1. Jaylen

7. září 2009 v 10:00 | Scuroen |  SC; Stone and water
Do rozednění zbývalo ještě pár hodin, okolní kopce, hustě pokryté lesy, zahalovala tma. Ticho přerušil šum. Byl hlasitější než vítr a brzy se proměnil v tenký zesilující bzukot. Na úpatí skály, kde lidé z vesnice těžili rudu, se objevilo světlo. Zvuk náhle ustal. Namodralé světlo ozářilo celou horu a pak pohaslo. Celou scénu ukončila prudká rána.
Weinder otevřel oči a posadil se. Orii se protáhla a posadila se vedle něj. ,,Co se děje?" Rukou si promula oči. Ráno bývalo chladné a při pomyšlení na obstarávání jejich domácích zvířátek, dokázal pochopit, jak moc si Orii každou noc užívá.
,,Neslyšelas nic?"
,,Ne." odpovětila krátce a chytila ho za rameno. ,,Pojď spát..." zaprosila a stáhla ho zase do postele.

Další rána. Teď už to stoprocentně slyšel. Vstal a přehodil přes sebe plášť. ,,Jdu se podívat ven." Orii pod peřinou tiše zaúpěla. ,,Hned budu zpátky!" ujistil ji. V kuchyni sebral ze zdi kyj. Jediná dobře účinná zbraň, při případných nočních přepadovkách. Zapálil lampu a takto vyzbrojen se vydal k zadním dveřím.
Prošel úzkou chodbou, spojující jejich skromný příbytek se stájí. Lampa ozářila prostor se stáním pro dva koně nalevo a čtyři krávy vpravo. Zvířata byla neklidná. Krávy zvedaly hlavy a bučely, koně zuřivě hrabali do udusané hlíny. Něco nebylo v pořádku. Zadíval se nad sebe, na dřevěné trámy, podpírající střechu. Ve světle lampy viděl padající prach a slyšel vrzání dřeva. Odložil lampu, sevřel v ruce kyj a otevřel velké, stejně tak vrzající dveře ven. Tiše proklouzl do noci. Tohle nevypadalo ani na vlka, ani na jinou obludu prahnící po krvy jejich zvířat. Zalitoval, že si ještě nepořídil nového psa. Toho předchozího potkal bídný osud, když bránil krávy proti smečce vlků, kteří byli čímdál odrzlejší. Krávy z toho byly vzděšené natolik, že mu jedna dobře mířeným kopem rozdrtila lebku. Proplížil se kolem stěny, pohledem obráceným na střechu. Zanadával, protože ve tmě a se svojí nešťastnou pozicí, houby viděl. Zastavil se a čekal. Něco na té střeše skutečně bylo. Nemusel čekat dlouho. To něco se mu svalilo rovnou k nohám a zůstalo nehybně ležet. Přišel k tomu blíž, kyj pořád připravený k útoku. Obrátil to na záda. Povzdechl si.
Vrátil se podél zdi a otevřel okno do jejich ložnice. Orii seděla na posteli a oblékala se. ,,Co je?" otázala se ho.
,,To nic. Jenom nám nějaký Sy chodil po střeše. Pojď mi s ním pomoct, je zraněnej." odpověděl a oknem jí podal kyj. Dál už slyšel zvuk jejich kroků, jak vracela kyj na místo a přes stáj mířila k němu. Objevila se i s lampou.
Oba se zastavili nad Sy a tiše si ho prohlíželi. Byl celkem mladý, v černém, stříbrem zdobeném brnění, které značilo začátečníka. Na pravém rameni mu kus brnění chyběl. Byla vidět kroužková zbroj, tedy to co z ní zbylo, kus zakrvácené bílé látky a velká otevřená rána. Na boku bylo brnění jakoby rozřízlé, společně s kroužkovou zbrojí i látkou, ale na kůži to zanechalo jen nepatrnou ránu. Orii nad ním povzdechla. ,,To brnění... taková škoda!"
,,Zřejmě to hlavní schytalo jeho rameno." usoudil Weinder a zkontroloval bojovníkův dech. ,,Jen by mě zajímalo, kde k tomu přišel?"
Oba dva se nad tím zamysleli. Nebylo žádným tajemstvím, že Sy měli tu nejkvalitnější zbroj na světě. Obvykle se dalo narazit třeba na uhořelého Sy, ale jeho zbroj, ačkoliv lehce očouzená, byla úplně v pořádku. ,,No, to zjistíme ráno." Orii k němu poklekla a začala mu brnění sundávat. ,,Vezmem ho dovnitř. Slyšela jsem, že se Sy rychle uzdravují."
Popadl ho za ruce, Orii za nohy a odnesli ho dovnitř. Zatímco Orii nahromadila kusy hader a obvazů, aby mohla začít s léčením, šel se podívat ven. Na střeše nenašel nic zvláštního, krom pár uvolněných břidlic s trochou krve. Otázkou zůstávalo, jak se tam Sy asi dostal. Slezl na druhé straně. Slunce ještě nevyšlo a lampu měla Orii, takže se musel řídit po hmatu. Necelých třicet kroků od stáje byla ohořelá tráva. Rukama nahmatal nějaký střep. Na měsíčním světle teprv rozeznal chybějící kus brnění. Bylo rovně uříznuté. To nesedělo- tohle brnění bylo z nejkvalitnější oceli, takže se uříznout nedalo, navíc takhle rovně! O několik kroků dál tráva vymyzela, jako kdyby ji vypálili. Dál už nešel. To místo mohlo hodně prozdradit, ovšem při větší viditelnosti.
Orii chlapce vyslékla i z koženého kabátce a rozepla mu jemnou bílou košili. Obvazy leželi pořád na stejném místě. ,,Tys mu to ještě neobvázala?" zeptal se se zvednutým obočím.
,,Chtěla jsem." ustoupila od zraněného a posvítila na něj lampou. ,,Podívej se."
Naklonil se nad ním. V ráně se leskly jakésy střepy a krev kolem byla fialová. ,,Jed?"
Odložila lampu a otevřela truhlu s oblečením. ,,Asi. Někde tady jsem měla ten mitrid..." Orii odhrnula horní vrstvu jeho šatů a vynořila se s koženou brašnou. Postupně z ní vytáhla tenký ostrý nůž, údajně ze stejné oceli, z jaké mají zbroj Sy. Po něm následovala lahvička s průzračným roztokem.
Skřivil obličej. ,,Je to fakt nutný?" zeptal se rozmrzele. ,,Děsně to páchne..."
,,Jestli chceš zachránit jeho život, tak je." odpovětila a nažhavila nůž nad svíčkou. Po dobu zákroku se Sy choval opravdu vzorově. Zatímco mu Orii ránu ještě víc rozřízla, ležel zcela klidně. Když mu do ní nalila mitrid, dokonce zůstal dál v bezvědomí. Weinder jednou viděl otráveného člověka, který se této léčbě taky podroboval. Ten chlap při tom nevydržel v bezvědomí ani vteřinu, pořád řval a muselo ho držet pět dalších chlapů, aby se nehýbal. Sy se jednom trochu napnul, ale jinak byl naprosto klidný. Z jeho rány začal vycházet obláček bílého dýmu, jak mu mitrid krom jedu likvidoval i tkáně. Místnost se zaplnila nechutným zápachem, který Weindera donutil přesunout se k oknu. Orii ohrnula nos, přesto dál zaujatě přilívala mitrid do rány. Na jejím výrazu brzy poznal, že zápach už nevnímá. Místo toho vypadala překvapeně. ,,Pojď se rychle podívat!" vyzvala ho.
Překonal odpor a posadil se na postel z druhé strany. Orii už naštěstí odložila lahvičku. Ty střípky, které měl Sy v ráně, pod vlnou mitridu zběleli a vystoupili ven jako matné bílé krystaly. Během chvíle pohltili veškerý jed a stáhli se zpátky, zanechajíc jenom čistou rudou krev. ,,Páni..." posoudil Weinder.
Orii se rychle vzpamatovala z údivu a vzala obvazy. ,,Mno, vypadá to, že je z toho venku, tak mu to snad můžu obvázat." odůvodnila svou činnost, přestože to nebylo třeba. Weinder jen pokrčil rameny. Kdo říká, že v sobě Sy nemají bílé krystaly? Pokud jste žádného Sy ještě nekuchali, raději mlčte.
Jen co Orii dokončila obvazování, zaměřila se na oblečení zraněného. Nejvíc se jí líbila jeho bílá košile z velice jemné látky, i když poničená. Ta jí padla následně do rukou a Orii zas jednou vytáhla své šicí potřeby. Problém byl, že látka šla jen těžko propíchnout. Orii to nevadilo, alespoň měla do rána co dělat. Společně se usadili v kuchyni. Orii svou činnost už měla, zato Weinder jen tak seděl a přemýšlel. ,,Co budeme dělat?" zeptal se.
,,Nic." odpověděla, aniž se na něj podívala. ,,Už jsme udělali co je třeba."
,,Neměli by jsme to říct někomu z vesnice?" zeptal se. ,,Stejně jsem se tam dneska chystal, obstarat novýho psa." vysvětlil.
Orii přestala šít. ,,Ať tě to ani nenapadne! Náš hrdina je naživu a ráno nám sám řekne, co se stalo! Tím, že to řekneš někomu z vesnice, se nic nevyřeší!" Podle jejího tónu věděl, že to myslí vážně, takže nic nenamítal. Zatímco se do okem jejich malého domku vloudilo světlo, nachystal se na cestu do vesnice. Vybíráním nového psa si alespoň pročistí hlavu. Když Weinder odešel, Orii už skončila se šitím. Košile byla jakžtakž vyspravená. Odložila ji a jala se vaření snídaně. Slunce vyšlo, Orii vyhnala krávy ven a nakrmila oba koně. Pak se vrátila do domu. Zůstala stát naproti dveřím do ložnice. Sy se už probudil. Jeho brnění, které Weinder přinesl zvenku, bylo úhledně poskládané vedle postele. Nyní si mladík prohlížel zavázanou ránu. Když si však všiml Orii, pozdravil ji zvednutou rukou. Orii zrozpačitěla. Nikdy neměla možnost s nějakým Sy mluvit, natož ho hostit u sebe doma. ,,Dobré ráno." pozdravila s úsměvem.
Sy ji tichým, strojovým krokem minul. Měl krásný souměrný obličej, vypracované tělo a krátké, pečlivě učesané vlasy v odstínu bronzu. Ze židle v kuchyni zvedl svou košili a pomalu se oblékl. Pak zůstal stát naproti Orii. Oba se na sebe tiše dívali. ,,Pomohli jste mi?" zeptal se, ruku si přiložíc na ránu.
,,Jo. Já a můj muž, Weinder. Já jsem Orii!" představila se s milým úsměvem.
Chvíli nehnutě mlčel, pak pokýval hlavou. ,,Jmenuji se Jayilen." představil se. ,,Zranění mne ještě stále pálí. Čím jste jej léčili?" zeptal se.
Léčili? Orii měla chuť říct, že to dělala sama, ale raději mlčela. ,,Mitridem. Je to takový šikovný druh protijedu..." přešla do ložnice a vzala lahvičku. Podala mu ji. ,,Používali ho v dole, vyčistí ránu." kývla ven z okna, směrem k úpatí hory. Důl se ještě před rokem hemžil nadšenci, které dostala zlatá horečka. Ale zlato buď už zmizelo, nebo tam nikdy nebylo. Ovšem, hornina jako hornina a i železo nebo ruda vydělají peníze. ,,Teď už se používají lepší protijedy, míň páchnou a moc to nebolí, ale na ty nemáme." Prohlédl si lahvičku, přičichl k obsahu. Tohle by Weinder nikdy neudělal, aniž by nepočítal s tím, že se pozvrací. Pak lahvičku zase zavřel a vrátil jí ji. Schovala mitrid i nůž do brašny a tu zase zahrabala pod Weinderovo oblečení. Jayilen se mezi tím oblékl do své zbroje. Useklý kus na rameni si ještě dlouho prohlížel, rukou hladil odřízlou část a zřejmě nad něčím uvažoval.
Orii se vrátila do kuchyně a prostřela k snídani. Poté Jyilena vyzvala, aby se posadil. Sedl si naproti ní, ale když mu nabídla jídlo, odmítl. Sama jedla velice tiše, ale stejně jí připadalo, že je zbytečně hlasitá. Když dojedla, vstal společně s ní. ,,Omlouvám se." Odměnila ho nechápavým pohledem. ,,Nejsem ještě zkušený v jednání s lidmi." vysvětlil a v omluvu sklopil hlavu.
Usmála se. ,,To nic. Mně taky nechodí Sy jen tak po střeše každý den..." odpověděla. Nebylo to na něm znát, ale tou zmínkou o střeše ho zřejmě zaujala. V ložnici sebral svůj meč a přilbu. ,,Odcházíte?" zeptala se, když sledovala jeho počínání.
Přikývl. ,,Děkuji za pomoc." zase jí pokynul rukou a odešel dveřmi. Ještě za ním vyběla ven, ale už byl pryč.
Weinder se vrátil z cesnice, v patách s odrostlým štěnětem ovčáka. Nezáleželo mu na kvalitě psa, hlavně aby byl alespoň zdravý. Tentokrát měl štěstí. Štěně bylo poslední z vrhu, energická fenka, která by při troše štstí mohla mít štěnata, což by Weinderovi ušetřilo další cestu do vesnice. Domů se mu moc nechtělo. Miloval jen tak chodit venku, navíc se chtěl ještě podívat na to místo. Obloukem se vyhl jejich domku a zastavil se naploše s ohořelou trávou. Uprostřed tráva zcela chyběla, byl tam jen vysušený prach, jako malý kousek pouště. Písek byl ale zvláštně nahrnutý, v jakési spirále. Podle stop Weinder usoudil, že tu někdo skákal na moc dlouhé vzálenosti. U Sy ho to nepřekvapilo, jako malý tuhle vlastnost na Sy nejvíc obdivoval. Neseděly tu ty druhé stopy. Vedle vroubkovaných podrážek Sy, byly hladné otisky nohou. Ty byly obvykle zabořené do hlíny, zatímco stopy Sy byly roztáhlé. Weinder si představil zraněného Sy přímo před sebou. K tomu doplnil temnou postavu. Sy s ní zřejmě bojoval a pak... ,,Ty jsi Weinder?" Otočil se. Sy měl na sobě zase svou zbroj a zřejmě šel obhlídnout místo, kde včera přišel k úrazu.
Přikývl. ,,Jo." Sy ho minul a klekl si ke stopám. ,,Myslím, že vím co se tu včera dělo." ozval se Weinder. Sy se po něm podíval, pak svoji pozornost zase obrátil na zem. Fenka radostně pobíhala kolem a očichávala okolí. Setmělo se, oblohu zakryli mraky, schylovalo se k dešti. ,,S někým jsi bojoval. Ale kupodivu to nedopadlo dobře. Možná se mílím, vždyť vy Sy jste přece nejsilnější. Ale tyhle stopy mi říkají, že ti dal někdo pořádnou nakládačku. Podle všeho tě nakonec odhodil, až k nám na střechu." Weinder k němu přišel blíž. Sy vstal a narovnal se. ,,A s kým mám vlastně tu čest?"
,,Jmenuji se Jaylen." odvětil Sy. ,,Neměl jsem v úsmyslu bojovat. Nevím kdo mě napadl. Pamatuji si jen bolest." ruku si přiložil na místo, kde mu chyběl kus brnění. ,,Byl to ale neskutečně silný soupeř. Dokázal ke mně přijít potichu, že jsem si ho nevšiml včas. Má zbraň. Vypadala jako bič, ale svítila jak fialový oheň. Není tedy pochyb, že sem nepatří. Pokud to tedy není přízrak, dodnes skrytý před námi, někde v hlouby země." vysvětlil Jayilen.
Weinder sledoval jeho upřímnou tvář. Dokážou Sy lhát? ,,Oběd..." Sy k němu tázavě zvedl hlavu. ,,Orii bude za chvíli dělat oběd a já mám doma ještě práci. Můžeš se ještě zdržet." Když si všiml Jayilenova zdráhání ještě dodal: ,,Orii bude ctí, když ochutnáš její jídlo." Jayilen jen přikývl a pak se společně vraceli k domu. Začalo pršet. Pes běhal kolem a využil každou příležitost vyválet se v blátě. To bude mít Orii radost. K domu to bylo už jen kousek, když se ozvala rána. Jako v čera v noci. Fenka vyděšeně uskočila a nalepila se Weinderovi k noze. Sy hmátl po meči, který nesl na zádech. Weinder na nic nečekal. ,,Orii!!!!!" rozběhl se. S Orii žili skoro rok, od doby, co jí umřeli rodiče. Orii byla z vesnice, Weinder byl samotář na své hoře- potkali se a Orii usoudila, že s ním bude mít pohodový a nenáročný život. Ale když spolu žijete, dva, dlouho, sami na jednom místě, brzo pocítíte ještě něco víc. Měl Orii rád, možná ji dokonce i miloval. Z oken domu zasvítily silné paprsky namodralého světla. Weindera to srazilo na zem a oslnilo. Jenom zahlédl, jak se vysoko na nebi něco vznáší, malá černá tečka. Světlo se rychle vytratilo. Věc na obloze zmizela. Weinder vstal a vběhl dovnitř. Veškeré zařízení v kuchyni bylo nahrnuté u stěn a spousta věcí rozbytá. Uprostřed kuchyně byla na podlaze bílá skvrna, jako námraza, která rychle zmizela. Orii byla pryč. Jayilen vešel dovnitř klidnou, strojovou chůzí. Sledoval jak Weinder pozbíral své věci a zbalil je do koženého, cestovního vaku. Brašnu s léky si přivázal k opasku. Pak vzal ze země v kuchyni kyj.
,,Kam chceš odejít?" zeptal se Jayilen.
Weinder svému novému psu nasadil obojek. ,,Musím najít Orii... pokud mi nikdo nepomůže, klidně i sám. Ale najdu ji." odpověděl.
,,Proč ti na ní záleží?" zeptal se Sy.
,,Asi ji miluju." vysvětlil Weinder a vyšel ven. Obloha byla pořád stejně tmavá. Nechtělo se mu prosit ve vesnici, aby mu pomohli. Stejně je to k ničemu. Ale neměl na vybranou. Pes nechápavě zakňučel. Měl by mu dát jméno.
,,Weinder!" Jayilen ho následoval do deště. Weinder věděl, že Sy nemají skloňování jmen ve zvyku. ,,Pomůžu ti. Najít tvou ženu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 9. září 2009 v 15:10 | Reagovat

Hezky zase ta láska!! Zase je tu :D tohle mě teda bavilo číst!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama