Láska je Slepá

2. srpna 2009 v 21:39 | ElfMaya |  jednorázovky - Romantické
Ani nevím co mám k této povídce napsati


Susan? Susan! Kde jsi?

Jmenuji se Kadaj, příjmení i věk je nepodstatný. Rád bych vám převyprávěl příběh, který se stal. Je to příběh plný lásky, pochopí a hlavně vělké oběti. V té době mi bylo pouhých patnáct let kdy jsem potkal nádhernou Susan. Naše první setkání bylo ve třídě. V prvním ročníku oboru kadeřnického. Ona přišla o dvě hodiny později a u mě bylo jedinné volné místo. Když si ke mně sedla nemohl z její tváře spustit oči. Pohled jejích světele zelených očí byl upřen stále bez sebe. Až o přestávce jsem se dozvěděl, že je na jedno oko slepá s brzo ji čeká operace. Fascinovalo mě to, že i když měla toto postěží se přihlásila na tento obor a ještě k tomu udělala přijímačky jako jedna z nejlepších. Udělala jsem první krko.

"Ahoj." Pozdravil jsem nesměle v tu chvíli se mi strašně klepali kolena. Stoprocentně sem byl rudý až za ušima.

"Ahoj." Odpověděla mi. Nádherný zvučný hlas se linul k mím uším. Další věc která se mi na ní líbila, kromě očí a vzhledu, hlas. Jistě poznala, že sem byl nervózní. Proto začala s konverzací jako první. Snad tři hodiny jsem si povídali o našich koníčkách, odporech a podobně. Už sem se necítil tak trapně. Dokonce jsem sebral i odhvahu a pozval jsem ji na kafe. S přívětivým úsměvem přijala. V dalším rozhovoru jsem se dozvěděl něco více o její nemoci. Trpí prý zeleným zákalem, který je díky bohu operovatelný a za měsíc měla jít na jeho odstarnění. Nenapadlo mě nic jiného než se stát její oporou. Odpřísáhl jsem ať už by se stalo cokoli se vším ji rád pomohu.

"Děkuji jsi velmi milý Kadaji. A co budeš chtít na oplátku?" Řekla, dlouho jsem přemýšlel co bych měl chtít na oplátku. Pak mi to došlo.

"Snad jenom tvoje přátelství. Nikdy jsem neměl mnoho kamarádů nebo kamarádek." A to mi holky ze základky furt kladly na srdce jaký jsem fešák.

"To už dávno máš." Odpověděla mi. Pak se mi díky bohu toto vše podařilo převést na jiné téma.

Měsíc uběhl jako voda. Susan nastupovala do nemocnice. Ve škole jsem slýchal jak si prý mi spolužáci oddechli když Susan odešla do nemocnice. Každý den až do operace jsem za ní pravidelně chodil. Pak dne třináctého mi doktor oznámil smutnou zprávu.

"Vaše přítelkyně teď bude nějakou dobu slepá. Zelený zákal měla i druhém oku tak jsme oba odstranili najednou." Nemohl jsem tomu uvěřit, ale slib je slib. Po týdnu ji pustili domů. Čekal jsem na ni před nemocnicí abych ji doprovodil domů. Byla tak bezbraná. Prsty tápala po zdech a různých překážkách před sebou. Viditelně zklidnila když uslyšela můj hlas. První měsíc byl nejhorší. Téměř sem nechodil ani domů a mí rodiče si začali myslet, že fetuji něbo tak nějak. Velmi těžce sem vysvětloval, že se starám o kamarádku která dočasně přišla o zrak. Ze začátku mi nevěřili a pak uvěřili. Zavedl jsem je za Susan. Ta jim děkovala, že mě k ní pouštějí. Beze mě nevím co by chudák dělala. Žije totiž jenom s matkou a ta pracuje od rána do večera.
Takto se to táhlo další měsíc. Nastal konečně ten osudný den. Doktoři měli Susan sundat odbvazi a konečně zjistit jak je to s jejíma očima. Čelaj jsem na ochdbě před ordinací s dárkem v ruce. Byl to řetízek s přívěskem v podobě srdce s bílého zlata. Stál mě celé jmění, ale pro Susan bych udělal cokoliv. Silně jsem doufal, že se jí bude líbit. Po hodině vyběhla z ordinace Susanina matka. Oči měla zmáčené od slz, ale díky bohu to byly slzy štěstí.

"Ona vidí." Pokřikovala štastně.

Od toho dne se Suzan chodím před nedávnem jsme se dokonce i zasnoubili. Jak se říká láska je slepá. A v tomto případě to tak bylo.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Syntia Syntia | Web | 9. června 2010 v 20:15 | Reagovat

moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama