Kapitola 1 - Oheň - Part 2

9. srpna 2009 v 15:33 | ElfMaya |  KAP - Šest Elementů
A konečnětu je něco psáno i moji rukou. Začínám čím dál tím víc psát větší salátiny. Tato část první kapitoly je o ničem. No i tam doufám, že se vám SNAD bude líbit. Teď je pro mě totiž unikum něco vymyslet. Už se do toho i zamotala dějství podobné u věch ostatních živelných kapitol. Nápady, návrhy připomínky se jenom vítají.

Ráno, pro všechny čas vstávat. Malá Suriel se jako každé ráno probouzí u ohniště sama. Zvykla si na tento fakt. Enzan pokaždé vstával velmi časně, aby obstaral vodu a jídlo na celý den. Většinou chodil sám, ale občas mu vypomáhali sourozenci Lucas a Nagami. Jenže dnešní ráno je nějaké jiné než ostatní. Chybí tu více mužů než je zvykem.

"Oba-mata! Oba-mata!" Křičí malá Suriel. "Kde jsou všichni Oba-mato?" Suriel se rozeběhne za postarší ženou. Její šedé vlasy dokazovaly úctyhodný věk. Oba konejšivě Suriel obejme.

"Neboj se malinká. Enzan šel jenom s ostatníma prozkoumat okolí." Uklidňuje ji Oba klidným hlasem. "Jisto jistě se brzy vrátí." Zhluboka se nadechne. "Jsem tím plně přesvědčena." V celém tomto úkrytu panuje hrobové ticho. Takovéto ticho, které předchází velkému hluku.

"Ale stejně mám strach." Kníká malá Suriel. Její podvědomí hlásí, že je něco špatně. Až podezřelé ticho. Rozhlédne se kolem sebe. Spatří ještě spící ženy a děti. Nikde ani jednoho muže či mladíka.

"Vážně se neboj malinká. Vše bude v pořádku. Sem se vojáci nedostanou. Ani nevědí, že tu nějaké jeskyně jsou." Utěšuje malou Oba-mata. Pak zaslechnou kroky. Pomalé a váhavé. Oba zpozorní. Nikdo z obyvatel takto nechodí. Pro jistotu ihned probudila všechny spící osoby. S varováním příchodu neznámých osob všechny nasměrovala k únikové cestě. Ona sama se vrátila do hlavní místnosti k ohni.
Muži mezi tím prozkoumávají okolí. Jejich noční hlídka je varovala před četou vojáků. Proto se je vydali najít a zneškodnit. Jenže nepočítali s tím, že se četa potajmu proplíží k jejich tajnému doupěti. Asi třicet po zuby ozbrojených vojáků prohledává jeskyní komplex. Ani jeden centimetr jim nezůstává skryt. Prohledávají každou malilinkatou skulinku. Byly rozděleny do šesti skupin. A právě jedna z těchto skupin se blížila k místu, kde se nacházely Oba-mata a Suriel. Obě byly strachy bez sebe. Choulily se k sobě v těsném objetí.

"Pane! Tady jsou další." Křičí jeden voják. Nikoho neušetřily a ty, který nezabily, odvedli do vězení. O mrtvoly se nezajímaly, nechali je jenom tak ležet. Však se o ně zrádci, kteří unikli, postarají. A stejně jako rychle přišli tak i odešly.
O několik málo minut na to se muži pod vedením Enzana vrátili zpět do úkrytu. To co spatřili, jim zastavilo dech, později i vehnalo slzy do očí. Někteří dokonce zmateně pobíhali po úkrytu a hledali své přátelé či rodinu, mezi tyto muže patřil i Enzan. S každou prozkoumanou jeskyní mu oči více a více vlhly pod náporem slaných slz. Až u poslední se zhroutil k zemi a propadl silnému pláči. Na zemi spatřil bezvládné tělo Oba-maty, Suriel však nikde nenašel. Teď se však nezmohl na nic. Jenom seděl a plakal.

"Enzane! Co se tu proboha stalo?" Z utápění ve smutku ho přivedl spět do reality hlas mladého Nagamiho.

"Vo…vojáci sem stoprocentně vtrhli. Některý pozabíjeli a některý unesly. … Zavolej ostatní. Musíme ta těla pohřbít. Byla by to urážka, kdybychom je nechali okusovat supy." Nagami odsouhlasil a ihned se ujal vykonat určenou práci.
Pohřbívání trvalo nekonečně dlouho. Až při západu slunce. Byl poslední hrob zasypán zemí. Všichni muži hleděli někam do dáli a odříkali přitom motlitbu a vzpomínali přitom. Na chvíle plné štěstí, ale i smutku a zoufalství. Nikdy by nevěřili, že zrovna takováto pohroma je postihne. Někteří v duchu doufali, že jejich rodina ještě žije, jiní se smířili s jejich jistou smrtí.

Enzan odešel do jeskynního komplexu. Najednou tam bylo ticho. Nezvyk, když tam každý den pobíhaly s radostným křikem děti. Pomalu se procházel. A v duchu přísahal, že Suriel najde i kdyby ho to mělo stát život. Suriel je totiž pro něj vším. A vzdát se teď nepřipadá v úvahu.

Někde, daleko od města Fuego. V jednom hradě zářící bílou září. V jednom ohromném sále zlatavé barvy, kde na stěnách tančí vyobrazené víly, draci jednorožci a další pohádková stvoření. U jednoho mohutného stolu na, kterým ležela položena na rudém polštáři křišťálová koule, seděla velmi stará dáma. Její vlasy stočené do drdolu zářily stříbřitou barvou. Upřeně hleděla do křišťálu a dokola si pro sebe pronášela nějaké obřadní formule. Do sálu vešla další osoba. Muž ve věku kolem čtyřiceti let. Ani se neuráčí oznámit svoji přítomnost. Stejně věděl, že o něm stará žena už dávno ví.

"Král Iokos už dobil západní říše. Teď se přibližuje k zemi Ohně. Doufám, že víš, co to znamená." Stará dáma pohlédne na muže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama