Kao Kotovari

7. srpna 2009 v 14:57 | ElfMaya |  KAP - Kao Kotovari - Tvář pravdy
Varování: Povídka obsahuje opravdu velkou hromadu chyb a děsné zápletky.

Vše se mění, svět, lidé a dokonce pocity. Úplně všechno. Přátelé se stávají nepřátelé. Ale jen jeden cit je věčný a to ta pravá láska. Nikdy ji nelze rozdělit pokud je oboustranná. Nevíc bolý když tu pravou lásku stratíme navždy. Ale ještě víc bolý když sme od ní odloučeni.


Slunce zapadá. Na výběžku kerý se tyčí právě tím směrem sedí v klubíčku dívka. Seduje slunce jak se mění do ruda. Husté černé vlasy ji pokrývají rysy obličeje. Její křehká postava se klepe, ale není to zimou naopak to co jí sužuje je stezk. Stezk z odloučení od milované osoby. kolik let den co den sedí na této skále a sleduje západ slunce jež měl její přítel nejradši. K dívence přijde malá kočka, no spíše kotě a mazlivě se k ní tulí. Dívka ji váhavě pohladí. "Keilebe................." pronese slabě dívka. Její příběh začal před osmi lety, když na jedno školním výletě poznala na první pohled hezkého ale moc namachrovaného kluka, který neuměl nic jiného než se předvádět. Právě to byl on, Keileb který navázal jako první kontakt. Nira, tak se dívka jmenuje, byla v šoku jak byl příjemný svých chováním i gestikulací. Ještě v ten den si vyměnili svá telefoní čísla. Nira přišla domů celá vykolejená. Pocity se v ní mísili a kladla si pořád stejné otázky. Má mu věřit nemá mu věřit? Ještě ten den ji večer zavolal na mobil jestli se s ním nechce sejít v jednom baru na kafe nebo na čaj. Nira po velkém váhání souhlasila. A tak se jejich vztak pomalu začal prohlubovat a prohlubovat až začali spolu chodit. Byli na pohled velmi krásný pár. Nikdo a nic je nemohlo rozdělit až na jednu věc. Jednoho děštivého dne se Keileb vracel ze svého tréningu kapuery. Přecházel silnici a v tu chvíli se z ničeho nic vyřítilo ze zatáčky auto a srazilo ho. Náraz byl tak silný, že už celých sedmměsíců leží v kómatu. Už je tva. Nira se pomalu se slzama v očích zvedá ze země. Kolik toho už musela protpět. Snad Nikdo nikdy si nic podobného neprotrpěl. Nira sbíhá cestičku vedoucí dolu pod skálu kde je malý útulný domeček. Vejde dovnitř.
"Tak už si konečně tu." K ní přijde postarší žena. "Niro kolikrát ti mám opakovat aby si spíše zapomenula. Vím že je pro tebe těžké na něj zapomenout, ale život de dál."
"Mami kolikrát ti mám zase já opakovat, že já zapomenout nechci. A navíc Keileb není mrtví, je jen v kómatu a může se každou chvíli probrat. A pokud ti to nevadí sem unavená. A neboj mami hlad nemám. Tak se neobtěžuj s děláním večeře." Odejde s hlasytým prásknutím dveří do svého pokoje. Její matka si ztěžka oddechne. Od té jeho nehody si totiž ty dvě téměř nerozumějí. Nira spadne na svojí postel doufajíc že se probere z toho děsivého snu. Díku bohu po chvíli usne ne moc klidného spánku. Celou noc se převalovala ze jedné strany postele na druhou.
Je sedm ráno a budík zvoní jako na lesy. Ten neúnosný zvuk zarazí až jedna ruka, která ten hnusný budík srazí silou na zem. Nira se zvedne do sedu. Její jinak upravené dlouhé vlasy teď vypadají jako vrabčí hnízdo. Pod očima se jí oběvili dva nezhledné temné kruhy. Pomalu se zvedá a ve stejně pomalém stylu se odloudává do koupelny. Zvedne pomalu hlavu podívajíc se do zrcadla. "ty zas vypadáš Niro." pronese si pro sebe do ticha. Ostzatně jao každé ráno na sebe Nira promlouvá a její černé oči se vždy kalý slzami. Každičké ráno, každičký den vzpomíná jen na jednu osobu. Celý její život se zhroutil jako domeček z karet.
"NIROOOOOOO! Je tu Soňa!"
"Ano už jdu!" Nira na sebe v rychlosti hodí oblečení sbíhajíc schody dolů. Ve dveřích stojí drobná zelenooká dívka z hustýmy blonďatýmy vlasy a vřelím úsměvem. Nira skončí svůj spritn ze schodů až těsně u ní. Pevně ji objeme. "Tak ahoj mami budu doma kolem čtvrý." Rozoučila se. Obě se vydají směre do centra města do školy. Obě dívky chodí do prvního ročního návrhařských prací. A obě mají vinikající prospěch. Nira Soně plně důvěřuje jakpak by ne když se znají od školky. Pro Niru je tento den zvláštní. Zvláštní a přitom velmi bolestivý. Najednou se zarazila, ani si neuvědomila že už nějakou dobu stojí před budovou školy.
"Tak deme Niro. Niro? Niro?!"
"Ehm cože? ........ Jo jo jdeme."Začla se loudat do budovy. Soňa ji pořád sleduje ostražitým pohledem. Doufá že se vše už konečně vyřeší a Nira se konečně usměje. Už se konečně dopajdali do svých lavic usedajíc na židle. Přesně ale přesně minutu po jejich usednutí se rozezvučel ten nechutný nám moc známí zvuk zvonku oznamující začínající hodinu. přímo se zvukem vešla do třídy nějaká snad metr čtyrycet vysoká postava s gigantickými brýlemy (skuste si představit že má na sobě dna od skleněných flašek v obroučkách) a strašným bílým čírem na hlavě kterýmu se prý říkají vlasy. Pokyne rukou aby si žády sedli.No pro její radost si sedly. Dva kluci (upozornění jediní dva kluci ve třídě) si už připravují foukačky a papírky. učitelka si mezitím sedne za učiotelskou katedru. A začne sýpat.
"Dobrý den třído. Tak mi řekněte kdopak tu chybí, ale jak vydím sme tu všichni. No takže............." Začne přejíždět přes list třídní knihy. Pohledem též chvilkama přejíždí po celé třídě. Když uvidí jako obvikle Niryn skleslý obličej tak si zhluboka povzdechne. Soňa se na učitelku mile usměje a hned jak se ten jak ji žáci s oblibou říkali atomovej trpajzlík otočil, dala povel klukům a ti začali po trpajzlíkoj střílet papírky z foukaček. Samozřejmě aby se tohle to neopakovao každou hodinu až do konce denní výuky.
"Niro pudeš do nemocnice?" Promluví na ni Soňa na školním dvoře při cestě domů dlabajíc dvě gigantické bagety.
"Jo pudu musím. Dnes má narozeniny............." Nira se úplně zarazí
"Ježiši Niro sorry na to sem úplně zpoměla."
"Jo ale já ne." Trochu Nira zrychlí svoje krokové tempo. Soňa ji chápe i ona má přítele, ale nemluví o něm. věděla by že by ji to hodně ublížilo. A koho by to nerozesmutnělo. Mít někoho a nemoc se ho dotknout, nemoct ho obejmenou nebo políbit.
Píše se osmého dubna v sedumnác hodin a patnáct minut. Venku rozkvétají mohutné stromy magnolií. Tato doba je čas zamilovaných, ale bohužel ne pro všechny.............................. Nira sedí v nemocničním pokoji vedle postele, kder leží černovlasý mladík. Vypadá jakby kdyby spal. Ale spí už dlouho dnes to činí přesně sedm měsíců dva týdny a jeden den. Nira pohladí jemně mladíka po tváři.
"Všechno nejlepší k tvý sedmnáctinám Keilebe." Zašeptá do ticha. Hlasytě si povzdechne. Nahne se k němu a povídá. "Budu muset na týden odjet tak se mi už prosím brobu´t ať mohu být s tebou." Veme mu dlaň a něžně ji políbí. Zvedne se a potichu odejde. V pokoji je teď hrobové ticho. Je tam jen Keileb, postel, stolek a pár větviček rozkvetlé magnolie ve váze. Nira se pomalu vrací domů. Bude si muset ještzě zbalit věci jelikož zítra odjíždí se třídou na týdení výlet do itálie. Jak tak Nira jde po cestičce sleduje rozkvétající stromy a záhony rostlin. Přímo před ní vyrůstá v polovině cesty krásná Narciska. Byla spíše vykopnuta ze záhonu a teď se ten malý kveoucí chudáček snaží uchytit do země. Nira ji opatrně zvedne do náruče a pokračuje v cestě domů. Pořád se rozhlíží, ne že by měla strach ale spíše se snažila vše vnímat okolí. Ani se nenadála a už stála před dveřmi domů. Z kabelky vytáhla svoje klíče odemikajíc si dveře. Rovnou si to zamířila do svého pokoje. Rychle otevřela dveře zamířejíc k jednomu velkému kvštináč. Vyhloubí malý dolíček v hlíně a se vší opatrností narcisku do hlíny. Chvíli se na ni dívala a potom se pustila do toho únavného balení kufru. Začala hezky z ostra. Pěkne patery kalhoty, troje podprsenky, dvoje sukně, jedny džíny, plavky, ponožky a několik triček. Nikdy nevěřila tomu že dokáže být jedna středně velká cestovka nacpaná až k prasknutí. "Uf." Nira se úplě vyčerpaná padne do křesla. najednou ucítila tolik známou vůni. Keilebovu vůni tu voňavku mu totiž Nira koupila k narozenimám. Vzpoměla si na to jak byly spolu a co spolu prováděli. Ani nevěděla jak ale zničeho nic usnula. lidně usnula a stejně klidný je i její spánek. Kolem půl noci se šla její matka na Niru podívat. Otevřela dveře a všimla si, jak její dcerka spí v křesle. Opatrně ji natočila tak aby se probudila co nejméně rozlámaná přikrývajíc dekou.
***
V pět ráno zvoní u Soni nehorázně hlasitě budík. třískne do něj takovou silou že ten budík ihned odlítne na vedlejší postel.
"TY SEŠ BLBÁ!!!" Ozve se mužský hlas z pod deky na vedlejší postely. najednou se na Soňu podívá ještě rozespalý blonďatý klůčina ai tak čtrnáctiletý.
"Sorry brácha já nechtěla." Soňa jen tak tak zadržuje smích
"Takže zaprvé. To že seš staršáí neznamená že mě můžeš týrat. Zadruhé proč ten budík zvoní.." Zvedne ho a podívá se na nej. "V Pět ráno a za třetí nečum na mě tím svým čarodějnických ksichtem." Soňa se njaštvala a hodila po svém povedeném bratříčkovi polštář. Ten ji ránu hned oplatil. V tu ránu začala polštářová válka. Peří lítá všude po pokoji. A křik se táhne celím domem. Do jejich pohoje vběhne postarší žena s křikem.
"Co se to tady děje?" Oba ihned stuhnou a Deret Sonin brácha spustí.
"Mamíííííí, ona po mě hodila budík."
"Co kecáš brácha já to udělala nechtěně." Spustila Soňa. Jejich matka jen výhružně skřížila ruce na prsou a zavelena aby ihned uklidili pokoj.
"Hrůůůůůza děs tenhle rozkodrcanej autobus. Už mám zádek naklepaný jako byfteky." Soňa se se zoufalím výrazem podívá na Niru.Ta se jen pobaveně usměje.
"Klídek děvče jedem teprv jen dvě hodiny." Soňa se na ni podívá ještě zoufaleji:
"A jak dlouho ještě pojedeme?"
"Asi tak sedm hodin."
"To si děláš ze mě legraci. To...to je douhá doba. Aaaaaaaaaaaaaaaaa fňuk můj zadeeeeeeek." Nira se jen pobaveně dívá z okna. Vždy ji strašně pobavilo dívat se při cestování autobusem na Soňu. Pokaždé ale opravdu pokaždé skučí kvůli nějaké blbosti. Nira se poprví za dlouhou doby se uchichtla. vzpoměla si totiž na jednu příjemnou historku co se stala minulí školní výlet. Totiž na sedačce kde měla spráně sedět Soňa odpočíval velký černý pavouk. Soňa žačala tolik ječet že to slyšelo snad celé město. Nira musela toho chudáčka pavouka dostat do bezpečné vzdálenosti od její kamarádky. Nikdy si nepomyslela že můžou mít se Soňou tolik společného a zároveň se tolik lišit. Zájmy má Každá jiné, v učení sou jinak dobré a tak dále. Holky nikdy nic nerozehnalo proti sobě. Soňa se konečně uklidnila a přestala remcat že ji bolý zadní část těla. Nira si nasadí na uši sluchátka od diskmena zaposlouchajíc se do písniček. Jediná věc co ji umožňuje zapomenout na okolní svět. už si přestavuje jak asi tak bude vypadat kemp, pláš a hlavně moře. cesta ubíhá pomalu. Velmi pomalu.
***
V nemocničním pokoji krásně voní květy magnólií. Pokoj jež se nachází na jižní straně je prosvětlený s krásným výhledem na nemocniční zahradu. V pokoji je jen jedna postel a jeden pacient. Kluk jež si prožil hodně. Dovnitř vejde doktor, ale ne pomalu jako obvikle spíše rychle. A mají proto svůj důvod.
"Už se probírá." Volá sestřička na doktora.

"Zázrak." Doktor skončí svou extrémě rychlou chůzy až u postele. Kde se teď už sedmnáctiletý Keileb pomalu probouzí. Všichni z doktorů ho bedlivě sledují. Všude je hrobové ticho. NAjednou zničeho nic jeden postarší doktor s bilým plnovousem promluví:
"Kontaktujte jeho rodinu." Jedna ze sester přijde k doktorovy.
"Ale pane doktore. On bohužel žádnou rodinu nemá. Je syrotek."
"Chudáček." Zašeptá doktor a prohlíží Keileba. Je to totiž velká rarita probudit se z kómatu po tak dlouhé době. Keileb pomalu otvírá své čokoládové oči. Stejně zmateně se rozhlíží kolem sebe. Ze začátku otvírá ústa bezhlasně, až po chvilce se z něj ozve sice sýpavý a slabý ale naopak zřetelný hlas.
"Kde...........de to sem? A kde je Nira?" Pořád se kolem sebe rozhlíží na tu záplavu postav v bílých pláštích a modrobílých slečen, které stojí po rohách postele. Opět se ten starý doktor pustil do prohlídky přitom povídajích pravdu. Co se mu stalo před sedmi měsíci jaké měl štěstí , že nezemře. A že ho tu pořád naštěvovala jedna dívka. keileb hned věděl že to je Nira. No spíše věřil než věděl. Jeho zrak chvíli spočina na stolku vedle postele, kde ve váze kvetou květy magnólie. Slabě seusměje a hned si vzpomene na její tvář. Vzpomíná a přemýšlí jestli je taková jakou si ji pamatuje.
***
"Syšíš Niro. Niro! NIRO! NIROOOOO!" Soňa ji zuřivě vytrhne sluchátka z uší. Nira se ihned probere.
"Eh cože? Co si to říkala?"
"NIc jen že už sme na místě." Nira se zmateně rozhlédne kolem sebe a potom z okénka. Oči se jí rozzáří Právě autobus projíždí na skále pod kterou šumí moře. Je to nádherný pohled na klidnou azurovou vodu. Dodává duši taký ten slastný klid. To Nira potřebovala. Autobus zastaví u kempu. Všichni záči vyletí hrnouc se k řidiči pro svá zavazada. když už mají všichni svoje věci vydají se do kempu. NIra se soňou úplně stuhnou.
"NO...no to si z nás dělaj lgraci!! V TOMHLE mám jako bydlet?" Soňa vyděšeně ukáže na řadu větších stanů. !To sem si rovnou mohla přivíst svůj vlastní a ušetřila bych za ubytování."
"Ale notak Soňo to snad nebude tak zlý."Nira vejde do stanu, který jim předila učitelka 'Atomovej Trpajzlík'. SoŇa vejde váhavě za ní. S neuvěřitelnou ostrahou se rozhlíží kolem sebe. Nira si už mezi tím připravuje svoji polovinu stanu kde má svoji postel. Najednou z ničeho nic uslyší křik. Rychle se otočí a začne se smát. Soňa se krčí na stolku jelikož stan je vysoký dva metry a naproti ní se v rohu krčí strachy malá ještěrka. Nira se zvedne a pomalinku veme ještěrku a dá ji ven.
"FUJ. fUJ. fuj. fuuuuuuuuuuuj!!!!!!!!!! CO co to bylo za zrůdu? Soňa se pořád krčí na stole.
"Normální ještěrka Soňo. Takových sou v Itálii tisíce." Soňa se jen oklepala a šla si vybalit. Večer totiž třída chystá výlet do města. Nira aniž by věděla proč má dobrou náladu. Jako kdyby se něco v ní změnio. Ale nevěděla co. celé to odpoledne uteklo rychle. Nira si sedla spolu s dalšími spolužačkami Tarou, Megami a Bellou k nedalekému baru a povídali si. Úplně otvřeně. Niru někdy až zaráželo že dokáže poprvé za těch dlouhých sedm měsíců mluvit o Keilebovi Aniž by se rozbrečela. Holky sou za to rády. Večer o půl sedmé se všichni sešli u brány kempu. Naš už jistě známej atomovej trpajzlík čekala tam na všechny žáky. Jeli na výlet dvě třídy takže tam je suma sumárum třicet žáků. Jako první tam stáli dvojčata Nick a Mike (to sou ti jediný dva kluci z Niryny třídy). Mike je takový roztomylí blonďáček jeho bratr Nick vypadá podobně, ale chová se jako ten největší hajzlík pod sluncem. Naše dvě kamarádky přicházejí mezi posledníma. všichni se zarazí když uvidí Niru. Poprvé za těch sedm měsíců je oblečená ve veselých pastelových barvách. Jde s úsměven na tváři,
"Jak vydím tak slečna Wandová je po dlouhé době štastná." Promluví Nick a přijde k ní. Skloní hlavu šeptajích Niře do ucha. "Tak jaká bude odpověď na moji otázku." Nira se jen pousměje.
"Už sem ti Nicku stokrát říkala, že s takových nafoukaným roznmazleným frackem nechci mít nic společnýho. Takže to znamená že nechci s tebou chodit. Já Miluju Jen Keileba a na tom nuikdo a nic nezmění." Tímto spůsobem semu takzvaně vysměje do ksichtu. Nira zvedne hrdě hlavu odcházejíc od něj.
***
V nemocnici se mezi tím Keileb pomalu zotavuje z kómatu. Pomal si zkouší jestli na nic nezapoměl. ještě má od doktorů zakázáno vztávat z postele ale už ví, že může hýbat s nohama i rukama. Sílu mu dodává ještě ten fakt že se zase setká s Nirou. Avšak má pochybnosti. pořád se mu v myšlenkách oběvují jen dvě věty: Bude mě mít ještě ráda? Nenašla si někoho jiného? Tyto dvě větu mu dávájají ještě větší sílu aby mohl bojovat o svou jedinou a pravou lásku. Sestřička mu právě přináší podnos s jídlem.
"Já mám hlad." pronese Keileb nahlas. Sestřečka se usměje pokládajíc mu tác na postel.
"Přeji vám dobrou chuť."
"děkuji." Odpoví slušně Keileb a pustí s tou největší chutí do jídla. Vždyť nejedl celých sedm měsíců.
Celá skupina v čele s Atomáčem (zdrobnělina Atomového trpajzlíka) se prochází uličkami města. Jelikož te to itálie tak ještě v tuhle noční dobu majívšude otevříno. Na náměstí so dají hodinový rozchod. Soňa s Nirou jsou do jednoho butiku si vybrat nějaké plavky. Jak mají holky ve zviku kupují si stejné nebo podobné věci. Tak v tom butiku vybírali, vybírali a vybíraly až vybhraly krásné bykiny Soňa si je koupila v bílé barvě a Nira v černém barvě. Hned jak vyšli z obchodu hned zamířili do druhého obchůdku si koupit zmrzlinu. Teď k dokonalosti chybí jen jedna věc..................................
***
Keileb pomalu a vzroně cvičí. snaží se co nejrychleji dostat na nohy a potom do své dřívější fyzičky. Už se nemůže dočkat až znova uvidí Niru. Jen ho mrzí, že je syrotek, že nikdy nepotkal své rodiče. Za každou pochvalu se Keileb na sestřičku mile usměje. V dětském domově ho naučili mít úctu ke slovům. A on si toho vždy vážil.
"Tak pane Shaine za pár dní vás pustíme domů. uzdravuje te se totiž velmi ryche." Ve dveřích stojí ten starý doktor.
"Děkuji vám Pane doktore. Už se totiž nemohu dočkat mé přítelkyně." Keileb se pousměje. Doktor jenom opoví.
"Bude jistě ráda až vás uvidí v plné síle."
"V to douofám pane doktore. Já jen doufám že si za tu dlouhou dobu někoho nenašla."
"Pokudvás opravdu vroucně miluje. Tak věřím, že čeká jenom na vás." keileb poděkuje a dále se věnuje cvičení nohou. I když ho dosti bolý snaží se pořád cvičit.

***
třídy se pomalu vrací zpátky ke kempu. A Naše známá dvojčata Mike a Nick jdoou jako obvikle ve předu. kdo by se taky divil, že? Dvojčata sou takový stražní abych to řekla jemně vlezprdelky. Pokaždé se vtírají učtelům a za zády je pomlouvají co nejvíc to de. Nira už uto hru dávno prokoukla. Jde jen o to aby se ti dva zalíbili učiteům kvůli známkám. Téměř každý tuto hru hrál, hraje nebo hrát bude. Člověk totiž schopen udělat pro úspěchy cokoliv. Uča Atomovej trpajzlík de v předu ještě s jednou učitelkou a něco žblekotají o národních italských památkách. A Kam by se chtěli jednou pidívat. někdy je poslouchat učitelky zábava a nekdy naopak strašná nuda. A tohle je právě ta nudná chvíle.
"Takže děti chci aby ste ji pořádně pohlédly tyto krásné panorama Itálie.................." Začala Atomovej trpajzlík. NIra se Soňou po ní hodili ty nejznehucenější obličeje na světě. Tohleto opravdu holky nenáviděli. Strašně dlouhý a ještě nudnější přednášky.
"Ach jo! Tohle nám dělá kruci naschvál." Zabručí Soňa. Nira ji jen odpoví.
"To chce klid prostě ji ignoruj jako to dělám já a bude vše v pohodě."
" Jo Niro jenže ty nejsi já a já nejsem ty. Já ji nedokážu ignorovat."
"Tak to máš potom děvče dost blbí."
"to vím taky Niro........"

Hned jak paní Wandová matka naší Niry si dozvěděla od své přítelkyně, která pracuje jako uklízečka v nemocnici, dozvěděla, že je Keileb vzhůru ihned se vydala do nemocnice. Niře na mobil nevolala. Vymyslela totiž pro ni překvapení. Nemocnice je od domu Niry asi tak čtyry kilometry. Takže cesta trvá tak hodinu.
"Proč musíme bydlet tak daleko." Bědovala si pro sebe. Díky jejímu rychému teeempu už za tříčtvrtě hodiny oběvila v blýzkosti Nemocnice. Vejde dovnitř. Svou cestu rovnou zamíří k jedné sestříčce ptajíc se jí kde má pokoj Keileb Shine. Sestřička jí odpověděla. Niřina matka slušně poděkovala a hned se vydala hledat jeho pokoj. Cháděrka tam veeelmi dlouho bloudila než našla ten zatracený, blbí pokoj. Konečně ten pokoj našla. Zaklepe.
"Dále." Promluví keileb.Dveře se pomalounku otevřou. Do pokoje vejde Niřina maminka a pozdraví.
"Ahoj Keilebe."
"Ježiši!" položí zbytky jídla na stolek čapajíc si své berle. Ihned se zvedne z postele a dopajdá k paní Wandové (alias Niřině mamince). "Dobrý den Ehm.......posaďte se."
"Děkuji." Paní Wandová se posadí dívajíc se na Keileba. "Sem ráda, že si konečně vzhůru. Nira měla o tebe strašný strach. TEď se za tebou bohužel podívat nepude jelikož tu není. A teď mě něco napadlo." Paní Wandová začne Keilebovy vyprávět co se za táu dobu co byl v komatu změnilo. A taky mu vysvětlila svůj malý pláneček. Keileb jenom valil oči. ".........a ještě něco Keilebe. Podepasala sem tvoje opatrování. A to znamená až tě pustí z nemocnice tak se ihned nastěhuješ k nám do domu."
"Paní Wandová........já..já...jááá nevím co vám mám říct. Snad je jedno slovo. Děkuji."
"Tak zaprvé Keilebe. Přestaneš mi vy a začneš mi tykat rozměno?!" Keileb se trošku vyděsi. Ona totiž paní Wandová umí být zlá.
"Jistě Paní Wa........ Daro." A Tak si spolu začaly nezávazně povídat a zbližovat. Nikdy si keileb nepřipustil, že může po takové tragické události najít tu svoji rodinu.
***
"Dobrou Niro hezky se vyspi."
"Děkuji Soňo ty se taky dobře vyspi.ať máš na zítřek hodě síly." Soňa se jen na Niru usměje. Uvelebí se do svého spacáku ihned usínajíc. Nira se potichu zvedne, vyjde ze svého stanu sedajíc si před něj. Zadívá se na hvězdnou oblohu. Sleduje hvězdy a vzpomíná.Je osm ráno a náš Atomový trpajzlík obchází stany a budí děti na snídani. Soňa se neohrabaně protáhne a rukou praští Niru která si právě v tu chvíli česala vlasy. .
"Au ty seš blbá."
"Sorry Niro to sem nechtěla." Soňa zamžourá očima. Nira jen máchne rukou. Rychle si obleče šaty a vypadne ze stanu. Je krásné ráno. Slunce už dávno vyšlo a na oblozenení známka po jakémkoliv mraku. Úča Atomáč všechny svým hláááskem volá na třídy kvůli snídany. Všichni se u ní sešly u velkého stolu. Atomáč seznámila žáky s řádem dne. Už se žáci nemohly dočkat odpoledne na pláž a na moře
Týden utekl jako voda. Nira se Soňou se těší a zároveň netěší domů. Děvčata si teď užjívají poslední dopoledne v itálii opalovaním. Nira neví proč ale něco se v ní děje jako by cítia, že se doma její život razantně změní. Soňa už začíná kňučet.
"AAAAAAAAAAAAAAch joooooo. Zase ten blbej rozkodrcanej autobus. Já nechciii. Buuuuu."
"Soňo přestaň se chovat. Jako ta největší chudinka na světě. Nic proti tobě ale už to začíná být extrémě trapné."
"Promiň Niro. Už budu mlčet."
"Hodnááá" Nira se jen usměje a jukne na hodinky. "Konec opalování jde se balit."
"Už?!"
"Už"
"Ach jooo." Soňa se neochotně zvedne a upaluje za Nirou,která je už dále. Obě se dopajdaj do svého stanu ulízet a balit si své věci.
***
Keileb stojící na berlích se loučí se sestřičkami, které se o něj staraly. Opodál už na něj čekala Paní Wandová. Keileb celý září štěstím. Pomalu odpajdá k paní Wandové. Oba se už pouštějí do cesty směrem domů. Po cestě ještě ještě kují ten svůj pláneček. Keileb se jen usmívá. Už se nemůže dočkat na Niru.
***

"A DOST." Soňa strefí Nicka velkou tlustou učebnicí přímo do hlavy. "Tak a už drž hubu." Soňa neuvěřitelně zuří. Učitelky se jí snaží uklidnit. Nira je znova duší někde jinde. Má na uších suchátka puštěné na plné pecky. Cesta utíká pomalu. Učitelka Atomáček dostala ukrutnej nápad. Spívat si (aaaaaaa to by mě zabilo), ale chuděrka třída musela zpívat písničky jako je jsou: Kočka na okně, Co sem měl dnes k obědu a další nechutné písničky které rvou uši. Po ukrutných pěti kodinách nechutného a falešného zpěvu byli doma. Nira vypadla z autobusu jak dělová koule. Na ni už čekala maminka. Přivítala se s ní a vydaly se domů. Když už byly na rozcestí ke skále a jejímu domu paní Wandová promluvila.
"Holčičko běž na tu skálu za chvíli zapadne slunce tak běž." Nira nevěděla co si má myslet. Chvíli se s ní dohadovala jestli to je pravda. Nakonec se na to místo rozeběhla. Zastavila se na na okraji skály zrovna když se už slunce barvilo do ruda.
"Ahoj Niro." Nira se zuřivě otočila div se jí srdce nezastavilo.ohlédla se.Nikoho neviděla. Až po chvilce kdy se ze křoví vynořil keileb. Sice se plahočil o berlích, ale to v tu chvíli bylo jedno. nira se za ním rozběhla pevně ho objímajíc. keileb ji obětí opětoval. Nira zvedla hlavu. Keileb na nic nečekal a dlouze ji políbil. Chtěl ji vynahradit tu dlouhou dobu odloučení. Te´d už je nic nerozděli.
Čověk ptřebuje mít mít někoho kdo ho bude milovat. potřebuje někoho kdo ho bude držet v těch nejhorších životních sytuací. Člověk potřebuje nezbytně jen jeden cit a to lásku.
The End...................
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama