel i za ostatní. Nechť jejich duše odpočívají v pokoji.

***

"Enzane! To nemyslíš snad vážně? Vždyť to je jasná sebevražda."

"Ustup. Už jsem rozhodnut. Ten nafoukaný fracek, jež si říká starosta, bude pozásluze potrestán. A pak už mi bude jedno, jestli zemřu nebo ne."

"Nech ho jít! Enzan už se rozhodl." Vmísí se rozhovoru Disee. Ten plně chápe Enzanovo chování. Nadále je už v okolí ticho, jenom mlčky sledují Enzanovy vzdalující se záda.
"Hodně štěstí." Popřeje potichu Disee.

"Myslíš, že to zvládne?" Zeptá se zvědavě mladík Diseeho. Ten pouze pokrčí rameny. Nemá ponětí, jak toto dopadne, věštec přece není. Ale něco v jeho nitru říká, že spravedlnosti bude učiněno zadosti.

***

Enzan opět probíhá zapadlými uličkami města, jako už nesčetněkrát. Dnes se však plíží ještě opatrněji. Jak si všiml již u hlavní brány, vojáci znásobili své hlídky. V duchu se však bavil nad představou, jak musel starosta zuřit, když zjistil, že mu uprchli vězňové. Rychlostí geparda se blížil k radnici.
Radnice je mohutná dvou patrová budova postavěna na rozdíl od ostatních domků jenom z pískovcového kamene. Vchodové dveře jsou dvoukřídlé zdobené kovem. Klepátko v podobě lví hlavy vydává temný dunivý zvuk. Všechno toto je dech zatajující krása, ale ten kdo ji obývá je hoden akorát tak peklu.
Pan starosta je sice velmi vlivný muž, ale bez kousku citu. Nikdy se nestaral o ostatní, pouze o svoje bohatství. A dnes nastal ten den, aby se konečně potkal se zubatou. A tím mstitelem slabých a utlačovaných je právě Enzan. V ruce svírá starší katanu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 22. září 2009 v 10:47 | Reagovat

Héj dobrý je to ;D faktis moc dobrý, jsem si top četla v hodině a musím říct, že se to vážně dalo XP fobrý  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama